Baletní představení Zvoník u Matky Boží je ušité Slezskému divadlu na míru

Hugův historický román z prostřední středověké Paříže není v baletním světě žádnou novinkou. Již v polovině 19. století se dočkal jevištního uvedení v Londýně v podobě baletu La Esmeralda choreografa Julese Perrota a již zmíněného skladatele Pugniho. Později dílo upravil Marius Petipa a představil jej na prknech Mariinského divadla v Petrohradu. Ve 20. století byl tento balet dominantou ruských souborů a cestu do světových divadel si našel až na přelomu milénia. Další známou taneční adaptací „Zvoníka“ je inscenace Rolanda Petita na hudbu Maurice Jarreho, choreografie se stejným námětem jsme mohli zaznamenat i na repertoáru některých českých a slovenských divadel.

Opavský baletní soubor patří ke komorním tělesům, a proto jsem k premiéře titulu, který obvykle vídáme mezi „velkými balety“, přistupovala s mírnými obavami. Jak se podaří přizpůsobit příběh, obsahující scény z rušných pařížských ulic i šlechtických paláců, skupině čítající ne více než desítku tanečníků? Které elementy románu choreograf zvýrazní a které naopak z technických důvodů vypustí? A dokáže vůbec uchovat esenci světoznámého díla? Ambiciózní záměr vyvolával řadu otázek, které mě neopouštěly ani během úvodních obrazů. Jak ale představení postupovalo, mé pochyby se začaly pomalu rozplývat.

Z baletu Zvoník od Matky Boží. (Foto: Lukáš Wodecki)

Už v prologu se objevily dvě z ústředních postav příběhu. Oddaný, bezelstný Quasimodo, zmrzačený zvoník v katedrále Notre Dame, a jeho pán (a nálezce) Frollo, arcijáhen z téhož chrámu. Kontrast mezi tímto hlavním protagonistou a antagonistou byl zřejmý už od první chvíle, nejen ten fyzický, ale především charakterový. V obsazení měl choreograf jistou ruku – Martin Tomsa zúročil v postavě zvoníka své taneční i výrazové zkušenosti, bez zbytečného přehrávání vystihl pohyby deformovaného těla a jeho Quasimodo mě opravdu místy dojal až k slzám. Příjemným překvapením byl výkon Tomáše Hoše, který v roli Frolla skvěle vystihl jak chladnou a bezcitnou masku kněze-vzdělance, tak jeho vnitřní rozervanost, vášnivost a fyzickou touhu dřímající po povrchem. Jeho charismatický taneční projev přitahoval pozornost v průběhu celého představení a temnější dramatická úloha mu očividně seděla.

Martin Tomsa a Karolína Valalíková. (Foto: Lukáš Wodecki)

Když se úvod přehoupl do obrazu z pařížského náměstí, prostor se „zalidnil“ postavami chudé spodiny – žebráky, nevěstkami, zlodějíčky, ale také cikány – a na scénu vstoupila i krásná Esmeralda v podání Karolíny Valalíkové, která zde dostala prostor ukázat svůj taneční temperament a dobře si vedla také po herecké stránce. Valalíková se už během posledních sezon stala výraznou tváří souboru, které jsou svěřovány hlavní a technicky náročnější role, a je znát, že se díky novým výzvám neustále umělecky vyvíjí. Její postava se v příběhu zmítá mezi láskou k Phoebovi, naléháním Frolla a touhou po vlastní svobodě a volnosti, o dramatické zvraty tak není nouze. Duety s Phoebem (Michal Klapetek) měly patřit mezi ty láskyplné a plné napětí, musím ale říci, že v tomto ohledu je zastínily společné scény Esmeraldy a Quasimoda, které v sobě nesly mnohem větší emocionální náboj.

Nepřehlédnutelné úlohy v baletu vytvořili také Kateřina Ostapenko (Phoebova snoubenka Fleur de Lys , která na Esmeraldu velmi žárlí) a Oswaldo Osorio (rozevlátý básník, jemuž Esmeralda zachrání život sňatkem).

Kateřina Ostapenko a Michal Klapetek. (Foto: Lukáš Wodecki)

Choreograf Jiří Horák rafinovaně pracoval s limitovaným počtem interpretů a jejich specifickými kvalitami, využil však také možnosti přizvat hosty z řad studentů tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a žáků baletního studia při Slezském divadle. Ti se uplatnili ve sborových scénách, ale dostali příležitost zatančit si i malá sóla. Pro některé z nich to byla první větší jevištní zkušenost, všichni ji však zvládli bez výraznějších zaváhání.

Stylově se Horák pohyboval především mezi klasickým a neoklasickým tancem, ale nebál se sáhnout ani po pohybovém rejstříku moderního tance, tanečního divadla a pantomimy (zejména v roli Quasimoda). I přes tuto různorodost nepůsobil celek (snad až na pár výjimek) roztříštěně nebo nesourodě. Obrazy s jevištěm zaplněným tanečníky a řadou efektních divertissements se střídaly se sóly a duety. Občas jsem zaznamenala mírnou nevyrovnanost, to když některé vyhrocené a pro děj podstatné scény (například střet Frolla s Phoebem) proběhly v řádu několika minut, zatímco jiné, jednodušší a akcí méně nabité situace trvaly neúměrně déle. Vyloženě líto mi ale bylo až „useknutého“ závěrečného obrazu, v němž gradoval čistý a dojemný vztah Esmeraldy a Quasimoda (a potažmo celé představení) a který dle mého zasloužil mnohem více prostoru. Toto náhlé vytržení z emocionálního finálního pas de deux narušilo jinak velmi pozitivní dojem z celé inscenace.

Karolína Valalíková, Roman Cimbál a Oswaldo Osorio. (Foto: Lukáš Wodecki)

Zvoník u Matky Boží na prknech Slezského divadla může dobře fungovat zejména díky své střídmé a dynamické koncepci, která jde k jádru věci a z původního románů vybírá to podstatné, bez zbytečného zabíhání do detailů a drobných epizod. Představení má spád, je záživné a vizuálně příjemné, na čemž má zásluhu promyšlená a funkční scénografie Jaroslava Milfajta a kostýmy Tomáše Kypty, ale také expresivní a temperamentní Pugniho hudba v živém podání orchestru Slezského divadla (dirigoval Josef Štefan). Škoda jen nedomyšlených změn scény, při kterých na jeviště vstupují technici zcela mimo kontext představení a civilně odvážejí či přivážejí jednotlivé kulisy. Myslím si, že tento velmi rušivý element by se dal ještě odstranit nebo aspoň nějakým způsobem zakomponovat do choreografie.

I přes některé rozporuplné okamžiky a nedokonalosti jsem z premiéry nakonec odcházela potěšená a vzhledem k závěrečnému potlesku vstoje jsem rozhodně nebyla jediná. Opavskému baletu se totiž podle mě podařilo najít způsob, jak může nová inscenace důstojně a udržitelně fungovat pro interprety i obecenstvo, navzdory některým limitujícím faktorům (ostatně jako v minulosti už několikrát). A jakkoli je pro tento soubor v mnoha ohledech náročné konkurovat početnějším ansámblům, nepřestává tvořivě hledat nové možnosti, cesty i propojení se svými diváky.