Kino na hranici ovládl snímek o ekologické apokalypse i alegorie o dnešní Evropě

Pořadatelé se museli vypořádat se stavebními úpravami, které vyřadily z provozu tolik populární rynek v Polském Těšíně, vděčný hradní areál i přilehlý pivovar. „Těšín, to je mrtvé město“, mumlala si pro sebe starší paní procházející v neděli v deset hodin dopoledne prázdnou polskou stranou. Vyzvánění kostelních zvonů přitom dávalo tušit, že davy lidu najdeme někde jinde. Nikoliv v církevních svatostáncích, ale v plných kinosálech. A dokonce na mostě, kde se i přes nepřízeň počasí desítky diváků účastnily open air promítání filmu Sedím na konári a je mi dobre od nedávno zesnulého klasika slovenské kinematografie Juraje Jakubiska.

Rozmarné počasí provází Kino na hranici pravidelně, pokud se koná v tento nevyzpytatelný májový čas. Sotva zajde slunce, musíte počítat s vlezlou zimou, naštěstí kina pořád fungují a diváků neubývá. Přestože se dramaturgové zaměřili na různá témata, například související s výročím Jaroslava Haška, s aktuálním literárním děním na Ukrajině nebo na Slovensku, na válečnou vřavu, nakonec se z množství téměř 150 projekcí vylouplo nejcitlivěji právě všudypřítomné téma vody. Ať ekologické, tak mocenské. Voda a její zneužití kralovalo tak rozdílným snímkům jako Apokawixa nebo Moc.

Ostravské PLATO nedávno se zpožděním a bez reklamy připomenulo polský opus Żuławského Na stříbrném glóbu (1988), monumentální torzo nedokončené produkce z konce 70. let, považované za východní Hvězdné války s bohužel velmi tragickým osudem a s porážkou ze strany komunistické cenzury. Jenže Těšín, považovaný dle organizátorů za druhou největší filmovou přehlídku na polském území, umí překvapit. Do programu zařadilo Kino na hranici Żuławského nejnovější, loni dokončený opus Apokawixa. Přestože se jedná o dílo Żuławského juniora, v ničem si nezadá se svým otcem, autorem Posedlosti, Ďábla, Třetí části noci nebo právě Na stříbrném glóbu.

Noční promítání v zaplněném sále kina Piast, které patří nejen k nejlépe vybaveným a nejtmavším, ale také s kapacitou několika stovek mísT k největším, patřilo k vrcholům pětidenní filmové hostiny. Scéna za scénou příběhu, který zrodil covid, uváděla publikum do varu, neočekávané přicházelo v pravý čas a nekonvenční žánrové pojetí v rukou intelektuálního tvůrce přinášelo pravou satisfakci. Hlavní hrdina, mladík před maturitou a syn pohádkově bohatého otce podnikajícího v ekologii, bojuje nejprve sám se sebou, aby v šíleném finále uspořádal na starém rodinném sídle apokalyptickou party ve stylu Jacksonovy satirické grotesky Brain Dead (1993). Mrtví či nakažení pronásledující živé, publikum lehce identifikuje hororový subžánr a la zombie apokalypsa, jenže to by nesměl být právě Żuławski. Zombie se totiž stávají nástrojem intelektuálního vzdoru vůči katastrofické situaci. Nadnárodní korporace znečišťuje moře u Trojměstí a bobtnající sinice jej a jen čekají na svou chvíli. Přišlo to z vody, zní finální varování a otevřený konec slibuje akční řež mezi hrstkou přeživších a armádou mrtvých.

Podvratný vtip a ironickou nadsázku naopak zcela postrádalo temné politické drama Moc natočené v česko-slovensko-maďarské koprodukci a promítané na české straně v proslulém kině Central. V hlavní roli nesmrtelný Jan Kačer, žijící legenda spjatá také s Ostravou, a opět zneužívání vody v majetku mocných. Vyšetřovatel Steiner se po napití zmítá sice v podobných křečích jako zombie vytvářené sinicemi, ovšem zpracování je až normalizačně šedivé, a to doslova. Ponuře zastíněná kamera jen podtrhává už dávno řečené, že svět neustále ovládají mocní politici a jejich intriky.

Vodní téma nechybělo ani jednomu z největších opusů současné světové filmové produkce, snímku Íá (Eo, 2022), od veterána kinematografie Jerzyho Skolimowského. Alegorický příběh oslíka, který přijde o svou práci díky ochráncům zvířat a bezprizorně se toulá Evropou, až málem skončí jako náhražka za koňský salám, sledovalo zaplněné Divadla Adama Mickiewicze. Snímek Íá je svým způsobem syntéza celého festivalu, potažmo dnešní společnosti. Je s podivem, že přichází od spolužáka Miloše Formana, Václava Havla a Ivana Passera, tedy již nežijících klasiků kinematografie, s nimiž se Skolimowski setkával během své pouti a pobytu v Praze.

Silná výpověď zvládnutá bravurním využitím filmového jazyka od scénáristy legendárního Nože ve vodě (také na něm se Skolimowski podílel) naopak chyběla očekávaným favoritům a generačně mladším tvůrcům, ať to byl zkušený Petr Václav se svým očekávaným Il boemo anebo Maškův divadelně mentorující debut Arvéd. Za zmínku stojí naopak spíše Žižka, akční drama kaskadéra Petra Jákla, plné nepřehledných, leč emočně silných scén, které ukázalo, že naši polští sousedé jsou českou historií nepolíbení a vojenského stratéga si raději spojují s bájným Jánošíkem.

Kino na hranici dává prostor všem, včetně literární sekce i třeba nově objeveným českým překladům polského Lovecrafta Stefana Grabinského, a v tom spočívá jeho zatím nenapodobitelné kouzlo.