Marná lásky snaha: Rozpačité vyznění inscenace zachraňují herecké výkony a brilantní překlad Martina Hilského

Podtitul nové ostravské inscenace komedie Marná lásky snaha zní MLS o několika chodech. Po zhlédnutí bych však dodala, že menu nebylo ani kompaktní, z jednotlivých chodů bych si vybrala ty lahodnější, ale zbylé velmi kazily celkový dojem a chuťové pohárky zůstaly neuspokojené. Divadla se této Shakespearově hře někdy vyhýbají, což se nedivím, protože časově náročnému dílu dominuje krásný, ale nelehký text. Slovní přestřelky, dvojsmysly a hra se slovíčky podobně odrážejí „kulinářské“ dovednosti umělců.

Jsem velkým fanouškem moderního pojetí, novotvarů, dramaturgických zásahů a především neotřelých nápadů. Ukázkou takové práce jsou inscenace NDM Goldoni po Ostravsku aneb sluha dvou pánů nebo Donaha! (Holé dupy). Ostravská scéna má v tomto velkou výhodu. Zázemí všech žánrových zastoupení divadelní scény dává tvůrcům možnost se kvalitně „vyřádit”. Proto mě velmi překvapilo, proč si zrovna s takovou látkou, jakou je Shakespearova hra Marná lásky snaha, nevyhráli podobným způsobem. Nakročeno k tomu rozhodně měli. Ale vše jakoby skočilo na půli cesty. Místy inscenace zamrzla mezi klasickým divadelním tvarem, operetou a muzikálem.

Z inscenace Marná lásky snaha. (Foto: Martin Kusyn)

Pompézní přehlídka tvůrčího týmu slibovala velkou podívanou. Režie Romana Poláka, dramaturgie Norberta Závodského, scéna Pavla Boráka, kostýmy Petera Čaneckého a hudba Michala Novinského jako základní gró inscenace doplnili choreograf Ladislav Cmorej a jazyková poradkyně Eva Spoustová. Program jsem si nastudovala poctivě před představením, a ačkoli to nedělám, na představení jsem se velmi těšila, jako divák jsem si říkala, že to bude inscenace sezony. Ale ouvej, v tomto případě na papíře vše vypadalo lépe než ve skutečnosti.

Jednotlivé chody, které mají diváka přivést do extatického stavu, dostávaly na premiéře různou pachuť přesoleného, připáleného či hořkého pokrmu. Degustační menu skýtá lahodné složky (herecké výkony jednotlivců, písně Kamila Mikulčíka a především slovní obraty Martina Hilského), ale celkové vyznění inscenace je velmi vzdálené od gurmánského prožitku. Marná lásky snaha je spleť nápadů vyznívajících do prázdna a nemajících návaznost, ani spojitost. Neladící kostýmy mají až prvoplánovou funkci šokovat, ale jejich smysl se vytrácí v kontrastu s jazykovými kličkami.

Z inscenace Marná lásky snaha. (Foto: Martin Kusyn)

Náročný text dostává ještě další nálož vložených vtípků, které jsou mnohdy tím, co diváky rozesměje. Mnohé dramaturgické zásahy či režijní záměry jsou až zbytečně lascivní. Samotný text je ukázkou brilantní práce s jazykem, který v české verzi rozehrává úžasné slovíčkaření. Martin Hilský vytvořil doslova autorské dílo, které je radost číst a dosazovat si za slova jednotlivé charaktery. Ukočírovat režijně slovní nálož, aby nezanikla v dialozích a k divákům se tak dostalo vše podstatné, je samo o sobě dost náročné. V přemíře žánrových příměsí se text jakoby snaží prodírat na světlo a hlásit se neustále o slovo.

Celé inscenaci chybí kompaktnost. Jednotlivé scény zkoušeny pravděpodobně zvlášť se po slepení odchlipují a herci, aby dostáli svému jazykovému závazku, kolikrát mluví víc pro diváky než pro sebe navzájem. Mnohé dialogy tak vyznívají strojeně, nepřirozeně. Výraznými postavami tak nakonec nejsou hlavní role, ale spíše ty vedlejší.

Milan Cimerák jako Biron své roli doslova vdechl život. Byla jsem zvědavá, jak se kvality herce, známého spíše z malých scén, rozvinou na velkém jevišti, a musím konstatovat, že jsem místy byla v němém úžasu. Postava Birona mě ubezpečovala, že jsme stále v Shakespearově hře.

Jakési sólíčko si vystřihli Tomáš Jirman (Nathan, kurát) a Jan Fišar (Holofernes, učitel). Jan Fišar si zde zopakoval svou roli po víc jak deseti letech, naštěstí jej tentokrát režisér nesvlékl do podvazků (jako tomu bylo na Letních shakespearovských slavnostech v režii Ondreje Spišáka v roce 2012), ale ponechal mu svébytné kouzlo osobnosti. Role učitele, jenž oplývá studnicí slovní zásoby, jakoby uklidňuje rozčeřené vody inscenace, která naráží na své mantinely.

Z inscenace Marná lásky snaha. (Foto: Martin Kusyn)

Inscenace pracuje s moderními prvky jak na poli jazykovém a kostýmovém, tak scénografickém. S jednotlivostmi bych neměla problém, ale dohromady je to nesourodá směska uměleckých nápadů, které společně neladí. Kostýmy Petera Čaneckého jsou tak rozmanité, že svádějí k tomu si myslet, že snad vybral kostýmy náhodně bez hlubšího smyslu. Při přemíře postav je to velmi rušivé a nadbytečné.

Scéna je velmi minimalistická, jezírko s kameny jako ústřední místo setkání by doslova stačilo, ale přidáním dalších kulis a rekvizit, které opětovně vyznívají naprázdno, i scéna ubírá jevištnímu tvaru na kvalitě. Za pomoci závěsu z lesklých pásků se v průběhu inscenace vytváří prostor šantánového jeviště. Laciné světelné efekty s podivnými tanečními kreacemi otevírají otázky typu „proč?”. Písně, které nejsou nijak špatné, zase nadhodí myšlenku, proč tvůrci nevytvořili rovnou muzikál. Vše je tak nějak napůl a nedotažené a zároveň přetažené, nabubřelé a místy až trapné.

Z inscenace Marná lásky snaha. (Foto: Martin Kusyn)

Herců se na jevišti vystřídá mnoho, dlouhé představení je však tentokrát náročnější pro diváka. Inscenaci by neškodily škrty, lepší tempo a svižnost. Podobného utahaného efektu jsem byla svědkem při opavské inscenaci Žebrácké opery. Zde podobné očekávání velkolepé podívané končilo rozpačitým velmi krátkým potleskem. Do podrobnějšího výčtu hereckých výkonů se pouštět tentokrát nebudu. Všichni herci odehráli velmi dobře to, co se od nich vyžadovalo. Náročné texty byly vyřčeny, postavy charakterově uchopeny, a ačkoli se mi vyznění některých postav nelíbilo, respektuji je jako režijní záměr.

Z inscenace Marná lásky snaha. (Foto: Martin Kusyn)

Nicméně submisivní Král (František Strnad) v kontrastu s afektovanou Princeznou (Sabina Muchová) působil nepatřičně. Ačkoli to možná odráželo dnešní společnost, myslím, že nadhled, kterým v této hře ženy oplývají, by mohl být jemnější a prozíravější. Drsnost subtilní Muchové působila až moc ostře a nepříliš sympaticky. Největším překvapením byla role Hňupa, jehož velmi komicky ztvárnil Jan Vrbacký. Svou postavu hrál spíše civilně, což mu dodávalo šmrnc, a jeho vstupy měly velmi trefné načasování.

V inscenaci se také objeví studenti druhého ročníku Janáčkovy konzervatoře coby taneční kompars pod vedením Ladislava Cmoreje. Zpočátku inscenace vytvářejí jakýsi obraz vnitřních pudů, touhy lidského chtíče jako kontrast vůči asketické přísaze Krále a jeho věrných následovníků, ale posléze jsou za jakési křoví, které není ani moc sehraně a jeho přítomnost postrádá hlubší smysl.

Určitě se najdou diváci, kteří tuto inscenaci ocení, ale pro mě je tento divadelní počin jeden z nejslabších, který jsem kdy viděla. Velká škoda výborných hereckých výkonů a vyplýtvané energie, která mohla být přetavená v originální ostravské představení.