Komorní scéně Aréna se v Režisérovi podařilo zhmotnit divadelního génia loci

Jméno pana režiséra Josefa Janíka vyslovují ostravští divadelníci až s posvátnou úctou. Jeho inscenace jsou legendární, stejně jako jeho cynické výroky, které dodnes zůstávají v divadelních zdech a kolují mezi tvůrci jako dobře živené historky. Divadelní inscenace Režisér není ale jen pocta panu režisérovi Josefu Janíkovi, ale především divadlu.

Tomáš Vůjtek vytvořil křehký a intimní labyrint režisérské tvorby. Cestu, která vede „od ničeho k něčemu“, která je bolavá a marná, ale na jejímž konci stojí „umění”. Přestože inscenace obsahuje mnoho odkazů na tvorbu Josefa Janíka, nejedná se o žádné životopisné drama. Autorská hra Tomáše Vůjtka Režisér je pocta divadlu samotnému, které je Josefem Janíkem ovlivněné, nasáklé a především inspirované.

Divák se ocitá v pozici pozorovatele. Je svědkem zkoušení divadelní inscenace Konec hry Samuela Becketta, nahlíží do surového umírání nekompromisního režiséra, a to vše v kontrastu povrchního natáčení reportáže. Právě Konec hry je jednou z paralel mezi režijní tvorbou Josefa Janíka a Ivana Krejčího. Tou další je i nepřehlédnutelná scéna Marty Roszkopfové, která patřila mezi dlouholeté Janíkovy spolupracovník.

Scénografie je inspirovaná původní podobou komorní divadelní scény Divadla Petra Bezruče Márnice, která byla vymalována jako chrám, a odkazuje tak na místo, které je s panem režisérem Josefem Janíkem úzce spjaté. K dlouholetým spolupracovníkům patřil také Jiří Bulis, jehož písně zazní během inscenace.

Z inscenace Konec hry. (Foto: Roman Polášek)

Herecké obsazení inscenace je do jisté míry také pozoruhodné. Propletenec hereckých rolí je jakási šachová partie. Režiséra ztvárňuje vynikající Marek Cisovský, který v dříve uvedeném Krejčího Konci hry hrál Hamma. Toho nyní v Režisérovi „hraje“ herec Cisák v podobě Vojtěcha Lipiny. Ironicky pojatá role Vojtěchu Lipinovi sedí, a i když doslova zhmotňuje čurdy v paralelním zkouškovém světě, jeho mikrovýstupy trefně dokreslují proces tvorby divadelní inscenace. Marek Cisovský dokazuje, že je na vrcholu svého hereckého putování a předobraz inspirujícího tvůrce je místy hypnotizující. Není divu, že hlediště zachovalo posvátné ticho při tíživém odchodu a loučení s Múzou Zuzanou Truplovou.

Zuzana Truplová vyobrazuje prostřednictvím své postavy oddanost, lásku a vášeň k autoritě plné neutuchající touhy po dokonalosti uměleckého díla. Múza se nebojí stáří, protože vidí za povrchností těla hlubokou inspirativní duši, která překonává i pozemský skon. Zuzanina Múza se pohybuje po divadle jako režisérův stín, který doslova ukotvuje citlivou duši věčného hledače dokonalosti.

Z inscenace Konec hry. (Foto: Roman Polášek)

Další ženskou postavou je Redaktorka v podání Aleny Sasínové-Polarczyk, jež se touto rolí také loučí s Arénou. Jiskrně cílevědomou postavu, která zastupuje svět novinářů, který přiživuje pojem „osobnost”, ale zároveň na něm doslova parazituje, ztvárňuje Alena Sasínová-Polarczyk s živelnou pravdivostí. Její touha po dobře odvedené reportáži o umělcích se kříží s umělcovým postojem. Dostává se tak do úzkých a její pragmatické myšlení ukazuje roztříštěnost těchto dvou vzájemně se prolínajících světů.

Kameraman, který tvoří nedílnou součást natáčecího dua, zastává nelichotivou roli přízemního burana. Jan Lefner si s rolí poradil víc než bravurně. Své pracovní partnerce je oporou, ale nebojí se si z ní vystřelit. Upřímnost, s jakou si menší roli střihl, je velmi sympatická.

Zuzana Truplová a Michal Čapka. (Foto: Roman Polášek)

Záměrně jsem ponechala Michala Čapku na závěr. Postava, kterou hraje, je Herec. Dalo by se říci, že je místy sám sebou – především ve vzpomínkách na pana režiséra Josefa Janíka – a místy v sobě kombinuje obecnou představu o „herci“. Proces, kterým prochází pod taktovkou Režiséra, je citelný a místy bolestně upřímný. Výsledkem je čistá transformace v něco, co vzniklo z ničeho. Michal Čapka své začátečnické „nic” doslova přetahuje, aby nakonec to „něco” dostalo zářivou podobu. V jeho herectví je cítit pokora a v rámci tohoto představení dostává dalekosáhlejší rozměr.

Pokud jste neznali pana režiséra Josefa Janíka ani jeho inscenace, nemusíte se bát, že byste pociťovali nevýhodu. Rozhodně by to neměl být důvod, abyste tuto hru promeškali. Strhne vás a budete chtít vědět více, ale i jako pouhý pozorovatel se můžete nechat unést tím kouzelným neuchopitelným procesem tvorby něčeho, co závisí na souhře mnohého.

Režisér je vynikající inscenace kombinující vlastní výpověď tvůrců, uctivé poděkování a poctu divadelnímu řemeslu.