Ztratil jsem svoje první hodinky a s nimi i pojem o čase. Zamyšlení nad básnickým debutem Vasiliose Chaleplise

Vasilios Chaleplis je na ostravské literární scéně jasně vidět již od dob organizování čtení pro nezavedené básníky pod hlavičkou Harakiri Czurakami. Pod stejnojmennou platformou s kolektivem psavých kamarádů vydal i několik literárních sborníků stejného jména. Svou dravou a zdravě sebevědomou energii s podobně smýšlejícím kolektivem přetavil v projekt Provoz, z kterého se postupně stalo důležité kulturní alternativní centrum Ostravy.

Tím ale není výčet činností mladého muže s řeckým jménem u konce: je členem redakce a zároveň zakladatelem již zmíněného nakladatelství Bílý Vigvam, které dává prostor mladým a nezavedeným autorům. Pro doplnění můžeme uvést, že nyní studuje teorii a dějiny české literatury v doktorském programu na Ostravské univerzitě.

Tento výčet dává znát, že literatura je pro Vasiliose denním chlebem. Ať už z pozice redaktora, autora, nebo promotéra různých čtení a člena týmu literárního festivalu Inverze. Není tedy žádnou náhodou, že po sérií autorských čtení a příspěvků v časopisech vydává svůj knižní debut. Logicky si zvolil své domovské nakladatelství a obklopil se lidmi, které důvěrně zná a věří jim. Redakční práce na debutu se ujala básnířka Petya Stach. Grafickou a velmi zdařilou podobu poskytla Tereza Ignácová.

Pro svou prvotinu si Vasilios zvolil magický název Flavedo. Po bližším prozkoumání zjistíme, že se jedná o povrchovou vrstvu slupky pomerančů či citrónů. Ve druhém plánu můžeme kvitovat odkaz na Vasiliosův cizokrajný původ (je po otci Řek, matka je Češka). Sám autor ke svému debutu dodává, že chtěl vydat knihu, která by byla osobní, nikoliv akademická, chtěl, aby byla zabydlená poetickým jazykem.

Kniha je rozdělena do tří oddílů, které se liší drobně svou poetikou a tématy. První eponymní oddíl Flavedo je ve znamení introspekce a krajového místopisu. Oddíl se vyznačuje všudypřítomným poetismem. Básník dokáže proměnit obyčejnou situaci v obchodě při nákupu zeleniny v akt poetický až dadaistický: „paní v albertu po mně chce nůž / aby mohla uříznout těžký stonek brokolice / na svazku klíčů mi sice visí rybička / ale vysvětluju jí že se prodávají po kusech.” Dále se citovaná báseň Moravskoslezský kraj rozvíjí, bobtná, stává se z ní freska města a regionu: „v hlíně u večerky / zapouštějí kořeny víčka od piv.”

Vrcholným vzedmutím autorových tvůrčích sil a poetiky je pak báseň Lhota: „ztratil jsem svoje první hodinky a s nimi i pojem o čase / skákal do hromady pilin a představoval si / že saharské duny voní jako jabloňové dřevo / cesty jsem trávil na zadním sedadle tmavě fialové felicie / v představách pak za volantem modrostříbrné kachny / zaparkované na pastelovém obrázku.”

Podstatně kratší druhý oddíl Pčík a třetí oddíl Albedo rozvíjí to, co je již naskicováno v kapitole úvodní. Knížka se ale zbytečně rozpíjí svou délkou. Některé motivy se začnou časem opakovat, jsou to nápodoby jednou již vyřčeného. Samozřejmě je kniha i přes svá slabší místa pořád v dobré „režii” Petry Stach, která buduje v knize vnitřní příběh a strukturu. Básník je flanérem na ostrově z betonu, na kterém se snaží vidět plody tropických zemí: „z prvních hor na saturnově prstenci / se valí lavina lehká / jako poprašek z kůry pomerančů / a jádro mé pečlivě vyhlazené sněhové koule / tvoří vajgl.”

Autor pozoruje město a lidi, co v něm žijí a tráví své životy u displejů moderních zařízení. V básní Slezská veduta zazní: „ve vzduchu pachuť bouřky / obrysy města rozmazané čočkou telefonu / skřípání ocelových drátů / rtuť v obličeji,” v posledním verši píše básník v obecné rovině, cítím ale, že mluví velmi osobně: „někde tady umřelo mládí.”

Po dočtení knihy přichází prázdno. Oblouk se s poslední stránkou uzavře a já jako čtenář ustrnu. Musím se začít opět dívat na svět pouze svýma vlastníma očima. Někdy jsou ty oči nevidoucí, nebo nevidí tak detailně jako oči někoho, kdo si v sobě nese jinou životní zkušenost.

Dalo by se v souvislosti s Flavedem mluvit o čitelných vlivech ze strany jiných básníků, o inspiračních zdrojích. Nestojí to ale za řeč. Doporučím raději, jak knihu konzumovat. Návodné by bylo si každou jednu báseň přečíst, zavřít oči a chvilku ji nechat ležet na patře úst nebo ji rozpustit na jazyku.

S poslední stránkou básnické knihy otevírám jinou knihu a čtu si nahlas: A. mi řekl: teď je mi 30 let, ale vypadám o 28 let mladší. Tento citát z Adornových Protokolů snů přesně vystihuje mou náladu při četbě Flaveda.

*

Vasilios Chaleplis: Flavedo. Vydalo nakladatelství Bílý Vigvam v Ostravě v roce 2023.