Dream Factory 2023 v poločase: Silné dojmy a výpovědi, ale i ukázka povrchnosti divadelního mainstreamu

Před čtyřmi lety byla 26. května 2018 na festivalu Divadelní svět Brno uvedena inscenace s názvem Naše násilí a vaše násilí. Chorvatský režisér Oliver Frlič v ní v kontroverzní scéně vytvořil situaci, ve které došlo k felaci papeže. Nebyl to však tento jediný jevištní obraz, který vyprovokoval protesty veřejnosti iniciované zejména politickým hnutím Slušní lidé. Nicméně právě tato situace se stala inspirací pro soubor Divadla Husa na provázku a jeho reakci na vše, co se dále seběhlo, včetně soudních procesů. Tak vznikla inscenace Vykouření režiséra Jiřího Havelky, která se stala programovým vrcholem druhého festivalového dne Dream Factory 2023.

Podobně jako v předchozím večeru v inscenaci Burian, ve které se režisér Tomáš Dianiška zabývá násilím omezujícím svobodu člověka, hned následující večer díky Huse na provázku vyvrcholil pojednáním o svobodě umělecké tvorby. Jak příznačné! Umění ve všech svých žánrech jakoby podvědomě, ale přitom vždy reaguje na aktuální hrozby ohrožující lidstvo a jeho základní práva a svobody. A hned první dva večery Dream Factory otevřely debatu o právech a svobodách nejzákladnějších!

Stejně jako v případě Buriana bylo i Vykouření výbornou zábavou. Cílem této inscenace je obhajoba práva umění na vyjadřování pomocí znaků a metafor. Je to vlastně práce osvětová, odhalující přízemnost všech, kteří se okamžitě začali vymezovat vůči vulgaritám a urážkám slušnosti. Co ale všechny ty žalobce k jejich obžalobám vedlo? To, že divadelní znak a metaforu četli pohledem přízemním a vulgárním! Pohledem vlastním jim samotným, neboť umělci, kteří znak a metaforu použili, jimi ukázali na mnohem širší souvislosti. Ano, vždy bylo, je a bude důležité učit se číst umění. A když se něco takového „vyučuje“ z jeviště způsobem, který vyvolává bouře smíchu v hledišti, je to bezpochyby skutečné umění. Havelkovo Vykouření takovým uměním je.

Z představení Vykouření. (Foto: Lukáš Horký)

Sobota 27. května opět nabídla dva vrcholné divadelní zážitky. Tím prvním bylo představení pod názvem Očistec si zaslouží každý pražského souboru Depresívní děti touží po penězích. V režii Jakuba Čermáka se na jevišti divadelního sálu DK Poklad v Ostravě Porubě objevil bývalý prezident Miloš Zeman v podání Zuzany Bydžovské a prezidentovo nejbližší okolí zosobněné například hercem Jiřím Krejčíkem, který vytvořil postavu hradního mluvčího Ovčáčka. Oba umělci uchopili své role s místy až sžíravou ironií, ale vždy s humorem. Ano, místy velmi, velmi černým, ale skutečnost, konfliktní atmosféra i nálada v České republice, výrazně poznamenaná polarizací společnosti uměle vytvářené přímo bývalým prezidentem, si o velmi černý humor sama říká a ještě dlouho říkat bude.

Závěr sobotního programu obstarala Freedom Production Praha a rocková show Hedvig a její Angry Inch. Režisér Pavel Košatka se ve své režijní prvotině představil jako velmi schopný a šikovný tvůrce rychle se proměňující atmosféry i druhu emocí vysílaných z jeviště do řad diváků. Inspiraci našel v pravé broadwayské show v New Yorku. Právě tam se zrodila postava Hedwig, v jedné chvíli rocková diva a vzápětí dost hodně sprostá drag queen, která se však jen jednou otočí kolem své osy a je z ní citově velmi zraňovaná osoba ještě více zraňující všechny lidi ve svém okolí. V podání Romana Tomeše se před očima nadšeného publika ve Společenském sále Domu kultury Poklad Hedwig proměňovala a hledala svoji pravou identitu, dokud tato nebyla nalezena. Roman Tomeš potvrdil všechny definice, které sama inscenace ve svém PR programu vyjmenovává: je to skutečná stand-up, napůl rockový koncert, napůl zpověď, napůl divadlo, které má nekorektnost osedlanou jako vlastního Pegase!

Nedělní odpoledne přineslo besedu Mluvme spolu. Kavárna Staré arény byla doslova narvaná publikem natěšeným na pět hostů: šéfredaktora časopisu Respekt Erika Taberyho, dramaturgyni Evu Sukovou, dramatika a režiséra Petra Zelenku a herce Ivana Trojana a Martina Myšičku. Témata o rozdělené společnosti, o tom, co je to vlastně pravda a co přináší její prosazování, a hlavně pak divadlo a jeho schopnost působit na diváka a jeho hodnotový žebříček i názory. Když Erik Tabery promluvil o síle divadla, ti starší v publiku si mohli vzpomenout na příklady, ve kterých nejrůznější umělci v historii, ale zejména divadlo svými hrami, slavní herci a herečky svými veřejně proklamovanými názory a postoji ovlivnili procesy ve společnosti, nebo je dokonce spustili. Taberyho termín divadlo jako trenažér reality se jistě stane termínem okřídleným.

Jen chvíli poté, co beseda, na kterou většina zúčastněných jen tak brzy nezapomene, skončila, začalo první nedělní divadelní představení. Pod názvem Kdo zabil mého otce předvedl soubor Depresívní děti touží po penězích dramatizaci stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Edouarda Louise, kterou pro vlastní inscenaci připravil režisér Jakub Čermák. Velmi kvalitní přenos literárního díla do dramatického textu umocňuje herecký výkon Daniela Krejčíka v hlavní roli.

Z představení Kdo zabil mého otce. (Foto: Lukáš Horký)

Krejčík hraje syna, který se po mnoha letech vrací domů na pohřeb svého otce. Ten zemřel brzy po  padesátce. Pracovní nehoda, která mu rozdrtila páteř i ducha, proměnila zatvrzelého hrubiána v opilého invalidu, který sotva chodí a dýchá a není schopen postarat se o svou rodinu. Syn znovu zkoumá jejich vzájemný komplikovaný vztah, poraněný hanbou a opovržením, které vůči němu otec cítil kvůli synově homosexualitě. Vzpomíná na útržky jejich rozhovorů a hádek, ale i na něžné momenty. Nakonec dochází k tvrdé obžalobě francouzské vlády a bezohledného kapitalismu, který otce odsoudil k předčasné smrti. Krejčíkův herecký výkon si zasluhuje superlativy. Mladý herec hraje doslova s nasazením vlastního života, vydává spousty fyzické i psychické energie. Jeho výkon je natolik autentický, že řada diváků odchází z představení s přesvědčením, že snad šlo o autobiografii samotného Krejčíka.

Z konfrontace s tímto představením nevychází večerní hra Petra Zelenky Fifty Fifty v režii autora a podání Dejvického divadla příliš lichotivě. Na tu část publika, která patří ke stálým festivalovým hostům Dream Factory, působí tak zvaný festivalový syndrom, čili kontext ostatních festivalových představení včetně odpolední besedy, ve které dva z hlavních účinkujících, Ivan Trojan a Martin Myšička hovořili o síle divadla v rámci společenských procesů. Ukázalo se však, že jak dnes velmi uznávaný dramatik a scénárista Petr Zelenka, tak soubor Dejvického divadla dobře ví, v zájmu diváckého úspěchu se musí někdy odvést i jistá daň složená z mírné povrchnosti, a v tomto případě i mírné podbízivosti. Že jsou to poněkud příkré odsudky tolik úspěšné inscenace a každého jejího představení? Možná ano, ale téma švédské trojky (sex ve trojici muž a dvě ženy) je podbízivé samo o sobě a problém osobní krize padesátiletého muže po rozvodu je problém banální.

Z představení Fifty Fifty. (Foto: Lukáš Horký)

A tak lze jen říci, že celý úspěch tohoto Zelenkova počinu lze definovat slovy: Bez Ivana Trojana by to nešlo. Dokladem budiž závěr hry, ve kterém Zelenka sahá po sentimentalitě, blížící se až ke kýči.  V momentě, kdy hlavní postavě volá mladá matka ihned po porodu syna, jehož otec možná zemřel částečně i vinou volaného, je jen a jen zásluhou Ivana Trojana a jeho obrovské lidské i herecké zkušenosti, že se z celého již hodně dlouho rozmělňovaného závěru představení nestává kýčovitý doják. A nic na tom nemění ani ovace publika vestoje při velmi dlouhé děkovačce. Ano, herci Dejvického divadla hrají skvěle. Za to si tento aplaus, zatím nejdelší mezi všemi, které zazněly během letošního ročníku festivalu, rozhodně zaslouží.

Z představení Kohlhaas. (Foto: Lukáš Horký)

V pondělí odehrané představení Kolhaas souboru Lachente Bestien Praha, který předvedl v podstatě politické divadlo s ekologickou i společenskou tématikou, nedosáhlo takové síly ve své výpovědi, jako předchozí inscenace.  Zato večerní představení pražského Činoherního klubu Kočka na rozpálené plechové střeše Tenneseeho Williamse se stalo skutečným vrcholem celého dosavadního průběhu festivalu. Hra plná silných myšlenek na téma života, smrti, životních očekávání i zklamání a také strachu ze života, odehraná herci takových jmen, jako jsou Anna Fialová, Jan Hájek, Vladimír Kratina, Naďa Konvalinková, Gabriela Míčová a Matěj Dadák, všichni v režii Martina Čičváka, který text sám pro svoji inscenaci mírně upravil, to byla pověstná třešnička na zatím z poloviny snědeném festivalovém dortu.  Z něj sice zbývá už jen malá část hlavního programu, ale ještě docela velká část vedlejšího programu ve Student Factory 2023 a ostravské sekci festivalu.

Je velmi těžké vyzdvihnout mezi šesti účinkujícími výkon některého z nich. Všichni odvedli vrcholné herecké výkony. Úvodní monolog Anny Fialové v roli Margarete herečka hraje s tak obrovským nasazením, že její Margaret snad předčí tu, kterou autor napsal. Ano, když si přečtete jen text, Margaret vám jistě bude hodně nesympatická. Když však vidíte na jevišti Annu Fialovou a díváte se při tom na neustále plynoucí hysterický výlev sexuálně frustrované Margaret, která je sice půvabná, ale rychle se mění v ženu každému muži a snad i ženě v hledišti doslova odpornou, vůbec se nedivíte Brickovi, jejímu manželovi v podání Jana Hájka, že chce pitím alkoholu vymazat existenci manželky ze svého života.

Z představení Kočka na rozpálené plechové střeše. (Foto: L. Horký)

Jenže Hájkův Brick dosahuje mnohem dál ve chvílích, kdy herec začne hrát skutečný vnitřní svět svého Bricka. Teprve pak divák vidí a slyší, že příčinou Brickova alkoholismu není jen Margaret, ale celý Brickův dosavadní život, včetně přístupu jeho otce (Vladimir Kratina) k němu. Teprve pak dostává Brickův alkoholismus svůj smysl. Také Jan Hájek je jako Brick nezapomenutelný.  A podobná slova lze použít při vzpomínce na všechny ostatní účinkující. Čičvákova Kočka na rozpálené plechové střeše, to je divadlo těch opravdu nejvyšších kvalit.