Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky: Humorná i mrazivá výpověď o znepokojivém stavu lidské duše

Představte si, že si v klidu a pohodě jedete do práce, když vám na křižovatce zničehonic do auta vlezou těhotná mladá žena a její pofiderní společník. Vaše cesta v tu ránu dostane úplně jiný směr. Svět se míhá za okny čím dál rychleji, jak se stupňují výhružky agresivního Parchy. Džina totiž nechce předčasně rodit, je namol opilá a vůbec neví, kam a proč míří. Vlastně jí to je úplně jedno. Na čem vlastně vůbec záleží, když jste nevyzvedli dítě už tři dny ze školky a nevíte, jak naložit se svým životem? To všechno postupně vyplouvá na povrch v bizarním příběhu, který má částečně styl obskurní a divoké road movie.

Dorota Maslowská ve své hře otevřela témata, která jsou palčivá a ožehavá. Drogová závislost, promiskuita, touha po úniku z reality, zanedbání péče o dítě, krize a rozvrat rodiny… Možná proto autorka zvolila formu crazy tragikomedie, která problémy halí do úlevného smíchu a černého humoru. V inscenaci se nachází řada přímých i nepřímých odkazů k absurdnímu dramatu a existenciální komedii. Tragické vyústění v závěru však dává iracionální, neuvěřitelné a šílené jízdě vážné a pochmurné vyznění.

Andrea Zatloukalová a Ondřej Beseda. (Foto: Studo G)

Režisér Janusz Klimsza pozorně přečetl všechny sémantické vrstvy příběhu a nenechal se splést zmatením smyslů. Herci pod jeho režijním vedení jednají tak, jak by jednaly v podobném stavu ve skutečnosti. Znejistění identity a prolínání skutečnosti s drogovými halucinacemi je věnována velká pozornost. Promyšleným přístupem Klimsza dosáhl působivé proměny. Nejdřív se divák směje, až se za břicho popadá. Čím víc „mladý Rumuni“, kteří vlastně Rumuni vůbec nejsou, procitají z drogového deliria do zlověstné a smutné reality, tím víc tuhnou úsměvy na tvářích. Po tragikomické a groteskní první polovině Klimsza přivedl hru do přesné mrazivé výpovědi o znepokojivém stavu lidské duše.

Inscenace Studia G má bryskní spád a rychlé filmové tempo. V užitých stylistických prostředcích se zrcadlí literární erudice a bystrý pozorovací talent Maslowské, která svým postavám dala do vínku svéráznou hovorovou mluvu, vulgarismy, expresivní výrazy, ale i spoustu ironie, sarkasmu a hlášek, které brzy utkví v hlavě.

Ondřej Beseda a Miroslava Georgievová. (Foto: Studo G)

Postavu mladé nezodpovědné matky Džiny sehrála Andrea Zatloukalová vynikajícím způsobem. Po celou dobu nepřekročila tenkou hranici mezi opilostí a její přehnanou karikaturou. Působila opravdu vyřízeně, chvilkové flashbecky na téma vlastního dítěte a normálních povinností dokázala odstínit citovými výlevy, za kterými divák mohl číst bezradnost, prázdnotu a zoufalství. Zatloukalová zvládla roli také po pohybové a nesnadné mluvní stránce.  Není snadné, aby bylo zfetovanému a opilému člověku dobře rozumět a mladá ostravská herečka to zvládla výborně. Závěrečnou tragickou scénu ve sprše Zatloukalová sehrála opravdu chápavě a s mimořádným citem.

Dobře si vedl také Ondřej Beseda v roli jejího pochybného průvodce. Parcha v Besedově podání projde snad největší proměnou: z alkoholického oparu jakýmsi dialektem hovořícího a páchnoucího „Rumuna“ se před očima diváků postupně objeví vyplašený a nervózní herec, který to na mejdanu dost hodně přepískl a probral se, když už nebylo cesty zpět. Beseda dokázal veškeré modulace své postavy vyjádřit adekvátními hereckými prostředky. Týrání ubohého a frustrovaného řidiče si vyloženě užíval. Přitom nikdy netlačil zbytečně na pilu a nehrál sám na sebe. Napříště bude dobré ohlídat si jen lepší výslovnost, která byla v rychlém mluvním tempu občas méně srozumitelná.

Vladislav Georgiev. (Foto: Studio G)

Dvojroli ušlápnutého řidiče a šíleného dědy ztvárnil excelentní Vladislav Georgiev. Je s podivem, jak tento drobný ostravský herec dokáže na jevišti znovu a znovu příjemně překvapit. Konkrétně postavu zoufalého řidiče Georgiev ztělesnil jako submisivního intelektuála, který tlakem prekérních událostí sáhne ke krajnímu řešení. Všechny emocionální poryvy dokázal Georgiev vystihnout s intuitivní brilancí a sebezáchovným instinktem. V jeho pojetí je velká pravda a co dokáže se svým tělem, to je často na hranici chápání. Jeho proměna do efemérní osoby pomateného starce v druhé půli byla velkým oživením a vnesla do inscenace znepokojivý a mysteriózní rozměr.

Další dvojroli sehrála výtečně Miroslava Georgievová. Její drsná barmanka i opilá řidička jsou precizně ztvárněné postavy. Mají v sobě jiskru, naléhavost a osobní razanci. Georgievová ovládá perfektně svůj hlas i řeč těla. Dokonce i ve chvílích, kdy hraje brutálně opilou ženu, nezapomíná na srozumitelnost, aniž by tím její herecká koncentrace ztratila na okamžik na věrohodnosti. Opilá řidička v jejím podání je dokonalou studií alkoholu a jeho vlivu na psychiku a senzomotoriku.

Miroslava Georgievová. (Foto: Studio G)

Inscenace Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky má předpoklady stát se jedním z ostravských divadelních hitů. Režisér Klimsza si dobře rozmyslel, co chce tímto provokativním kusem Maslowské říct.

Inscenace má velmi úsporné scénické řešení. Jízda autem je evokována jednoduše čtyřmi židlemi a volantem, který postupně drží jednotliví aktéři v rukou. To není náhoda, každý ho totiž drží úplně jiným způsobem. Spektakulární jízda je navíc doprovázena zvukovými efekty signalizujícími troubení, zvuk bouračky, kvílení brzd apod. Tyto efektní prvky umocňují sugesci šílené road movie, kterou vydatně podporují všichni herci dokonalým vyjádřením zběsilé a nerovnoměrné jízdy.

Zmíněný volant můžeme vnímat jako symbol toho, do jaké míry řídíme své vlastní životy. Jsme skutečně svobodní, když podřídíme svůj život svobodě bez hranic? Děláme to, co chceme, nebo to, k čemu nás nutí nezvládnuté projevy našeho chování? Má v současném světě něco vůbec smysl? Jaká je cena bezuzdného užívání a pádu do drogové propasti a závislosti všeho druhu?

Nová inscenace Studia G ukazuje, jak může jeden takový příběh dopadnout. Divák se projede autem, podívá se do baru a projde se lesem, kde je ukrutná zima. Bude se nepochybně dobře bavit a hodně smát. Kromě toho si ale odnese i utkvělý pocit, že být „čarodějem nejkrásnějších pohádek“ a „umělkyní života“ není častokrát žádná výhra. Možná s námi obecně není něco v pořádku, Maslowská si toho všimla a bije na poplach.