Britský umělec Dan Walwin v PLATO: Parádní artové multikino s podrobným návodem k použití 

Je čtvrtek 19. května, den po vernisáži výstavy Dana Walwina. Slavnostní projevy jsou zapomenuty, nastal běžný provoz, britský umělec bude v PLATO vystavovat až do 13. srpna. Prohlídku začínám espressem v galerijní kavárně, je třeba zbystřit mozek a oddělit pracovní život od podvečerní porce umění.

Z vernisáže výstavy. (Foto: Aleš Honus)

Rodák ze Spojeného království Dan Walwin, který nyní žije v nizozemském Amsterdamu, patří na poli současného vizuálního umění k předním globálním tvůrcům střední generace. Jeho výstavy a projekce už zhlédl třeba Londýn, New York, Glasgow, Berlín a nyní také Ostrava. Na první jeho dílo narážím hned v kavárně, stačí sledovat obrazovku visící přímo nad kavárenským stolkem.

Využívám obsáhlý průvodní text, která dostává každý návštěvník ke vstupence. Prohlídkový manuál, tak podrobný dosud PLATO během své existence nikdy k žádné výstavě nevydalo. Srozumitelný návod na použití aktuální výstavy, skoro průvodcovský text, jaký dostávají návštěvníci hradů a zámků. Bedekr pro PLATO.

Video v kavárně představuje Hudební humanizér, dílo z roku 2016. „Konstrukce připomínající sáně převáží piknikové pohoštění, které jako by si objekty připravily samy. Focaccia, salát, majonéza, bageta, nápoj s aloe vera a meloun,“ popisuje šestiminutový snímek manuál. Popis je v průvodci mnohem obsáhlejší, cituji jen úryvek. Koho ale ve snímku zaujmou svíčky, dostane i k nim přesné vysvětlení: „V druhém plánu sledujeme uprostřed ruchu scény svíčky položené v písku, jež byly zapáleny na počest obětem střelby v gay klubu na Floridě.“

Nápad týmu z PLATO k nezaplacení, pod výstavou jsou podepsány kurátorky Daniela Dostálková a Linda Dostálková. Podobné návody k použití by se měly stát pravidlem i pro další výstavy, protože srozumitelný manuál tohoto typu dokáže diváka zorientovat v čase i prostoru. A ten už si v mobilu může dohledat i další informace, například že ke střeleckému masakru ve floridském Orlandu došlo 12. června 2016 v gay klubu Pulse a na místě zemřelo 50 lidí. Střílel 29letý Omar Mateen, americký občan afghánského původu, v průběhu činu zavolal na policejní linku 911 a přihlásil se k Islámskému státu. Vytahuji mobil, cvak! Hudební humanizér na snímku je rozmazaný, ale nebudu spoušť mačkat znova. Tohle je fotka jak na útěku od neštěstí, třeba právě od té strašné střelby na Floridě.

Hudební humanizér. (Foto: Ivan Mottýl)

I když kurátorský průvodce k jednotlivým dílům Dana Walwina podává nadstandardní interpretace, není to výzva k vypnutí fantazie. Naopak, tento text je spouštěčem pro další vlnu divákovy imaginace. Řinčící Hudební humanizér mi například připomíná různé vehikly ostravských bezdomovců, na kterých do garáží a dalších příbytků tahají zásoby, dřevo, vodu anebo cokoliv jiného. V těch rachotících sáních spatřuji i další symboliku. Před pár dny jsem zažil, jak na vystoupení mladých angažovaných básníků přijela skupina diváků v takřka obrněném SUV voze. V tu chvíli jsem souzněl s aktivisty, kteří terénním obrům v historických centrech měst vypouštějí pneumatiky.

Na nákupy či na cestu za kulturou do města přece stačí vehikl, rozhrkané sáně, ale SUV vozy jsou zabijáky klimatu. Dan Walwin je Brit žijící v Nizozemí a britský deník The Guardian píše: „Každý rok vozy SUV uvolní 700 megatun CO2, což je zhruba celá produkce Spojeného království a Nizozemska dohromady. Pokud by se všichni řidiči SUV spojili a vytvořili svou vlastní zemi, byla by sedmým největším producentem emisí na světě.“

Jako hodiny – synchronizovaná videa. (Foto: Aleš Honus)

Walwin svými videi a instalacemi nikomu žádný výklad nevnucuje. Naopak, vše je na divákovi. „Představte si, že se probudíte do světa, který čeká, až ho objevíte. Světa, v němž vaše pozorování vyžaduje vynalézt zcela nový jazyk,“ napovídají kurátorky, jak také přistupovat k aktuální výstavě v PLATO. Hlavně s otevřenou myslí, bez předsudků k jakékoliv formě současného vizuálního umění. Tvrdím, že videa i objekty tohoto umělce se dají skvěle vnímat, když k nim návštěvník galerie přistupuje jako čtenář k poezii. Walwin přímo vybízí, abychom jeho filmovou řeč i prostorové instalace četli jako básně. Je to proud volných veršů, zdánlivě odnikud nikam, ale s přímým atakem na srdce.

Osvobodivá expozice, název Úleva byl zvolen s hodinářskou přesností. Ve výstavní síni číslo 1 jsem nadšen podobenstvím o jednom strašidelném mlýně kdesi ve Skotsku. I s mrtvou liškou a líbající se princeznou. V kulisách jakéhosi poločasu rozpadu, snad v předvečer atomové války, která teď skutečně visí nad Evropou.

Jako hodiny – synchronizovaná videa. (Foto: Aleš Honus)

Kurátorky tohle video s názvem Jako hodiny (z let 2021-2023) vysvětlují v diváckém manuálu třeba následovně: „Dýky bezúspěšně se trefující do slunečních hodin, miniatura domu, banner s potiskem domu v koloniálním stylu, miniatury oblečení, starší žena, líbající se teenageři. (…) Odevzdávání klíčů do proutěného košíku ve tvaru slepice, honička v autě, tísňové tlačítko, hudební skupina, hysterický smích. (…) V obratných sekvencích pomalu směřujeme až k hranici apokalyptického chaosu.“

Když zůstaneme ve Velké Británii, video Dana Walwina mi připomíná verše současného londýnského básníka jménem Dean Atta, které vyšly v dubnovém čísle časopisu Host: „Chci si tě usmažit, dát si tě / se zbytky ze včera, trhaným kuřetem / s rýží a hráškem, ale když tě krájím, / nůž klouže tak hladce.“

Hororové scény se prolínají s romantickými, autor paroduje současné televizní seriály, vzápětí jim ale klidně vzdává hold. Všechno souvisí se vším jako v surrealistických básních anebo filmech. Jedna z obrazovek osmnáct minut snímá jen proud vody, cvrkot živlu mezi umělými hrázemi, podobně jako v básni surrealisty Petra Krále: „Chvíli kov lesků, chvíli zas černé cáry / rozlitých stínů, s touž ochotou nechat se mnout a hníst, / drtit očima i čelem, než samy prolnou tvým masem. / Být prostoupen, znovu pozotvírán tím, co doráží / ze všech stran jak / alarm, vítězně třást se a sám zvonit. Na stráži s crčením vody…“

Ztracené světlo. (Foto: Aleš Honus)

Do galerie jako do biografu? Videoart je součástí výtvarného umění od šedesátých let. Mnohé návštěvníky galerií ovšem pořád překvapuje, když ve výstavních sálech najdou projekční plátna a obrazovky. „Jé, tady mají další dvě televize,“ glosují dva předškoláci v místnosti číslo 1 v PLATO. „Televizní program“ děti zaujme sotva na třicet sekund, vzápětí se rozběhnou po síni a hrají si na schovávanou. Proč ne, PLATO je platformou i pro dětské návštěvníky, tady je neokřikují protivné kustodky jako v jiných galerijních institucích.

Martha Rosler v Tate Modern, před měsícem v Ostravě. (Foto Ivan Mottýl)

V bývalých ostravských jatkách stojí základní vstupenka na výstavu Dana Walwina jednu korunu. Tím se PLATO přibližuje třeba největší londýnské galerii současného umění Tate Modern, ve které jsou stálé expozice (každoročně z gruntu obměňované) přístupné zcela zdarma. Do Tate Modern vlastně PLATO nakukuje pravidelně, na předchozí výstavě Měli nás za živé a prchali s křikem bylo v ostravské galerii k vidění například průkopnické dílo videoartu z roku 1975 s názvem Semiotics of the Kitchen (Sémiotika kuchyně) americké umělkyně Marthy Rosler. Na stejné kultovní video lze přitom narazit i při bloumání Tate Modern v Londýně. Ve třetím poschodí, v kolekci Performer and Participant.

Nina Pereg, videa v Tate Modern. (Foto: Tate Modern London)

A mimochodem, galerie Tate Modern je videoprojekcím doslova zasvěcena. Hned v přízemí po vstupu do bývalé elektrárny jsou pro videoart určeny dva velké sály, další rozlehlá místnost pak ve třetím patře. V přízemí se právě promítá působivý angažovaný snímek izraelské umělkyně, který na dvou plátnech synchronně dokumentuje pravidelnou výměnu chrámové výzdoby ve svatostánku v Hebronu na Západním břehu Jordánu. Paradoxně se tam v jednom objektu střídají bohoslužby židovské a muslimské. Pro jednu skupinu věřících je to svatyně Al-Haram Al-Ibrahimi, pro druhou Me’arat Ha-Machpelah. A ještě jméno autorky videa: Nira Pereg.

Z výstavy Dana Walwina. (Foto: Aleš Honus)

Až synagogální prostředí připomínají také sály číslo 2 a 3 v PLATO, kde návštěvník napřed v přítmí bloudí mezi praporci, aby narazil na Noemovu archu, dílo s názvem Pan. Kurátorkám ovšem kostelní prapory připomínají spíše zástěny ve volebních místnostech anebo kotce pro dojení krev. O arše ani slovo, je to řecký bůh pastvin a lesů.

Objekt s názvem Pan. (Foto: Aleš Honus)

Imaginaci se meze nekladou, je to také zahradní přístřešek, bunkr, Ikarovo křídlo, v manuálu je návštěvník správně vyzván k „utřídění myšlenek do archivu paměti anebo naopak k čerpání z nových složek“.

Video Subsong. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava Úleva opravdu přináší úlevné pocity. V posledním sále číslo 5 jsem si dokonce zazpíval, když jsem v jakémsi rauši obcházel velkoformátové projekční plátno pořád dokola. Dva paralelní výjevy z nočního rákosí a hudbou Marka Clifforda mají až relaxační účinky. Dílo nese název Subsong. Tráva ve větru návštěvníka mimoděk ponouká k jakémusi rituálnímu zpěvu neznámého domorodého kmene.

Z výstavy Dana Walwina. (Foto: Aleš Honus)

„Pokud o výstavě uvažujeme jako o médiu, které vyžaduje naši pozornost, pak můžeme očekávat zážitek plný možností,“ navrhují kurátorky návštěvníkům výboru z nejnovější tvorby Dana Walwina. Ano, je to zážitek! I když na hraně snu, protože v kontextu s upatlanou ostravskou všedností se pořád zdá, že galerie, která permanentně představuje současné světové trendy vizuálního umění, vyrostla v tomto městě pouhým omylem. Je to snad mysterium, které ani reálně neexistuje? „Pokud budeme ochotni akceptovat mysteria, můžeme prožít pocity blízkosti, spojení a spřízněnosti,“ čtu si v kurátorském průvodci výstavou Dana Walwina.

Z výstavy Dana Walwina. (Foto: Aleš Honus)

PLATO existuje! Bo!!! A teď se galerie zrovna změnila v parádní artové multikino s nezvykle podrobným návodem. Neváhejte ho použít, aktuální výstava otvírá nové obzory. „Pojďte dál a svlékněte si ty mokré svršky. Pojďte dál a vzneste se,“ zve do někdejších jatek přímo Dan Walwin. Vznáším se…

*

Dan Walwin. Úleva. Městská galerie PLATO v Ostravě (bývalá městská jatka, Porážková 26). Výstava pokračuje do 13. srpna.