Má to cenu? Může umění vzbuzovat i odpor? Výtvarníci a literáti nominovaní na Jantary v PLATO a Domě knihy

Zatímco v minulých ročnících se v rámci klání nemohla veřejnost seznámit s díly umělců v kategoriích výtvarné umění a literatura, letos přišli pořadatelé s vítanou změnou. „Měsíc jako rybář hvězdami se brodí / a vytahuje naše tváře ze stínů,“ předčítal v Domě knihy básník Vít Slíva (1951). Z pódia zněla poezie na temnou strunu. Ve Slívově textu propukala muka a básník byl vydán všanc bludné pouti. Skoro jako Karel Hynek Mácha, však už se měsíc máj pomalu vkrádá do kalendáře.

Zleva M. Černý, V. Slíva, I. Binar a P. Hruška. (Foto: Petr Hlubek)

Kdo však touží takové verše číst? Davy to určitě nejsou, diváci pondělního galavečera spojeného s předáváním uměleckých Cen Jantar v porubském kulturním domě Poklad (17. dubna od 18.00 hodin) by na delší básnické čtení asi neměli trpělivost. Přesto je poezie autentickou součástí umění, rovnoprávnou a nevydělitelnou z kulturní fronty.

V Domě knihy se nominovaní literáti dočkali vnímavého publika a intimní atmosféry, navíc mezi tisíci svazky knih. „Pohlazení jsou tam oceánské proudy / hledající věčnost, rajskou pevninu,“ četl dále Vít Slíva. Rodák ze slezského Hradce nad Moravicí, do finále Jantarů ho přivedla sbírka Vzkřísit to vše! A jako by svými verši zároveň ilustroval i obdobně pochmurné fotografie Michala Kalhouse (1967), kterého porota nominovala na Cenu Jantar v kategorii výtvarné umění.

Michal Kalhous u svých fotografií. (Foto: Petr Hlubek)

Kalhousovy konceptuální snímky v PLATO nabízejí například jakési rozmlžené pohledy na mořské pobřeží, pláže i přístav. Tváře koupajících se jsou zahaleny do věčného stínu, podobně jako u postav v citovaném Slívově textu. I Kalhous hledá věčnost prostřednictvím zaoceánských proudů, jenže pevnina je pořád nedosažitelná. I fotograf je tak odsouzen k věčnému bloudění, stejně jako básník.

Ivan Binar a Petr Hruška. (Foto: Petr Hlubek)

„Když jsem hledal nějakou spojnici mezi nominovanými literáty, byla to nakonec voda,“ obracel se k publiku moderátor autorského čtení Roman Polách. A uvedl básníka Petra Hrušku (1964), který vodě věnoval celou poslední sbírku. A to rovnou moři a oceánům. Kniha Spatřil jsem svou tvář je autorovým dialogem s mořeplavcem Magalhãesem i jeho kronikářem jménem Pigaffeta. Básník znova prožívá kronikářský zápis starý 500 let, fascinuje ho třeba Pigaffetův záznam o domorodcích, kteří si po útoku španělských vetřelců vytrhávali z hrudi ocelově šipky vystřelené z kuší dobyvatel: „Když si první z nich vytáhl šipku z hrudi, / užasle si ji prohlížel. / Dosud se domnívali, / že jsou jediní na světě.“

Setkání moderoval Roman Polách. (Foto: Petr Hlubek)

Roman Polách moderoval v tričku s nápisem Fuck Putin. I dnešní lidské společenství musí čelit zákeřným střelcům ocelových nábojů.

„Vytváříme svět, ve kterém si navzájem ubližujeme,“ vyprávěl o hodinu později v PLATO/Bauhausu multižánrový umělec Jan Bogy Lörincz (1975), nominovaný na cenu za velkoformátovou malbu Zeď našeho kmene, zeď záznamů, kterou lze najít nad stadionem Bazaly. „Chtěl jsem odhlédnout od světa lidí a současných tragédií,“ pokračoval. Dílo aktuálně vystavené v Bauhausu proto věnoval žížalám, mechům a dalšímu životu pod zemí. „Všem těm, kdo nezištně pomáhají k rovnováze na této planetě, nic za to nechtějí, nepotřebují žádné uznání ani ceny a jen dělají dobře to, co umí,“ řekl Lörincz.

Jan Bogy Lörincz u muralu Žížalám. (Foto: Petr Hlubek)

Také domorodci na ostrovech v Hruškově sbírce napřed nezištně žili v souladu s přírodou, dokud nepřišli Španělé. Lörincz má k moderní civilizaci oprávněnou nedůvěru, proto vystavené plátno vytvořil z materiálů, které mohou být a také hned po výstavě budou zkompostovány. A pochutná si na nich „matka příroda“.

Kurátor „jantarovské“ výstavy v PLATO Martin Dvořák ve své řeči otevřel i delikátní otázku vztahu široké veřejnosti k dnešnímu umění. „Současné umění bývá v očích veřejnosti nesrozumitelné a složité na pochopení,“ uvědomuje si. „V průběhu dvacátého století byly zlomeny jakékoliv estetické kánony, kodifikované normativy a řada tvůrců začala záměrně používat provokativní způsoby vizuálního vyjádření, které mohou v očích veřejnosti vzbuzovat odpor anebo dokonce děs,“ dodal. Výstavu proto koncipoval se záměrem neprohloubit pomyslnou rokli mezi uměním a veřejností. „Ale naopak se pokusit o znovunavázání kontaktu,“ řekl vernisážovému publiku.

Z vernisáže v Bauhausu. (Foto: Petr Hlubek)

Básník Miroslav Černý (1977) je nominovaný za sbírku Proleženiny a jeho verše hned tak s každým kontakt určitě nenavazují. „Je to krásně bezohledná kniha,“ uvedl sbírku v Domě knihy loňský držitel literární Ceny Jantar Roman Polách. Je to zvláštní, ale i Černý čtenáře pozval k moři, dokonce hned v první básni sbírky.

MIROSLAV ČERNÝ

jsme snadný cíl
ovšem vyjednávat nebudeme
když z nás promlouvají
nevlastní otcové
můžeme se akorát tak opít
do němoty
zásoby se úží
podpalubí je prázdné
přitom naše spory o nástupnictví
započaty dávno
dávno před vyplutím

Setkání v Domě knihy. (Foto: Petr Hlubek)

Voda opravdu sjednocuje nominované literáty a výtvarníky. Videozáznam performance, který v PLATO/Bauhausu vystavila Lenka Klodová (1969), která se vernisáže nemohla z osobních důvodů zúčastnit, představuje jakousi mýtickou rybářku. Lovkyni na suchu, jež střídavě loví smrt a střídavě život. A takový je vlastně i každý pobyt v nemocnici s vážnou diagnózou, jak to ve sbírce popisuje i Miroslav Černý: „Z pitevní zprávy nepoznáš / kdo převzal štafetu // jsi můj půlnoční / playlist.“

Z instalace Lenky Klodové. (Foto: Petr Hlubek)

V oboru literatura byl nominován také Ivan Binar, i on ve své poslední knize Kudy? Tudy! nahlíží k moři, a to skrz ostravskou šachtu: „Šachta má cosi příbuzného s mořem, s mořeplavbou po klidné hladině, která se může v okamžiku změnit v nebetyčné, hrozivé vlny.“ A utopit se lze v uhelné šachtě i v moři. „Dne 7. ledna 1963 došlo ve sloji Nový k průvalu vod ze stařin s následným výronem sirovodíku z vody, při otravě sirovodíkem zahynulo devět horníků,“ stalo se na Dole Eduard Urx v Ostravě-Petřkovicích.

Ivan Binar. (Foto: Petr Hlubek)

Sochy Sabiny Knetlové (1996) zase připomínají skokanské můstky. Hop, skok! A nad hladinou zůstane jen ruka. Vodou je prosáklá i kniha Scarlett Wilkové, kterou porota nominovala za příběh Až uvidíš moře. Je to román o bolestné touze ostravských Řeků zase spatřit moře, když ve městě uhlí a ocele skončili po útěku z řecké občanské války. I jejich děti a často také vnuci. Není to velké umělecké dílo, spíše střední proud, což vlastně platí i o sochách Sabiny Knetlové.

Sabina Knetlová na výstavě. (Foto: Petr Hlubek)

Výtvarná výstava v PLATO dostala název Má to cenu? A záměrně rozvíjí aktuální diskusi o smyslu cen i smyslu samotného uměleckého usilování. „Pro nás to cenu má, dokonce takovou, že jsme ochotni nechat na tom cokoli včetně zdraví a života, i když život asi ne,“ spontánně vyprávěl do mikrofonu Michal Kalhous.

Kurátor Václav Rodek v popředí. (Foto: Petr Hlubek)

Druhého kurátora Václava Rodka zase nadchla organizace celé výstavy:  „Výstava Má to cenu je příběhem o setkání lidí, kteří se měli potkat, ale nikoho z nich předem nenapadlo, že se tak stane,“ řekl. Ani domorodce za Atlantikem na počátku 16. století nenapadlo, že se potkají se španělskými dobyvateli. „Král ostrova plakal / přátelstvím. / Hned jsme si taky všichni / obřadně změnili jména / a vzali jen krátké zbraně,“ píše Hruška v nominované knize.

Provokativní tečka? Možná. Ačkoliv třeba pořadatelé výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého již upustili od vyhlašování pořadí vítězů a všichni nominovaní jsou rovnoprávnými výherci, reálný život tak rovnostářský není. A asi nikdy nebude. Těžko si třeba představit, že nějakou soutěž na výtvarnou městskou zakázku vyhraje pět autorů najednou, protože investor se korektně rozhodl, že je nespravedlivé, aby si vybral pouze jednoho umělce.

*

Má to cenu? Jan Bogy Lörincz, Lenka Klodová, Sabina Knetlová a Michal Kalhous. Městská galerie PLATO/Bauhaus. Výstava potrvá do 29. dubna.

Knihy nominovaných literátů jsou k dostání například v ostravském Domě knihy – Knihcentru.
Petr Hruška: Spatřil jsem svou tvář (Host, Brno 2022)
Vít Slíva: Vzkřísit to vše (Perplex, Opava, 2021, na trh ale uvedeno v roce 2022)
Ivan Binar: Kudy? Tudy! (Protimluv, Ostrava 2022)
Miroslav Černý: Proleženiny (Protimluv, Ostrava 2022)
Scarlett Wilková: Až uvidíš moře (Motto, Praha 2022)