Plnou parou vpřed. Edice Mlat vymlátila s Filipem Klegou Ortenovu cenu a nově vydala Martina Dytka

Mlátičky od 19. století nahrazovaly pomalé ruční mlácení obilí s pomocí cepů. K pohonu mlátiček sloužily parní stroje a později spalovací nebo elektrické motory, načež do polí vyjely první kombajny. Edice Mlat brněnského nakladatelství Větrné mlýny, jehož redakci tvoří ostravští básníci Dominik Bárt a Filip Klega, již vstoupila do třetího roku existence. Začínalo se skromně, s cepem v ruce, v kombajn by se ovšem Mlat neměl proměnit. Mechanická mlátička je ideální, zlatý střed. Ruční práce je propojena s moderními technologiemi, debut Evy Marie Růženy byl představen zároveň a audioknihou. Mlátí se i virtuálně, na Facebooku (Omlatina) či Instagramu.

Edice odstartovala v roce 2021 vydáním sbírek Františka Hrušky (Převážná doba) a Dominika Bárta (Spodoby) a nyní byl v ostravském Studiu G pokřtěn již sedmý a osmý svazek tohoto ojedinělého počinu, kdy je knižní řada věnována výhradně básnickým debutům. Prvotin utěšeně přibývá a stodola se plní…

Nárožní kavárna Studia G s malým jevištěm a mohutnými prosklenými výklady má ojedinělou atmosféru. Prostor s takřka panoramatickými výhledy na okolní vysoké činžáky z přelomu 19. a 20. století tvoří z této scény asi nejpůsobivější městský klub v Ostravě. Tady se posluchač autorských čtení cítí svobodněji než v nějakém podzemním prostoru. Poezie potřebuje okna, básník musí vidět na ulici, verše totiž mají křídla.

„V okně protější budovy vidím siluetu,“ recituje básník Martin Dytko (1989) asi uprostřed večera. V tu chvíli nárožím ulic za okny prochází nějaký orientálec s rodinou, muž má na hlavě turban. Na okamžik propadám pocitu, že sedím v londýnské kavárně, zvláště když na pódiu utichá česká řeč a prostor dostane jen hudební produkce kytaristy Martina Dytka, kterého od počítače doprovází Dominik Bárt. Elektronická hejblata, klasické struny, hudební koktejl jednadvacátého století. Hudba je s poezií spojena stále těsněji. „Jazyk a hudba je v základu totéž – zvuk. Ale jazykové sdělení upřednostňuje významy, hudba melodii a harmonii,“ přemítá Bárt v rozsáhlém rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz, který si můžete připomenout zde (odkaz na článek).

Ambientní hudba nového věku, poezie ve Studiu G se ale pořád hlásí k nejlepším odkazům české básnické moderny. „Jaroslav Seifert šel pomalu, držel se madla, / pršely fialky, mrzlo a sněžila skořice,“ recituje ze své prvotiny Eva Marie Růžena (1997). Dívám se do ulice Stanislava Kostky Neumanna, která dostala název po jednom z nejaktivnějších propagátorů moderních básnických směrů v českém prostředí. „Až se povleku blátem ulice, vyzáblý dekadent,“ píše Neumann ve sbírce Apostrofy hrdé a vášnivé, kterou v roce 1896 vydalo nakladatelství Moderní revue.

Pozoruji bloky protějších Krausových domů, které se tu začaly stavět v roce 1911. Moderní revue, dekadence, secese, art deco, poezie tu na mě mává sto let starými křídly, ale přitom tak současnými. Dobrá literatura, to je pořád ten stejný proud, hlavně musí rozechvět čtenáře. „Prach v cele Magora Jirouse. / Prach v cele Jana Zahradníčka. / Prach v bytě Vladimíra Holana,“ modlí se k literární vzorům Eva Marie Růžena. Zastřeným a místy až jakoby záhrobním hlasem, občas se s mikrofonem v ruce posadí na zem, téměř si lehne. Hlásí se ke katolické tradici české poezie, je to ale až mystický přednes. Metafyzika. Básníci samozřejmě v ulicích za výlohami klubu vidí věci, které prostý smrtelník jen tak nezahlédne.

Musím si odskočit na toaletu, nad umyvadlem se mrknu do zrcadla. „Falešná tvář?“ ptám se sám sebe. Jenže zrcadlo není jen tématem pro stárnoucí generaci, přemítá nad ním i Dytko: „Bojím se dívat dlouho tím směrem / jako se bojím dívat do zrcadla // nic nás nedělí / nic nám nebrání vybrat si / jakoukoliv tvář.“ A také ve Studiu G přítomný Petr Hruška se zrcadlem zaobírá ve své poslední sbírce Spatřil jsem svou tvář, za kterou dostal Magnesii Literu: „Bedny se zrcátky se překotily. / Spatřil jsem svou tvář, / spatřil jsem svou tvář, / spatřil jsem svou tvář tolikrát, / až jsem couvnul.“

Tvář je i tématem pro Evu Marii Růženu, rodačku ze Zlína: „Hon na herezi // přetváří / tváře / tváří.“ Z oken Studia G vidím nejen do ulice Stanislava Kostky Neumanna ale především do Chelčického ulice. Ta dostala jméno po muži, který chtěl změnit tvář katolické církve, po reformátorovi Petru Chelčickém (1379-1460). Náboženském mysliteli, jenž ve svém díle O boji duchovním a o trojím lidu také uvažoval o zrcadle: „Ohleduje se jako v zrcadle a líbí se sobě pro ozdobu daru božieho a mešká patřiti na svůj hnis a hřiech, upřev oči v dar boží.“

Studio G je plné básníků, jen namátkou: Radek Touš, Dagmar Čaplyginová, Vasilios Chaleplis, Martin Šenkypl, Jakub Pergler. Převažují ovšem nebásníci, ačkoliv se možná mýlím. Třeba všichni přítomní v sále touží vydat sbírku. Poslední slovo má dnes básník Petr Čichoň (1969), k mlácení prvotin je vždy přizván i nějaký patron z řad „starých mladých básníků“, jak tuto kategorii korektně nazval Dominik Bárt. A věčně mladý starý básník původem z Hlučínska zahraje i na loutnu, zatímco na nároží Neumannovy a Chelčického ulice padá soumrak.

„Za dusného večera stát budeš v snědé své kráse,“ píše Stanislav Kostka Neumann. Ve Studiu G se točí pivo a cinkají vinné sklenice. Kdo ví, kam má namířeno tento deštivý ostravský večer… Ve čtvrtek Martin Dytko a Eva Marie Růžena představí sbírky v Brně (Café Paměti národa), v pátek v Praze (Beats from Basement) a 25. května v olomoucké pivnici Ponorka. „A davy? Hlučí na svých promenádách a politiku žvaní v pivovaře, / a fráze lapou z tribun, z parlamentu,“ nabádá klasik také k psaní angažované poezie. A Mlat ho slyší. „Škrtnuté sounotí Bachova vnuka. / Pomněnky, ječmen a nachová muka. / Ve stínu skladebném kardinál Duka / nejménem čehosi bují a puká,“ veršuje Eva Marie Růžena.