Sothein na albu Persistence přináší trýznivě koncentrovanou výpověď

Sothein je jako zakázaná zóna. Existuje jakoby imanentně, sám od sebe a možná i hodně sám pro sebe. Z bytostné potřeby vyjádřit tíživou existenciální bolest, nejistotu a všudypřítomný zmar, ale i houževnatost, rezistenci a vůli k životu. Název alba konotuje několik rovin vnímání, o kterých se brzy zmíníme. Ještě předtím ale představme protagonisty a aktéry nového alba Persistence.

Podobně jako u debutu na nahrávce figuruje klíčová dvojice Sothein kytarista Martin Dytko a hráč na klávesové a dechové nástroje William Valerián. Vokální party obstaral Michal Sedláček, kontrabas Marek Dufek a bicí nástroje Ivo Sedláček. K zaslechnutí je lesní roh v podání Jiřího Hammera, v jedné písni se mihnul i baskytarista Fredrik Janáček a další…

Persistence otevírá výbušné intro Presence, které rozevírá intervalové spektrum jako dobře nabroušené nůžky. Následující více než devítiminutová eponymní kompozice Persistence pracuje s kulminací napětí na bázi ostinátní basové prodlevy. V jeho zdrcujícím neměnném opakování je něco neúprosného. Harmonie se vrství ve vyšších patrech a zní zasmušile. Ještě zlověstnější náboj má Fear II., který je volným pokračováním rozlehlé vstupní skladby první desky 20_12. Tentokrát jsme konfrontováni se stručným, leč sugestivním zvukovým obrazem, který má kompoziční logiku: od úvodních volně plynoucích objektů přes rytmickou artilerii střední části až po cyklický návrat.

Experimentální prvky nejvíc prorůstají kompozicí Rádio Totalita s hlasem Patrika Lamky a drtivými hradbami bicích nástrojů. V jejím středu se nachází důležitý bod zlomu: najednou se ozve úryvek první věty legendární Symfonie č. 7 „Leningradské“ Dmitrije Šostakoviče. Rytmické schéma střední části Šostakovičovy symfonie zahajuje také následující skladbu Tulpa, kde je součástí zcela nového hudebního kontextu Sothein. Hudební aluze je to velice zdařilá a kompozičně přesvědčivá. Využití hudebního kvazicitátu není náhodné. Šostakovič je všeobecně uznávaným symbolem vytrvalého odporu proti maniakální destruktivní hydře komunistické totality reprezentované největším masovým vrahem lidských dějin Stalinem. Slovo Persistence v názvu alba Sothein tak získává další významovou kvalitu.

Také následující písně Sothein pracují s umně vrstveným napětím vesměs na bázi tvrdošíjného basového motivu, nad nímž rotují více či méně nezávislé melodické a témbrové struktury. To je princip Irresistible Sparkle of Stars i posledních dvou položek alba To the Gas Station and Back a Frog. Důležitým prvkem je především Nu jazzová filozofie (všimněme si například analogie k The Comet Is Coming), s níž Sothein rozvíjí své nenápadné, leč signifikantní hudební myšlení. U některých postupů máme pocit improvizovaných pasáží, jiné zní připraveně a logicky. Obě varianty jsou však praktikovány s naprosto neochvějnou intuicí a současně rafinovaností, která svědčí o syntéze psychedelické zkušenosti s racionálním poznáním současnosti.

Jaký je tedy výhled a kam až sahá horizont alba Persistence od Sothein? Tuto otázku si musí každý zodpovědět především sám v sobě. Z nahrávky mám dojem, že Sothein provedli něco velmi důležitého. Uklidili si sami v sobě, našli rovnováhu mezi mnoha střepinami a současně s expresivní dravostí ukázali, jak fungují podprahové jevy našeho podvědomí. Na albu je mnoho temnoty, ale není to temnota sama pro sebe, jíž by se tvůrci této nahrávky pasivně či s obsesivní tendencí vydali napospas. Jde jim o temnotu srdcí, které nelze přetřít na červeno fazónou falešných iluzí sebelásky a klamných citů. Sothein natočili desku, která je trýznivě koncentrovanou výpovědí o odvaze a vytrvalosti ve světě, který je nekonečnou spirálou tragických událostí.