Vrány mezi starými kombajny na MHF Leoše Janáčka předvedly koloběh života z ptačí perspektivy

Za zvuků ptačích hlasů a šumícího listí, jako když lehký vánek čechrá stromy během líného letního dne, odpočívala vysoko nad hlavami diváků dvě stvoření, bez hnutí, bez hlesu. Ženy, vrány, pozorovatelky lidských osudů, tajemné, hravé i nahánějící strach. Zůstávaly ve výškách ještě dlouho potom, co se prostorem rozezněl zvučný hlas ženy-vypravěčky, která nesla příběh na svých ramenou, ať už se nacházela ve středu dění, nebo mu přihlížela zpovzdálí. Co se stane, když se vrány snesou k zemi a přiblíží se lidem?

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Tanečnicím a akrobatkám Andree Vykysalé a Karolíně Křížkové, které tvoří dvě třetiny čistě ženského tria Holektiv (třetí členkou je Eva Stará), se spolu s violoncellistkou Terezií Kovalovou podařilo zrealizovat kompaktní a svébytnou inscenaci, která pulzuje ženskou energií a v níž se mísí autorská hudba, současný tanec, akrobacie, principy nového cirkusu, ale i lidových her. Navíc je snadno zapamatovatelná díky své scénografii. Téměř veškerý pohyb se totiž odehrává na objektu zhotoveném speciálně pro tento projekt – vyvýšené kruhové platformě, z jejíhož středu roste několikametrový sloup. Už samotná tato konstrukce evokuje kontrast mezi zemí a vzduchem, světem lidí a ptáků, uzemněním a lehkostí, či vzrušením z letu i možného pádu.

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Motiv vran, rámující celé představení, nám dovoluje vidět mnohé situace z úplně jiné perspektivy a zároveň se spolu s performerkami ponořit do světa prodchnutého lidovou mystikou, která se pojí s jednotlivými fázemi koloběhu lidského života, zejména toho ženského. Ztráta nevinnosti, narození dítěte, balancování na hraně života a smrti, ztráta milovaného – „úděl ženy“ (ačkoli dnes ho vnímáme už jinak) se odráží v pověrách i lidové slovesnosti a obestírají ho různá tajemství. Vše však plyne spíše na poetické vlně plné obrazů a asociací, ve kterých je spousta prostoru pro individuální interpretaci, k čemuž přispívají i variabilní kostýmy Michaely Čapkové.

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Inscenaci charakterizuje také multižánrovost, jak v pohybu, tak v hudbě. Překračování hranic mezi žánry je pro Holektiv typické, ve Vránách se jejich pohybový rejstřík navíc rozšiřuje o práci s už zmíněnou konstrukcí a dřevěnými rekvizitami, které lze různě rozkládat a zase spojovat dohromady. Tanečnice si rozpustile hrají a škádlí se, šplhají do pomyslných korun stromů, nebo se zlověstně zastavují – v pohybu se přitom inspirují těly ptáků, stejně jako se spoléhají na pevné základy svého pohybového jazyka.

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Rovnocennou partnerkou – ačkoli netaneční – je jim Terezie Kovalová, která ve Vránách zpívá, hraje na violoncello a buduje celkovou zvukovou identitu představení. Tato charismatická umělkyně, která má s tvorbou hudební složky tanečních inscenací bohaté zkušenosti (spolupracovala například s bratry Bubeníčky nebo souborem Cirk La Putyka), svou hudbou i pouhou přítomností posouvá performanci na zcela novou úroveň. Určuje změny nálad i dynamiku, s využitím lidových písní a říkadel nenásilně tvoří dějovou linku a staví jednotlivé zvukové vrstvy jako další, neviditelnou kulisu.

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Při uvedení Vran v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka hrálo důležitou roli také umístění v industriální hale v Dolních Vítkovicích rámované historickými kombajny. Prostor díky obrovským oknům poskytl umělcům proměňující se a zcela přírodní světelný design. Inscenace Vrány může profitovat z genia loci různých lokací právě díky tomu, že scénografie je mobilní a tudíž umístitelná téměř kdekoli (premiéra například proběhla v Českém muzeu hudby v Praze). Zároveň bylo zajímavé porovnat letošní reprízu s ostravskou premiérou Vran v roce 2021 v rámci festivalu Move Fest. Tehdy jsme inscenaci měli možnost vidět v neméně působivém interiéru obchodního domu Ostravica a navíc v alternativním obsazení.

Z představení Vrány. (Foto: Aleš Honus)

Vrány naštěstí velmi hezky „dozrávají“ a všechny elementy, zdá se, zapadají na své místo. Je zřejmé, že interakce mezi původními tvůrkyněmi je nenahraditelná, a čím déle se inscenace hraje, tím více z ní dýchá klid, radost a pozornost k detailu. Hudba Terezie Kovalové by podle mě zasloužila žít i mimo představení a kdoví, třeba se tak jednou stane. Dobrou zprávou každopádně je, že Vránami tato pohybově-hudební spolupráce nekončí, a tak doufejme, že se na tým Holektiv/Kovalová můžeme těšit i v dalších projektech.