Poslední koncert 69. sezony Janáčkovy filharmonie: Antické drama v soudobém pojetí a nezapomenutelném ztvárnění

Gija Kančeli je kulturnímu světu znám především jako autor velkolepých sedmi symfonií. Gruzínský mistr do zapouzdřeného žánru vnesl svěží nápady a postupy, které tradiční formu okořenily netušenou kreativitou vedoucí daleko za horizont klasické hudby. Kančeliho In Petto je drobné, zhruba desetiminutové dílko, věnované nikoli náhodou dirigentu včerejšího koncertu Andreji Boreykovi. V hudební řeči této Kančeliho drobnůstky dominuje neoromantická zvukovost se zvláštně přerývavým časovým průběhem. Nostalgická atmosféra plná záhadných klidných souzvuků, byla vymodelována individuálními linkami dechových nástrojů. Janáčkova filharmonie úvodní skladbu večera zahrála velmi citlivě a s pochopením. Není tajemstvím, jak makabrózní a nevypočitatelná může být akustika Vesmíru; proto lze ocenit sofistikované vedení Boreyka, jehož pojetí mělo přesně tolik tlaku a vitality, kolik bylo zapotřebí.

Osmá symfonie h moll Franze Schuberta zvaná „Nedokončená“ odjakživa přitahuje pozornost dvouvětou, zdánlivě neúplnou formou, ale hlavně svou vzrušující a dramatickou hudbou. Mimochodem, loni tato symfonie oslavila přesně 200 let od svého vzniku. Janáčkova filharmonie pod Boreykovou taktovkou ukázala, že věk je jen číslo, které u geniální kompozice není vůbec podstatné. Provedení bylo technicky brilantní a nepostrádalo citovou vřelost. Boreykovi se s filharmonií podařilo dosáhnout značného účinu bez zjevné snahy o rychlý či okamžitý efekt. Za jeho asketicky přesnými a lapidárními dirigentskými gesty stála hluboká rozvaha, skálopevná koncentrace a precizní dramaturgie.

Dirigent Andrej Boreyko. (Foto: Martin Straka)

Polsko-ruský dirigent se obdivuhodně vypořádal s řešením větších hudebních úseků. Filharmonie pod jeho vedením upoutala průzračnou sazbou a dynamikou, která pomohla vyjádřit tragické odstíny i decentní lyrické kontrasty. Bez výstřednosti, jen pozvolnou a jemně vykrouženou prací s detaily, které sloužily celkové koncepci.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Martin Straka)

Centrálním dílem závěrečného koncertu filharmonické sezóny se stala dramatická kantáta Dido Jana Nováka. Velkolepé dílo českého exulanta a rodáka z Nové Říše zaznělo v interesantním a vzácném obsazení. K Janáčkově filharmonii se připojila část Českého filharmonického sboru Brno. Novák svou skladbu koncipoval pouze pro mužský sbor, který zde dostal do vínku výraznou psychologickou charakteristiku. Podání legendárního tělesa, respektive mužské sekce, bylo famózní. Sluší se vyzdvihnout sborové sólo Michala Kuči i precizní přípravu sbormistra Michaela Dvořáka. Ta byla slyšet nejen v dokonalé intonaci zpěváků, pečlivé artikulaci a stylovém podání, ale i v akcentu na psychologickou expresi a dokonalé propracování šepotů, výkřiků a dalších nehudebních prostředků.

Úlohu vypravěče přijal nestor českého pěveckého umění, mistr Richard Novák. Jednadevadesátiletý basista prostě popírá přírodní zákony. Jeho výkon a nasazení v náročném latinském partu byly jednoduše dojemné, strhující a úctyhodné. Absolutně přesné, prezentované s železnou logikou a příkladným rozložením sil. Novákův projev upoutal rozvahou, kultivovanou dikcí, dokonalým odstíněním mluvního tempa i skvěle vypointovanou gradací. Každé osobní setkání s tak ryzím člověkem, který slouží umění každým pórem svého srdce, je pro posluchače požehnáním.

Mistr Richard Novák. (Foto: Martin Straka)

Impozantní, tentokrát pomocí mnohotvárně koncipovaných pěveckých prostředků, bylo rovněž podání mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové. Hlas charismatické tmavovlásky je čím dál větším magnetem operních domů, ale i vokálně-instrumentálních koncertů. Nynější výkon Krejčí Houskové vysvětlil, proč tomu tak je. Její vystupování bylo neokázalé a inteligentní. Zpívala s jistotou a samozřejmou volbou výrazových prostředků. Vyrovnaný, ve všech polohách měkký mezzosoprán Krejčí Houskové splnil veškerá očekávání v lyrických i dramaticky vypjatých pasážích. Byl naprosto srozumitelný a potěšil krásnou barevností i v plném orchestrálním plénu. Způsob, jakým mezzosopranistka vystavěla závěrečnou gradaci, svědčil o zralé úvaze a zodpovědnosti.

Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. (Foto: Martin Straka)

Janáčkova filharmonie přijela z japonského turné ve skvělé kondici. Orchestr hrál pod Boreykovou inspirativní taktovkou velmi pozorně, přesně a ohleduplně. Bylo zjevné, že žádná strana nebere tu druhou na lehkou váhu. Přirozený, nevynucený respekt je vždy vítaným aspektem, který může ovlivnit individuální nasazení i celkovou připravenost orchestru. Ten skutečně nenechal předešlým kompozicím, ani Novákovu mistrovskému dílu dlužen jedinou notu. Skvěle hrající a ladící žestě, barevně i technicky noblesní dřeva, báječně sehrané smyčcové sekce (všechny bez výjimky), ale i dokonale pulzující perkuse…

Ze závěrečného koncertu JFO. (Foto: Martin Straka)

Janáčkova filharmonie v kreativním uměleckém obklopení opět potvrdila, že je orchestrem, který dokáže splnit veškerá očekávání. Novákova kantáta vzbudila mimořádný ohlas publika, které nechtělo umělce pustit z pódia. Tak jednomyslný potlesk bývá u soudobé hudby s moderní koncepcí a expresivním vyzněním poměrně vzácný. Přesto se to povedlo. Boreyko krásným gestem následně děkovačku po dlouhých ovacích vestoje galantně uzavřel: květiny, které obdržel, s výmluvným gestem položil na partituru Novákovy skladby. Tomu patří největší respekt, protože vytvořil umělecky nekompromisní dílo v době komunistické garnitury, která mu jakožto duchovně založenému člověku dělala ze života nesnesitelné místo. Jeho Dido si kvalitou nezadá s partiturami největších klasiků 20. století.

Janáčkova filharmonie má před sebou novou, tentokrát jubilejní 70. sezonu. Další dekáda už tento vynikající orchestr musí zastihnout v lepším a reprezentativním prostředí, než je provizorní zázemí bývalého kina Vesmír. Enormní zájem publika, hostující tuzemské i světové osobnosti a nesporná mezinárodní umělecká úroveň jsou jasným důkazem, že si to všichni zainteresovaní poprávu zaslouží.