Zpěvačka a skladatelka Nika: Už mám v zásobě materiál na další dvě alba

Aktuálně jsi docela na roztrhání, sotva jsi pokřtila vinylovou verzi svého debutového alba, už nahráváš druhé a chystáš další koncerty včetně vystoupení na Colours of Ostrava, začala jsi zpívat i v nové ostravské kapele Stratopilot – a to určitě není všechno. Zdá se, že vydání debutového alba Flesh & Soul ti změnilo život, je to tak?

Myslím si, že tohle se nestalo přímo po vydání alba, ale spíše je to záležitostí několika posledních měsíců. Po vydání alba Flesh & Soul jsme odehráli jen několik koncertů, objevilo se i pár recenzí, ale pak to všechno nějak utichlo – až jsem se začala obávat, zda to vůbec má nějaký větší smysl. Najednou ale přišla nominace na Cenu Jantar a několik pozvánek na další koncerty v rámci prestižnějších scén, například v Domě kultury Poklad či na Colours of Ostrava. Nové ohlasy též přineslo vydání klipu k písni Masquerade. To mě znovu nakoplo a moc mě těší, že moje tvorba oslovuje odbornou veřejnost i běžné posluchače.

O hudbu se zajímáš už od velmi raného dětství. Pamatuješ si ale na první moment, kdy sis řekla, že by ses hudbou měla zabývat opravdu vážně a naplno?

No, já si naopak nepamatuji dobu, kdy bych si myslela, že by to mělo být jinak (smích)…

Vážně? Už od předškolního věku?

Ano. Moje maminka vzpomíná, že u klavíru jsem poprvé seděla v době, kdy mi byly asi tři roky. Předtím jsem prý pozorovala mého staršího bratra, jak na klavír cvičil Beethovenovu Ódu na radost, pak jsem si za klavír sedla já a začala jsem zkoumat, jak ten nástroj vlastně funguje. Za pár desítek minut jsem zahrála hlavní téma skladby. Následně mě rodiče přihlásili na soukromé hodiny klavíru a od té doby mne touha být muzikantkou neopustila. Na základní umělecké škole jsem pak studovala klavír, skladbu a sólový zpěv.

Vzpomeneš si ještě dnes na svoji úplně první píseň?

Na to si vzpomínám docela dobře, ale ta píseň nebyla vůbec dobrá (smích)… Jmenovala se Hudba a byla příšerně klišovitá, fakt hodně špatná.

A která z písní z alba Flesh & Soul je nejstarší?

Myslím si, že je to Passing Through, hudbou i textem.

Takže úvodní skladba alba je zároveň i nejstarší… Kolik ti bylo, když vznikla?

Složila jsem ji asi ve čtrnácti nebo patnácti letech.

Nika během přebírání Ceny Jantar. (Foto: Petr Hlubek)

Předpokládám, že debutové album obsahuje to, co jsi v době nahrávání považovala za nejlepší. Od té doby uplynul více než jeden rok. Kolik toho ještě máš v záloze?

Je toho spousta. Materiálu mám opravdu hodně. Už v době, kdy jsem nahrávala Flesh & Soul, jsem měla napsané písničky, které momentálně nahrávám na druhou desku. A dnes už mám dostatek materiálu na třetí album. Jsem za to opravdu vděčná, protože pro skladatele není nic horšího, než nemít dostatek nápadů.

Nové album vzniká se stejnými spoluhráči, kteří hráli na Flesh & Soul a kteří tvoří i koncertní sestavu? Tedy s Pavlem Dudou, Nicolasem Gattem a Jonášem Bjolkem?

Ano, ale je možné, že si přizvu ještě i další hosty. Nová deska bude trošku odlišná, ráda bych ji obohatila též změnou v oblasti instrumentace – například dechovými nástroji.

V čem ještě bude nová deska jiná?

Určitě celkovou náladou písní. Troufám si říct, že bude stravitelnější pro více posluchačů, ale věřím, že nikoliv na úkor kvality. Jednotlivé písně podle mě působí více odlehčeným dojmem, ale spíše jen po hudební stránce. Texty moc lehké nejsou (úsměv). Takže na první poslech půjde o přístupnější záležitost, kdo se ale rozhodne písním věnovat svůj čas, zjistí, že to zas taková sranda není. Mám ráda hudbu, ve které posluchač neustále nachází nová překvapení.

A kdy nové album budeme moci slyšet?

Netroufám si říct žádné datum, ale bylo by moc milé, kdyby se nám podařilo jej vydat příští rok na jaře.

Nika ve Vile Machů v Kopřivnici. (Foto: Aleš Honus)

Kromě své sólové písničkářské kariéry se podílíš i na dalších projektech. S velkým očekáváním je spojeno připravované album nové kapely Stratopilot, ve kterém hraješ s Jakubem Krajíčkem, Viktorem Dořičákem a Františkem Kučou. Působíš v ní jen jako zpěvačka, nebo se na vznikajících nahrávkách podílíš i jako tvůrce?

Skladby píše především Jakub Krajíček, já jsem v projektu hlavně vokalistkou. Pro písně nicméně vymýšlím veškeré podvokály, na albu bude též jedna píseň, ke které jsem vytvořila i hlavní melodii.

Zatím byla zveřejněny jen písně Intro a Jistebnické rybníky, kdy vyjdou další?

Album už je v podstatě nahrané. Právě probíhají finální úpravy, vyjít by mělo ještě letos.

Jaký je to vlastně rozdíl, zpívat svoje písně v angličtině a zároveň písně někoho jiného v češtině?

Obrovský. Mnohem větší, než jsem čekala. Nikdy dříve jsem si to neuvědomila, ale když se zpětně poslouchám v češtině, je znát, že vyslovuji spoustu hlásek daleko měkčeji, než je vyslovují zpěváci, kteří s češtinou pracují běžně. Možná je to ovlivněno tím, že jsem zvyklá psát písně v angličtině, nebo je to dáno mým původem ze Slezska. Rozhodně je to problém, se kterým se potýkám a aktivně na něm pracuji.

Aktuálně končíš šestý ročník studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Nedávno jsi na svém absolventském koncertu představila poměrně rozsáhlou skladbu – velkou mši pro orchestr a sbor. O co přesně šlo?

Konzervatoř jsem absolvovala celkem se třemi skladbami, dvě z nich byly komorní a třetí byla velká mše. Dostala jsem zadání, abych napsala kompozici pro větší obsazení, ideálně pro orchestr a smíšený sbor. Ve skladbě jsem zkombinovala prvky minimalismu, jazzu, etnické hudby i klasiky. Zajímavostí je, že jsem v ní použila melodické bicí nástroje a perkuse, jako například marimbu, zvonkohru nebo djembe, což u tohoto typu skladeb není zrovna běžné.

A jak jsi s výsledkem spokojená? Dokážeš si představit, že by se tvoje mše i nahrála na cédéčko, případně provedla na nějakém koncertu?

Já bych za to byla určitě moc ráda, protože většina mých skladeb z konzervatoře končí v šuplíku a po prvním koncertním provedení už pro ně není využití. Můžu ale prozradit, že se uvažuje o spoluprací s Koncertním sborem Permoník, se kterým jsem vystoupila už na udílení Cen Jantar.

To je teda novinka! Je to zatím jen ve fázi nápadu, nebo už se činí nějaké kroky?

Sbormistryně Permoníku Martina Juríková o to projevila docela velký zájem, poslala jsem jí partituru a nahrávky a čekám, kam se to posune. Určitě bych ze spolupráce měla velkou radost. Ačkoliv jsem za nastudování skladby na konzervatoři moc vděčná, přece jen šlo o studentské provedení a třeba sborové party zpívali především muzikanti, nikoliv školení zpěváci. Pokud se toho ujme Permoník, bude to samozřejmě na úplně jiné úrovni.

Aktuálně také vyučuješ na jedné z ostravských základních uměleckých škol. Vidíš svou budoucnost i jako pedagožka?

Na ZUŠ jsem začala vyučovat hru na klavír a skladbu už po maturitě, takže učím druhým rokem. Momentálně jsem za tu pozici moc vděčná, je to krásná práce, nicméně do budoucna sama sebe nevidím jako učitelku. Ráda bych se umělecky stále posouvala, což v případě této profese moc nejde – naopak mám pocit, že stojím na místě.

A neuvažuješ nad tím, že bys v hudebních studiích pokračovala na vysoké škole, třeba na ostravské Fakultě umění?

Studium na vysoké škole jsem zvažovala, ale momentálně pro mě v České republice neexistuje vhodný obor, kterému bych chtěla věnovat svůj čas. Klasickou skladbu už studovat nechci a na studium v zahraničí, například v oboru písničkářství, nemám finanční prostředky.

Spousta výrazných skladatelských osobností a zpěvaček se z Ostravy a z Moravskoslezského kraje odstěhovala do Prahy, byť se ke svému rodnému kraji stále hlásí, ať už jde třeba o Vladivojnu, Beatu Hlavenkovou nebo Dorotu Barovou. Nehrozí, že je budeš také následovat?

Je pravda, že v Praze je jistě více zajímavých příležitostí než tady, ale momentálně si to vůbec neumím představit. Mám ráda svůj klid. Na Ostravě je úžasné, že jsou tady stále velké možnosti, ale zároveň je to podstatně menší, tišší a klidnější město než Praha. A já nejsem velkoměstský typ. Takže na tvoji otázku odpovím, že možné je všechno, ale minimálně na víkendy bych se musela vracet do Ostravy nebo ideálně někam na vesnici, abych se zase trošku zklidnila.