Komorní inscenace Pravda ukazuje, že nejmladší herci Slezského divadla mají co nabídnout
22.5.2023 00:01 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Jiří Seydler opětovně vstoupil do stejné řeky a zrecykloval pro Slezské divadlo Opava další ze svých dříve režírovaných her. Tentokrát sáhl po ověřené komedii Floriana Zellera Pravda, kterou odehrálo Západočeské divadlo v Chebu. Hojně hraný kus má společného jmenovatele Michala Zahálku coby překladatele, scénu vytvořil opět Karel Čapek a o kostýmy se postaral Tomáš Kypta. Dramaturgyní je pro změnu Alžběta Matoušková.
Z nové komorní inscenace Slezského divadla Pravda.
Foto: Lukáš Wodecki
Pro uvedení nové premiéry si vybral režisér Jiří Seydler komorní prostor Klubu Art nedaleko budovy Slezského divadla. Ačkoliv se jedná o intimní vhled do milostného čtyřúhelníku, inscenace je určená pro klasické velké jeviště. Konverzační komedie je naštěstí postavena na sprše dialogů, a tak diváci, kteří měli problém vidět pod úroveň první řady sedadel, nepřišli o nic, co dělá tuto divadelní hru výjimečnou.
Dva manželské páry, dva nejlepší přátelé, dva pohledy na pravdu a na lež. Hlavním hrdinou je především nevěra v různých proměnách. Na začátku příběhu se ocitáme uprostřed mileneckého setkání, ze kterého vyplývá, že vše je ještě komplikovanější, než by se zdálo. Florian Zeller má velmi dobře vystavěný text, který by si však zasloužil občasnou úpravu, aby seděl k danému herci. V případě opavské verze byly mnohé obraty a dialogy krkolomné, nesourodé a nepřirozené. Oba páry jsou manželé a manželství trvá víc jak deset let, my však vidíme mladé herce, což není příliš věrohodné. Nevadilo by tak upravit text na míru těmto velmi talentovaným nadějím opavského souboru.
Představení je rozděleno přestávkou, což inscenaci malinko škodí. Na konci první téměř hodinové části však dochází hercům dech, dialogy jsou vleklé, mnohdy na sebe zvláštně nenavazují. Druhá část je najednou jak z jiného ranku a celou inscenaci doslova zachraňuje. Energický závěr, který má najednou spád, ukazuje sílu Zellerovy pointy. Hře na tak malém časovém prostoru by slušela více podoba jednoaktovky a notná úprava textu ve prospěch tempa, aby splavený Pavel Zavadil měl na svého Michela více energie. Ten z jeviště totiž vůbec nesejde. Jako ústřední hrdina, který má všechno pod kontrolou, se pohybuje mezi dalšími postavami v různém postavení – jako milenec, přítel a manžel.
Všechny tyto role zvládá s přehledem, až do chvíle, kdy zjistí, že on sám je klamán. Jak se z rolí popasuje Michel, to musíte zhlédnout sami, ale Pavel Zavadil si s rolí poradil velmi dobře. Kdyby mu text více sedl, jeho Michel by byl více uvolněný a následná zoufalost ze situace, do které se pomalu zamotává, by byla více čitelná.
Oproti Michelovi stojí vyrovnaný a usměvavý Paul, nejlepší přítel a především manžel Michelovy milenky. Richard Vokůrka má sice menší roli, ale zásadní pro rozuzlení celého příběhu. Svým nadhledem dodává Paulovi klid a nadhled. Jeho neustále optimistický výraz ideálně kontrastuje s rozčíleným pragmatickým Michelem.
Elegantní dámy v roli manželek a milenek – to jsou Andrea Zatloukalová a Vladimíra Vokůrková. Obě vynikající herečky. Andrea Zatloukalová je pro mě velký úkaz, který dokáže zahrát něžnou, zasněnou i divokou roli. Zde ukazuje, že má v sobě i velkou dávku humoru, kterou umí prodat. Vladimíra Vokůrková je křehká, ale zároveň pevná ve své roli. Laurence je zahalena největším tajemstvím a velmi jemně ustojí všechny své dialogy, aniž by sklouzla do hysterie.
Scéna skládající se z variabilních kusů velkých polstrovaných kvádrů a krychlí je z dílny Karla Čapka. Výrazně se podobá scéně z chebské verze inscenace, jen s tím rozdílem, že místo béžové barvy jsou kulisy obohaceny červeno-šedo-černými trojúhelníky. Přestavba kulis slouží k vytvoření postele, baru či skříněk – tento jev by mnohem lépe vynikl na větším jevišti, v Klubu Art jsou mnozí diváci o tento efekt výrazně ochuzení díky špatné viditelnosti ze zadních sedadel.
Velmi zdařilé jsou kostýmy všech herců. Odpovídají jednotlivým situacím, modernímu vzhledu a podpořily jednotlivé charaktery postav. Tomáš Kypta sice také spolupracoval na předešlé inscenaci s Jiřím Seydlerem, ale v tomto případě se jedná o svěží vjem. Hudební složka se skládá z jednotlivých skladeb různých interpretů, které slouží spíš jako doplněk při přestavbě kulis. Pokud mají hlubší smysl, nepostřehla jsem jej.
Divadelní inscenace Pravda je uváděná hojně napříč českými divadly, proto ji považuji za takovou sázku na jistotu. Nicméně i sázka na jistotu musí být perfektně dotažená, zvlášť když ji Jiří Seydler režíruje podruhé, a proto mne dvojnásobně mrzí, že mám z nedělní premiéry rozporuplné pocity.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.