Daniel Müller-Schott na Janáčkově festivalu uspěl senzačně. Publikum si svobodně zatleskalo tam, kde se to nemá
9.6.2023 11:56 Milan Bátor Hudba Recenze
Německý violoncellista Daniel Müller-Schott zahrál ve čtvrtek 8. června na Mezinárodním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě. Jeden z nejrespektovanějších interpretů současnosti se představil spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SOČR). Koncert se odehrál v ostravském Pokladu v rámci oslav 100. výročí zahájení rozhlasového vysílání. Průvodní slovo měl Lukáš Hurník a SOČR řídil dirigent Petr Popelka.
Daniel Müller-Schot během koncertu v Ostravě.
Foto: Dalibor Válek
Slavnostní ráz koncertu měl i další konsekvence. Müller-Schott i SOČR jsou rezidenčními umělci festivalu. Nejde o pouhé gesto, tento čestný titul má své důvody. Renomé mladého violoncellisty vzbuzuje respekt. Mít výtečné recenze z The New York Times není samo sebou.
Koncert se uskutečnil pod záštitou německého velvyslance, který z pódia pozdravil diváky zaplněného Divadelního sálu. Do češtiny jeho projev elegantně tlumočil ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Suverénně a s překvapivým humorem. Průvodní slovo měl skladatel Lukáš Hurník, který podobně dokázal obecenstvo pobavit a příjemně informovat o zajímavostech konkrétních skladeb a jejich autorů.
Prvním programovým bodem byl Michail Ivanovič Glinka. Jeho předehra k opeře Ruslan a Ludmila je stále oblíbená orchestrální prskavka. Orchestr v ní může ukázat svižné tempo, rychlou hru i efektní zvuk jednotlivých sekcí. Dirigent Petr Popelka předehru zahájil jako uragán: rychlostí blesku a s ohromnou vervou. Jeho způsob řízení orchestru je strhující a fyzicky jistě velmi náročný. Působí expresivně, ale nejde o vnějšková gesta, naopak má pronikavý vliv na konkrétní provedení. Popelka má totiž partituru dokonale přečtenou a jeho živočišná muzikalita se hmatatelně odráží v detailně pojatých hudebních frázích, temperamentní melodické výstavbě a prokresleném zvuku. SOČR zahrál pod Popelkovým vedením hned první skladbu s nesmlouvavou razancí, jistotou a bezvadnými sólovými výstupy.
Druhý violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče měl premiéru přesně v den jeho šedesátých narozenin a je stejně jako první věnován Mstislavu Rostropovičovi. Lukáš Hurník v komentáři k této skladbě poznamenal, že se bohužel hraje daleko méně než první koncert, což je velká škoda. A jeho slova i tentokrát zamířila doprostřed terče. Müller-Schott zahájil první větu samostatným meditativním tématem s pečlivou rytmizací a přesností. Hned od prvních tónů bylo evidentní, že se v jeho hře prostírá něco, co Šostakovičova hudba bezpodmínečně vyžaduje. Výrazná charakteristika psychologických emocí a brilantně odstíněných nálad, mezi nimiž převažovala jemná ironie, humor, smutek a vzdor.
V Allegrettu druhé věty Müller-Schott zabodoval dokonale vláčnými glissandy směrem nahoru i dolů. Jeho violoncello jakoby s nadsázkou řečeno zpívalo, žalovalo a svědčilo. Dokázalo se zasnít, ale i bojovně rozmáchnout v rytmicky staccatovaném motivu. Třetí větu zahrál violoncellista znamenitě v samostatné sólové pasáži i perfektní hudební komunikaci s dirigentem a orchestrem. Několikrát se vracející lyrický motiv končící trylkem vyzněl jako nadčasové memento. Neskutečně nádherná připomínka toho, že i v nejhlubší tmě může přijít paprsek světla.
Müller-Schott zahrál Šostakovičův koncert vynikajícím způsobem. Jeho interpretace měla všechny atributy, které můžeme v hudbě ruského génia hledat. Nechyběla mu nádherná kantiléna, ale nejvíc zapůsobil svým precizním rytmickým cítěním. Sympatický umělec sklidil nadšený ohlas publika, které si vyžádalo ještě přídavek. Müller-Schott zvolil rychlou větu Gigue z violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha. I tentokrát mělo jeho pojetí vytříbené stylové parametry. Vzácná energie a vášnivost, s jakou violoncellista Bachovu větu zahrál, jakož i jeho bezbřehá muzikalita, byly skutečně dechberoucí.
Šostakovičův koncert byl velkou výzvou i pro SOČR. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod Popelkovou taktovkou neztratil ani na chvíli ze zřetele přesnou souhru. Popelka orchestr vedl s pečlivým ohledem na zvukovou balanci ve prospěch sólisty. Přesto si ohlídal také sólové výstupy jednotlivých hráčů a dokázal je podpořit svými velkorysými gesty. Za všechny zmiňme alespoň bravurní lesní rohy a mnoho dalších.
Závěrečnou skladbou koncertu byla Osmá symfonie Antonína Dvořáka. Jedno z nejkrásnějších děl symfonického repertoáru zaznělo v provedení Petra Popelky velmi nevšedně. Hudba českého génia by měla přeneseně myšleno neustále zpívat, překvapovat, vzrušovat a dojímat. Přesně to se dirigentskému dravci Popelkovi podařilo. Jeho Dvořák byl ryzí, nespoutaný, bodrý a vitální. Popelka představil detailně vypracované hudební pojetí, žádný motiv nezazněl jen pomyslně počtu, všechny měly svou dynamickou a agogickou logiku. Podobně horkokrevné, spalující i niterné provedení Dvořákovy 8. symfonie se neslýchá příliš často.
Popelka si zaslouží velké uznání, orchestr pod jeho vedením hrál s očividnou chutí. Bylo zřejmé, jaká hudební alchymie mezi oběma stranami panuje. Vyzdvihněme alespoň nádherně rozezpívané houslové sólo koncertního mistra ve druhé větě, která patří k největším divům mezi symfonickými větami vůbec. Petr Popelka je nepochybně jedním z nejpozoruhodnějších dirigentů současnosti. Pojí se v něm obrovská muzikálnost a hudební instinkt s přesnou představou, která se opírá o poučenou znalost problematiky. Pro muziku je schopen udělat téměř vše a jeho dirigentský styl je výbušný až sebedestruktivní. Doufejme, že takovou zátěž i nadále ve zdraví vydrží.
Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu měl ještě několik aspektů, které je zapotřebí zmínit, a ne všechny jsou radostné. K pozitivům patří, že Lukáš Hurník dokázal ze slavnostního koncertu udělat interaktivní a hravou záležitost. Před Dvořákovou symfonií totiž připomněl, že tradici netleskat mezi jednotlivými větami zavedl až Gustav Mahler, tudíž mohou posluchači, pokud chtějí, vyjádřit své emoce potleskem. Pokud budou samozřejmě chtít. Obecenstvo jeho výzvu přijalo a mezi jednotlivými větami symfonie skutečně zněl radostně míněný potlesk. Takový slavnostní koncert bez snobských projevů a suchopárných řečí měl opravdu perfektní drajv!
Druhou věcí je akustika prostoru Divadelního sálu Pokladu. Ta není ošetřena natož disponována k tomu, aby dostačila potřebám velkého symfonického orchestru. Bohužel se to odrazilo na nekomfortním zvuku, který místy působil nesourodě, rozředěně a poněkud nevyváženě. Naštěstí to příliš neublížilo zážitku, který znamenitý sólista, orchestr a dirigent připravili.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.