Journey to the Beginning of Time. Kreslířka Markéta Hermanová cestuje časem v legendárním baru U Waldemara

 Jak cestovat časem? V dějinách světového písemnictví na otázku odpovídalo již mnoho autorů. Záleží, jakým způsobem chce čtenář tuhle pouť absolvovat. RNDr. Bedřich Bouček ve své publikaci z roku 1941 navrhuje: „Za půl dne lze přímo v Praze projít velký kus historie naší země a fantastickou rychlostí prolétnout časem nazpět až o celou miliardu let!“

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Vynalezl snad Bouček stroj času? Nikoli, jen se zabýval geologií a napsal kultovní knihu s názvem Geologické výlety do okolí pražského. Hermanová s Hudečkem tohle dílo zcela jistě znají nazpaměť, neboť jsou nadšenými amatérskými geology a paleontology. A s geologickými kladívky hned několikrát v roce putují také ikonickým Barrandienem. Po krajině zasvěcené hledačům trilobitů a dalších zkamenělin.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Journey to the Beginning of Time. Markéta Hermanové zve hosty ostravského baru U Waldemara například na paleontologickou procházku, která začíná na starobylém nádraží v obci Loděnice v Českém krasu, tedy v nejcennější části Barrandienu. Z kolejiště na nás kývá přímo autorka kreseb. A mimochodem, Jiří Menzel právě na téhle stanici nasnímal oscarové Ostře sledované vlaky podle Bohumila Hrabala. Menzel prostě věděl, kde lze jít proti proudu času.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Režisér Menzel se strojem času vrátil jen k roku 1945. Markéta Hermanová s partnerem v Loděnici postupují stamiliony let nazad.  „Hornina jest tu místy přeplněna drobnými stádii trilobita Cryptolithus ornatus zachovanými pěkně v reliéfu, dále jest tu velmi hojný Dalmania socialis proaeva,“ líčí geolog Bouček, na co lze narazit jen kousek od nádraží. Následuje nekonečný výčet zkamenělých živočichů z této část Barrandienu. A pokud to teď nepopletu, tak trilobit Dalmania socialis proaeva žil v prvohorách, konkrétně v ordoviku, asi před 450 miliony let.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Pobývat celé dny v podivuhodně romantické krajině Českého krasu, to z člověka udělá i trapera. Však to jsou zaslíbená tulácká místa již z počátku českého trampingu a skautingu. Paleontolog musí být trochu vandrákem, vždyť často přespává pod širákem. Příroda je mu mnohem blíže než třeba kavárenskému literátovi, postupně se třeba naučí poznávat všechny druhy ptáků, kteří mu zpívají, když geologickým kladívkem rytmicky klepe do kamenů.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Dlouhým souzněním s přírodou člověk pozná i její obrovskou sílu. A pochopí, jak je směšný, když se z jejího lůna pokouší vyrvat něco pro sebe. Staré a hroutící se štoly či lomy v Českém krasu dokazují dočasnost lidského pábení. Země tu sice vydala trochu železné rudy a vápence, ale co je to ta „průmyslová revoluce“ ve srovnání se stamiliony let starými zkamenělinami?

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Nocování v přírodě, to je i dotek s jejími původními obyvateli, byť třeba dočasně nepřítomnými. Markéta Hermannová ilustruje svoje reálné schůzky s liškami či bobry, ale také potencionální setkání s vlky a medvědy. A možné už dokonce velké šelmy potkala osobně, pomalu se přece z Karpat či z Německa šíří i do nitra Čech. Něco tuláckého je zakleto i v interiéru baru U Waldemara. Když host přivře oči, ocitá se díky dřevěnému obložení třeba v knihách Jacka Londona. Ve srubu kdesi na Aljašce, anebo alespoň v boudě nějaké trampské osady v Českém krasu či v Posázaví. Venku vyjí šakali, vlci anebo alespoň kříženec Pajda…

Journey to the Beginning of Time. To je i anglický název slavného snímku Cesta do pravěku režiséra Karla Zemana, byť to není úplně přesný překlad. Cesta na počátek času. Počátky baru (původně vinárny) U Waldemara sahají k roku 1967 anebo 1968. „Ten malý podnik opravdu otevíral Waldemar Matuška a rád tam chodil i Karel Kryl,“ vzpomínala před šestnácti lety Zdeňka Baronová, bývalá rozhlasová dramaturgyně.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

„Vinárna U Waldemara. III. cenová skupina, denní vinárna, grilované kuře,“ tak podnik představil průvodce Ostravou vydaný nakladatelstvím Olympia v roce 1984. V té době chodívala k Waldemarovi i básnířka Soňa Záchová a Jaromír Nohavica do podniku umístil jeden ze svých nejlepších songů, strhující zpověď Mladičká básnířka: „Bývala viděna / v malém baru u rozhlasu / od sebe kolena/ a cizí ruka kolem pasu / trochu se napila / trochu se opila / na účet redaktora / za týden nato byla hvězdou Mikrofóra.“

„V osmdesátých letech jsme U Waldemara vegetovali jako jedna rodina: televizáci, rozhlasáci, herci, ale do Mikrofóra mě nikdy nikdo nepozval,“ korigovala Záchová písničkářův text po třiceti letech, když jsem se s poetkou sešel právě U Waldemara. Journey to the Beginning of Time. Pardon, nechal jsem se unést a cestuji do pravěké historie baru U Waldemara, namísto abych dál líčil skvělou výstavu Markéty Hermanové. Tak k baru už jen stručně, loni podniku hrozilo uzavření, nakonec ho ale převzal herec Přemysl Bureš, který dříve sedm let (2013-2020) vedl populární Absintový klub Les.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Tradice hospodských výstav se tak z Lesa přenesla i do malého baru u rozhlasu. Přiznávám, že jsem velkým zastáncem výtvarného umění na stěnách klubů, barů, restaurací i všelijakých špeluněk. Takto totiž vystavená díla spatří mnohem více lidí, než když jsou obrazy měsíc uzavřeny v galeriích typu Díra, Jáma 10, Magna či Výstavní síň Sokolská 10. Společnost se tam sejde na vernisáži, ale pak už je to spíše o jedincích. Zato U Waldemara bývá pozdě večer narváno, hosty pak stačí na díla Markéty Hermanové jen taktně upozornit.

„No jo, jsou to zajímavé kresby,“ souhlasí učitel a literát Stanislav Drastík, jenž zrovna U Waldemara popijí chmelovinu. Je to víc než zajímavé. Markétu Hermanovou dosud návštěvníci galerií znali hlavně jako malířku, teď se představuje i jako brilantní kreslířka a ilustrátorka. Zatím sice ilustruje především společný život s Alešem Hudečkem, svými efektními žánrovými kresbami by ale mohla směle vstoupit například i do médií. Třeba do Deníku N, který občas politickou či společenskou kauzu představí aktuální ilustrací na titulní straně. Podobně to dělá Respekt, někdy Reflex i další tituly, Hermanovou by se možná měl najmout Jiří Macháček a nechat ji několik let ilustrovat titulku svého kulturního časopisu Protimluv. Konečně by tak revue dostala nezaměnitelnou vizuální tvář.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Magdalena Rutová, Lela Geislerová, Michaela Kukovičová, Tereza Říčanová, Hana Puchová… Namátkou mě napadají zrovna tyto kreslířky, když hledám okruh spřízněných duší, k nimž bych přiřadil i Markétu Hermanovou. Mohla by ale samozřejmě zaznít i další jména. Není to jen o jisté ruce, pověstnou machu těchto autorek spojuje úžasná citlivost a zároveň nadhled až sarkasmus. Jejich kresby, to jsou kruté až existenciální básně o jinak docela pěkném světě kolem nás.

Takové ostré kontrasty totiž ženy dokážou skloubit lépe než muži, kteří spíše inklinují k vyhraněnosti. Zvolí si „a“, nebo „b“, případně oscilují od pangejtu k pangejtu, málokdy se jim ale podaří syntéza. Žena prostě musí vydržet víc než chlap, vydělává, rodí a vychovává, a dokonce i v bezdětném vztahu partnera prostě permanentně hlídá, aby vůbec přežil. A když jde zrovna o kreslířku a ta se svěří papíru, tak je to výrazně odlišný nátisk, než jak svůj o poznání jednodušší pohled na všední život ztvárňují muži kreslíři.

Markéta Hermanová vystavuje v baru U Waldemara. (Foto: I. Mottýl)

Journey to the Beginning of Time. Autorka výstavy počítá letopočty po milionech, sám se ale s barem U Waldemara loučím s písní Karla Kryla na rtech. S proslulým Andělem, to je minulost stará jen 54 roků. Kryl se ovšem ptá na budoucnost, a také příznivci Markéty Hermanové jsou v očekávání, kam to nezaměnitelná umělkyně ještě dotáhne: „A proto prosím věř mi / chtěl jsem ho žádat / aby mi mezi dveřmi pomohl hádat / co mě čeká / a nemine…“

*

Markéta Hermanová: Journey to the Beginning of Time. Bar U Waldemara (Antonína Macka 912/4, Ostrava). Výstava je otevřena v provozních hodinách baru, zatím do neurčita.