Kdo věří na zázraky? Nora v nové inscenaci Národního divadla moravskoslezského to není

Henrik Ibsen je jedním z nejhranějších světových dramatiků. Nic to nemění na tom, že od vydání jeho Nory uplynulo už 144 let. Národní divadlo moravskoslezské je v nedávné době druhým českým divadlem, které uvedlo aktuální pohled na přelomové Ibsenovo dílo. V roce 2016 sklidila velký ohlas publika i kritiky inscenace pražského Divadla pod Palmovkou. V obou inscenacích můžeme najít paralely.

Ostravská Nora je režisérem Gejgušem interpretována jako roztomilá, naivní cukrová dámička s parukou blondýnky. Ráda mlsá sladkosti a ještě raději utrácí peníze svého přísného manžela Torvalda Helmera. Připomíná vám to sentimentální komedie z první republiky? Zpočátku možná, ale věc má ještě háček. Manželství Helmerových vypadá vnějškově jako idylické a šťastné. On dělá velkou kariéru a zakládá si na korektnosti, charakternosti a morální bezúhonnosti. Ona je tou nejroztomilejší manželkou, která mu splní každé pomyšlení a přání.

Problém spočívá v tom, že se Nora pro záchranu svého manžela v minulosti dopustila jistého podvodu. Samozřejmě bez jeho mravně „neposkvrněného vědomí“. Nora totiž podepsala jistý dlužní úpis na finanční obnos za svého těžce nemocného otce a spadne do pasti vyděrače Krogstada. Aby to nebylo snadné, Krogstad je zaměstnancem společnosti, kterého chce manžel Nory jakožto nový šéf propustit. Události směřují neodvratně ke svému možná pro někoho nečekanému rozuzlení.

Z inscenace Nora. (Foto: Martin Kusyn)

Ostravská inscenace Noru uvádí v klasických „kulisách“. Scéna Matěje Sýkory bere diváka do útrob přepychového domu. Centrálním prvkem je velký obývací pokoj s krbem a luxusním barem po stranách a nezvykle dlouhou sedačkou situovanou uprostřed. Nechybí zde chodba vedoucí k hlavním dveřím a schodiště do patra. Na stěnách norské dřevo, které působí ušlechtilým, uklidňujícím dojmem.

Nora v znamenitém podání Kamily Janovičové přesně odpovídá představě infantilní, marnivé a ochotné loutky, která se nechá manželem a vlastně všemi dalšími s výjimkou svých vlastních dětí bezohledně manipulovat. Její lehkovážnost, poddajnost a strach povědět manželovi pravdu mají místy tragikomické vyznění. Ne vždy je to k prospěšné, jak se dozvíme později. Janovičová výborně zvládla všechny odstíny své zdánlivě nekomplikované povahy. Její taneční tarantela v závěru druhého dějství vyznívá jako danse macabre, který propůjčuje inscenaci mysteriózní až horrorový nádech. Prozření její postavy po závěrečné scéně domácího násilí má svou dynamiku, ale bohužel nevyvolá takové emoce, jaké by divák očekával.

Kamila Janovičová. (Foto: Martin Kusyn)

Jejího manžela Helmera sehrál Petr Panzenberger jako obratného manipulátora a rafinovaného citového vyděrače, který svou manželku absolutně ovládá. Za jeho dokonale pěstěnou fazónou klidu a nadhledu se skrývá poměrně jednoduchá narcistní povaha. Helmer si pěstuje Noru s nadsázkou řečeno jako nějakého domácího mazlíčka, hračku a panenku pro své záliby a bizarní představy. Panzenberger předvedl, jak vypadá člověk posedlý kontrolou druhých. Má to dokonale ošéfované a dělá nezbytné věci, aby jeho manželka nesla odpovědnost za jeho citovou pohodu. Noře se zdráhá půjčit dokonce klíčky od obyčejné poštovní schránky. Právě v té se nachází Krogstadův dopis, ve kterém stojí pravda o celém podvodu s nezákonnou půjčkou.

Petr Panzenberger a Kamila Janovičová. (Foto: Martin Kusyn)

Krogstada hraje David Viktora famózním způsobem. Tento herec si nepotrpí na velká gesta, přestože k nim svou fyziognomií může mít jednodušší cestu. Viktora vystihl postavu jemně cizelovaným až přízračným pohybem a výrazem každé věty, každého slova. Má zvláštní smysl pro vystupňování psychologického napětí a jeho osobní zápas o důstojnost a živobytí diváka doslova elektrizuje. Viktora s naprostou přesvědčivostí ukázal, že negativní lidé jsou někdy užiteční a můžou sehrát v životě roli s nečekaným dopadem.

Kamila Janovičová a David Viktora. (Foto: Martin Kusyn)

Petra Kocmanová jako dávná kamarádka Nory Kristina Lindová hraje ženu, která si prošla těžkou životní zkouškou a je to na ní vidět. Roztržitá, impulzivní, ale současně schopná přehodnotit vlastní chyby a začít znovu. Vytváří ideální protipól ke zdánlivě neotřesitelnému sebevědomí Nory. Stojí za to všimnout si, jak se obě postavy postupně mění a získávají opačné rysy.

Spektakulární, tragikomickou postavu smrtelně nemocného doktora Ranka sehrál Robert Finta. Pohybově mimořádně disponovaný herec rozehrál svůj nešťastný osud jako divokou jízdu do neznáma. Stále připravený k ironii, legraci a zábavě, ale také zlomený a frustrovaný životem, který vedl odnikud nikam. Obsazení dotváří Michaela Bajgarová v roli au-pair Marie, která se stará o děti Helmerových.

Z inscenace Nora. (Foto: Martin Kusyn)

Ostravská Nora má mnoho silných, ale bohužel i několik problematických vlastností. K těm pozitivním patří jednoznačně solidní a vynikající výkony všech protagonistů. Povedla se scéna a významnou roli má také skvělá hudba. Skladatelka Vladivojna La Chia ji stylizovala jako mimořádně sugestivní ponor do temných zákoutí lidské duše.

Jako ne zcela dotažená se jeví režijní práce s charaktery, které jsou s výjimkou Viktory, Kocmanové a Finty příliš zapouzdřené a setrvávají nadmíru dlouho ve svých stereotypech. Vypravěčská logika nereflektuje chování Nory, která po svém šíleném tanci v závěru druhého dějství jedná opět se stejnou naivitou. Odstupňování komických prvků a gagů přerůstá několikrát únosnou míru a vede k tomu, že se část diváků směje i věcem, které k smíchu nejsou. V jedné situaci přes neustávající chechtot chtěli herci pokračovat dál a bohužel nebylo rozumět tomu, co říkají. Pro herce rozhodně nic příjemného…

Z inscenace Nora. (Foto: Martin Kusyn)

Domnívám se, že rozpačité pocity do jisté míry ovlivnily nevkusné kostýmy. Rozumím tomu, že jejich autorka Radka Vyplašilová chtěla zvýraznit charakteristiku postav, ale nic se nemá přehánět. Staromódní šaty pro Kristinu Lindovou a podivný „pytel“ Ranka trápí zveličené gesto. Veverčí kostým a emblém supermana Nory a Torvalda po příchodu z maškarního plesu plní svou funkci a pobavily publikum. To, že v nich herci zůstali příliš dlouho, se ovšem nevyplatilo, působili poněkud směšně a nedůvěryhodně. Copak někdo řeší krize a závažná životní rozhodnutí v maškarním převleku?

Z inscenace Nora. (Foto: Martin Kusyn)

Ostravská inscenace Ibsenovy Nory je ambiciózní a převážně zdařilé představení, ale působí místy trochu nekompaktně a rozháraně. Nemá tak intenzivní dopad, jaký by mohla mít. Nora opustila svého muže a děti, protože přišla o veškeré iluze. Možná o ně začala přicházet už ve chvíli, kdy spatřila svou pomocnici v domácnosti, jak láskyplně dovádí s jejími dětmi. Ona sama je nedokázala ani vysvléct z venkovního oblečení. Bylo to tím, že by byla tak neschopná, jak jí neustále naznačovalo její okolí? Nebo proto, že sváděla permanentní boj se svým svědomím a odvahou říct pravdu svému nejbližšímu? Tyto otázky ostravská inscenace nepřímo pokládá. Na konci toho všeho jsou děti, objímající se ve sněhové vánici, a zvláštní pocit, že Ibsen rozuměl ženské duši jako málokdo.