Česká scéna Těšínského divadla uzavřela sezonu Annou Kareninou důstojně, ale nejde o inscenaci pro každého
28.5.2023 00:00 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Závěrečnou sobotní premiérou vzdalo Těšínské divadlo hold ruské klasice ve svěžím hávu dramatizace německého autora Armina Petrase. Nutno říct, že k této adaptaci potřebuje divák dar čistého přijetí, aby se odtrhl od klasické verze, ale pokud to udělá, čeká ho velmi příjemný zážitek. Režisér Michal Spišák ve spolupráci s dramaturgyní Alicí Olmovou vytvořil dvouhodinové drama, které v Českém Těšíně důstojně uzavírá divadelní sezonu.
Markéta Słowiková a Ondřej Frydrych v inscenaci Anna Karenina.
Foto: Karin Dziadek
Dílo Lva Nikolajeviče Tolstého nemusím nikomu představovat. Nadčasová literární postava, jejíž osud se promítá na pozadí ruských kulis, neustále přitahuje. Můžete se s ní setkat v krystalické podobě na stránkách knihy, ve filmových verzích, v baletním představení nebo dokonce v rockové opeře. A tak není divu, že zlákala i německého dramatika Armina Petrase, který vytvořil jakýsi „výcuc“ z příběhu a jeho novou koncepci.
Množství původních postav zredukoval na ústředních sedm a poskytl jim možnost vyjádřit jejich myšlenky, a tak promlouvají k divákům ve třetí osobě hovoříce o sobě samých. Petrasova adaptace je velmi moderní, zkratkovitá, lehce „odruštěná“, avšak zachovává veškeré atributy příběhu.
Těšínské divadlo má jistou základnu diváků, kteří znají meze hereckého souboru. Atmosféra před zahájením představení se nesla v duchu rozmanitého očekávání. Po přestávce byla část sedadel prázdná, což se dalo i očekávat, nicméně diváci, kteří zůstali, počastovali představení potleskem vestoje. Petrasova verze jistě není pro každého diváka, ale nepatří do škatulky kontroverzní a neustále je zde cítit úcta k samotné předloze. Až na některé moderní prvky si Těšínské divadlo zachovalo původní styl. Honosné kostýmy a dobová kulisa činí z díla retrospektivně-moderní zážitek.
Petrasova verze je atypická především tím, že se budete i dobře bavit. Text je obohacen o ironické poznámky, které ukazují postavy z jiné perspektivy a neutápějí děj v předvídatelném patosu. Na rozdíl od literárních předobrazů se může divák s těmito postavami více ztotožnit. Jsou jakoby vytržené z původního piedestalu nedotknutelnosti a polidštěné. Nicméně ani tento fakt neubírá na dramatické lince. Vášnivý vztah Anny s Vronským rozehrává domino situací, které nasměrují osudy většiny postav. Nevyhnutelný společensky úpadek obou milenců, rozpad manželství s Kareninem, odloučení od syna i nalomená psychika Anny se odehrávají na časově krátkém úseku.
Před divákem se odvíjí jakýsi soubor obrazů, mini etudy, které dohromady skládají celý příběh. Tento styl inscenace je velmi energický a udržuje diváka neustále ve střehu. Ačkoli jsem místy neviděla nic z původní Anny Kareniny, vlastně mi to nevadilo. Viděla jsem kvalitní představení s vynikající představitelkou titulní postavy (Markéta Słowiková) toužící po lásce, odhodlaného mladého nápadníka (Ondřej Frydrych) a zoufalého manžela (Zdeněk Klusák) ztrácejícího nejen své manželství.
Ačkoli žijeme v 21. století a postavení ženy se notně změnilo, společnost v Tolstého díle je tak dokonale vyobrazená, že některé prvky jsou až mrazivě nadčasové. Přestože rozluka manželů není nic neobvyklého, boj o děti je i dnes stále velké téma. Anna Karenina odráží neustále se opakující lidská selhání, která moderní doba pouze oblékla do jiných kulis a zahalila moderní technikou. V tomto je Patrasova verze víc zkratkovitá, než by bylo nutné, ale zoufalství Anny Kareniny je o to více syrovější.
Jednotlivé osudy nejsou nijak rozpracované. Vztah Kitty – Vronský – Levin je zde vyobrazen rychlostí pendolina. Přerod Kitty (Barbora Sedláčková) z naivky v sebevědomou ženu, která pochopí, že Levin je cesta k osamostatnění, končí svatbou právě ve chvíli, kdy zoufalství Anny vrcholí. Barboře Sedláčkové Kitty velmi sedla, její ztvárnění roztomilého diblíka, zlomené dospívající dívky i nastávající manželky, která má vše pevně v rukou, je velmi přirozené a uvěřitelné. Její postava je jakousi nadějí, že láska a spokojenost se nevylučují se štěstím v manželství.
Naopak její sestra Dáša (Eliška Adamovská) je vyobrazena jako odevzdaná trpící žena obětující se pro dobro svých dětí. Jako podváděná manželka se nakonec smíří se svým osudem a soustředí se na štěstí své sestry Kitty. Eliška Adamovská nemá lehkou roli, její postava dostává nejméně prostoru, charakter je velmi plytký a jakoby do počtu. Její civilnější, klidnější projev této menší roli sedí a zbytečně nepřekračuje hranice postavy.
Třetí archetyp příběhu je bezesporu hlavní hrdinka – Anna Karenina. Markéta Słowiková v roli femme fatale doslova bere místy dech. Nejen, že jí to díky kostýmům Aleny Schäferové velmi sluší, navíc svou roli bere velmi zodpovědně. Každý výstup suverénně ovládne, aniž by ostatní herce zastínila. Nebála bych se poznamenat, že taková role je pro Markétu Słowikovou zlomová. Anna Karenina v jejím podání je barevná, všechny její myšlenky jsou hmatatelné a rozpolcenost rolí milenky, společensky ukotvené manželky a především matky je citelně bolavá. Její replika „Láska je, láska je, láska je“ uzavírá představení s důstojností velké herečky.
Velmi potěšena jsem byla z postavy Karenina. Předobraz společensky úspěšného muže, který je citově zakrslý, hraje Zdeněk Klusák a je doslova vynikající. Baví mě jeho klid, který do postavy vnáší. Pod pokličkou gentlemana se skrývá vášnivý muž, který má své emoce doslova v otěžích. Paradoxem je, že city projevuje právě ve chvíli, kdy přichází nejen o svou ženu, ale především o postavení. Zdeněk Klusák bravurně odehrál také syna Serjožu. Krátká etuda doslova bere dech a vhled do mysli devítiletého chlapce dodává celé inscenaci hlubší podtext.
Vronského ztvárňuje Ondřej Frydrych. Po rolích ve Splašených nůžkách, kde byl excelentní šoumen, nebo v Rychlých šípech, kde si umí udělat legraci sám ze sebe, jsem měla tentokrát co dělat, abych si ho s vážnou rolí osudového milovníka identifikovala. Jeho roli velmi prospívá, že je Ondřej Frydrych pohledný a v dokonale padnoucím kostýmu je charakterově velmi dobře ukotven. Nicméně místy jsem mu jeho pohnutky nevěřila. Některé dialogy Vronského s Kareninou byly kostrbaté a jakoby Ondřejovi chyběla lehkost, s jakou se Vronský nebojí po hlavě skočit do vztahu, jehož fatalitu si nedokáže domyslet. Jeho postava je v podstatě stále stejná, čekala bych větší vývoj.
Tomasz W. Przybyła se v roli Levina doslova vyřádil. V kontextu celé inscenace je jeho postava přízemní s jasnými čistými úmysly. Pološílený Przybyła na sebe doslova strhává pozornost a již od začátku ukazuje, že čisté drama v tomto kusu rozhodně nehledejte. Ačkoli je jeho postava místy přitažená za vlasy, baví a je připomínkou toho, že na světě nejsou jen ty velké osudy. Komediální talent herce je zde nezpochybnitelný.
Stefan, Annin bratr, který svými zálety ohrožuje své manželství, je bezesporu nejméně sympatická role v celé inscenaci. Petr Sutorý se jej nesnažil nijak zjemnit. Stefana vyobrazuje jako namyšleného šmelináře, který se nebojí prodat majetek své ženy, aby zajistil finanční stabilitu své rodině.
Ačkoli adaptace Armina Petrase upozaďuje ruskou společnost, díky kostýmům Aleny Schäferové a scéně Michala Hejmovského na diváky dýchne závan carského Ruska. Kostýmy mají více symboliky, než by se na první pohled mohlo zdát. Pompézní propracované kostýmy Anny převážně ve zlatých odstínech jako ukázka jejího postavení se postupně mění v jednoduchý outfit, který jakoby odhaluje její niterné rozpoložení. Neupravená závěrečná scéna na nádraží již definitivně kontrastuje s příjezdem Anny v úvodu.
Alena Schäferová pracuje převážně se zemitými odstíny, které jsou noblesní a velmi slušivé. Scéna Michala Hejmovského je statická, vyobrazuje nádražní perón, ale díky své konstrukci slouží jako univerzální prostor – dům Kareninových nebo exilové útočiště Vronského a Anny. Hudební složku pak zajistil Slavo Solovic.
Divadelní adaptace Armina Petrase Anna Karenina patří v podání Těšínského divadla mezi ta představení, která mohou přiblížit klasickou literaturu mladému divákovi, který žije v moderním rychlém světě. Ačkoli znalost původního textu divákovi zajistí hlubší prožitek, tento literární „výcuc” může inspirovat k dalšímu zkoumání tohoto literárního klenotu. Ačkoli mnohé v této adaptaci chybí, pozornost, kterou Petras věnuje Anně, je dostatečná, aby vynikla její fatální proměna.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.