Pokud makáš, ale jen kopíruješ vzory, je to zbytečná práce, říká Radim Chrobok, bývalý bubeník Love History

Demonahrávka Love History s názvem The Astral Silence of Blooming Virgin Beauty vyšla po třiceti letech na CD. Kolikrát jsi už album od té doby slyšel?

Od samotného nedávného vydání na CD jsem jej neslyšel ani jednou. Vydání se odehrálo trochu mimo mne, neboť na rozdíl od ostatních bývalých členů Love History již dávno nežiju v Ostravě. Celé to zorganizoval Bilos. Samotné fyzické CD ještě nemám, čeká na mne v Ostravě u mamky do doby, než se navštívíme. Což nebývá moc často, vzhledem k tomu, že žiju v Jablonném v Podještědí a je to od Ostravy docela kus cesty. Nicméně nahrávku jsem si v posledních letech pustil několikrát z YouTube, kde jsou snad všechny skladby z dema. Baví mě to. Je to krásně neumětelské a takové naivní, ale má to naprosto jedinečnou atmosféru a vlastně i super drive. I ten nečistý, zastřený zvuk je ve spojitosti s tou hudbou naprosto v pořádku. Tenkrát to samozřejmě nebyl záměr, lépe jsme to neuměli, ale to je s odstupem času jedině dobře. Podobně „nepovedený”, nečistý zvuk má deska Anthems to the Welkin at Dusk mých oblíbených Emperor a také si myslím, že to té hudbě neubírá na kvalitě, spíše naopak.

Myslíš, že nahrávka je více sběratelská záležitost, nebo by mohla oslovit i fanoušky, kteří Love History dosud neznají?

V průběhu let jsem zjistil, že první demo Love History se asi skutečně stalo jistou sběratelskou raritou. Z tehdejšího nekontrolovaného nákladu asi ještě pár kusů u někoho ve sbírkách leží a někdo to onehdá někde nabízel za jakési nesmyslné cifry. Jestli to má relevanci pro dnešní posluchače, nedokážu vůbec posoudit. Z mého pohledu je to nostalgická záležitost, poplatná době, podmínkám a místu vzniku, ale dovedu si představit, že pro nějakého doom metalového fajnšmekra to může znamenat to pravé ořechové. Je pravda, že to první demo opravdu byl doom, ačkoli ne ten úplně pravověrný, super pomalý. Vždy jsme se pokoušeli skloubit více stylů. Vždy jsme měli rádi i čistý death metal, thrash metal, později i jiné styly. Nicméně to se plně projevilo spíše až na dalších nahrávkách Desires, částečně na Galileo, Figaro – Magnificò….. a především pak na Anasazi. The Astral Silence of Blooming Virgin Beauty tak patrně zůstává čistému doom metalu nejbližší nahrávkou v diskografii Love History.

Poslední nahrávkou, která oficiálně pod hlavičkou Love History vyšla, je K.Y.T.I.C.E. Bylo to v roce 2008, ale nahrávka je starší. Jak k realizaci této nahrávky došlo?

To šlo už mimo mne. Já už v té době v kapele nebyl, zhruba od roku 2000. Odešel jsem krátce po vydání Anasazi. Pokud vím, bratranec Richard dal dohromady dobrou sestavu, ale z nějakého důvodu natočili pouze nahrávku K.Y.T.I.C.E. a pak to celé usnulo. Já myslím, že Richard to nikdy úplně nepoložil, jen už prostě nenašel čas a motivaci to dál tlačit sám. Navíc nějak v té době odešel studovat a pracovat do zahraničí a vrátil se až relativně nedávno. Jestli ale chce ještě někdy něco s Love History tvořit, netuším. Bavíme se občas po sítích, jednou za pár let se potkáme, ale o nějakých plánech nevím nic. Každopádně se mnou by to už asi nešlo, vzhledem ke vzdálenosti a zaneprázdněnosti.

Rozumím, ale zkusme se vrátit zpátky k otázce…

Firma The End Records, pod kterou tehdy vyšlo Anasazi, dělala kompilaci skladeb, inspirovaných filmy. Love History byla tehdy jako jedna z kapel z firemní stáje k nahrání přizvána a kapela si vybrala právě Kytici od Erbena, neboť tehdy někdy se v českých kinech objevil stejnojmenný film, jenž patrně posloužil jako inspirace. Samotná kompilace se, myslím, nakonec vůbec nerealizovala, tak to kapela vydala s několikaletým zpožděním jinde.

Jsou ještě nějaké skladby, které Love History nahráli, ale které dosud oficiálně nevyšly? Pokud je tomu tak, co s nimi?

Netuším. Za dobu mého působení v kapele tomu tak určitě nebylo, ale je možné, že Richard od té doby něco v šuplíku má. Už to jde mimo mne. Jestli by se náhodou někdy měli Love History obnovit, bude to čistě v Richardově režii.

Měli Love History ambice prosadit se výrazně v zahraničí? Co jste podle tebe měli udělat jinak, abyste dosáhli stejného věhlasu jako třeba My Dying Bride, Paradise Lost, Anathema, kteří začínali zhruba ve stejné době jako vy? Třeba v období alba Anasazi, které vyšlo u amerického respektovaného labelu The End Records…

Jisté ambice tam byly. Nicméně všechny tebou zmíněné kapely vznikly o něco dříve a tvořily ten styl. My ne, my je následovali a byly pro nás inspirací. A to je právě ono. Proč poslouchat klon originálu? Jistě, něco vlastního jsme si k tvorbě přidali, ale žádná česká kapela nebyla v rámci stylu natolik a zásadně originální, aby to přesvědčilo nejen fanoušky v zahraničí, ale především nějakou velkou vydavatelskou firmu. Čest výjimce Master´s Hammer, kteří ale byli skutečně natolik jedineční, že si cestu na globální trh našli, aniž by to, ironicky, sami nějak zvlášť chtěli.

A zkoušeli jste se na ten globální trh dostat?

To zase ano. Na sklonku devadesátek jsme se nakonec uchytili právě u slibně se rozjíždějících The End Records z USA. Spolupráce s Andreasem, tehdejším majitelem The End Records, byla v pohodě. Zaplatil nahrávání Anasazi, o vydání se v rámci možností dobře postaral, ale tím to haslo. Z dnešního pohledu musím konstatovat, že zahraniční kapely byly vždy buď originálnější a asi na tom prostě víc makaly. Ta pracovní etika úspěšných je někde úplně jinde. Nejde jen brnkat na kytaru, vysedávat v hospodě a čekat, že tě někdo takříkajíc vytáhne. Tohle platilo už před třiceti lety a dnes to platí naprosto beze zbytku. Kapela je tým, a pokud jeden z týmu kulhá, nemá čas, nechce se mu, tak to zákonitě brzdí celek.

Stoprocentně podepisuji…

Je třeba si také uvědomit, že v půlce devadesátek jsme víceméně všichni řešili praktické problémy jako zaměstnání a peníze, kterými nikdo pořádně nedisponoval. Ono už tehdy dost dobře nešlo chodit denně do fabriky a pak unaveně šmrdlat písničky s vidinou toho, že možná někdy… Kdo u toho vydržel dodnes, tomu klobouk dolů. S postupem let se k tomu v mnoha případech logicky přidaly děti, rodiny a související starosti a bylo po kariéře. To není omluva ani stížnost, ale čiré konstatování stavu. A také tím nemířím negativně na kohokoli v Love History, neboť to se týkalo nás všech dohromady včetně mě. Jsem dalek nějakého zhrzeného plivání na ostatní ve stylu „kvůli někomu se něco nepovedlo, jinak bychom světu ukázali”. Houby, prostě jsme na to neměli a nazdar.

Máš pocit, že tehdejší fanouškovská/muzikantská náklonnost doommetalové hudbě byla více ovlivněna prostředím, tedy industriálním charakterem Moravskoslezského

kraje, nebo spíše přátelstvím mezi lidmi, kteří se znali a když jeden začal poslouchat doom metal, tak se postupně nabalovali další?

Asi obojí. Ten kraj to v nás vyloženě probouzel. Úrodné lány jižní Moravy tuto zádumčivost v takovém objemu nevyprodukovaly, s výjimkou Forgotten Silence, kteří ale byli již od počátku stylově tak trochu všude. No a samozřejmě nelze opomenout vliv Bigotry, později Dissolving of Prodigy. Reňa (Fusaty) a Jeňa byli mně a Richardovi obrovskou motivací a dalo by se říct i vzory. Díky Jeňovi jsem poprvé sednul za bubny a věděl jsem, že to je ono. S oběma jsme trávili hodiny debatami o tehdejších nahrávkách, společně jsme si je vyměňovali, nahrávali. Dissolving of Prodigy pak u stylu pravověrně zůstali. My se posunuli trochu jinam a nakonec jsme stylově vykolejili úplně. Ale ten prvotní impuls k založení Love History rozhodně pramenil z blízkého kontaktu s Reňou a Jeňou. Mimochodem s Jeňou jsem chodil na základní školu a záviděl jsem mu tričko Smokie. Já měl tehdy leda tesilky a košili s knoflíčky zapnutými až ke krku (smích)… Ostatně i název Love History jsme tehdy převzali, s dovolením autora, z názvu skladby na prvním demu Bigotry.

Po čem se ti z období let 1992 až 2000, kdy jsi kromě Love History působil také v Endless a Forgotten Silence, nejvíce stýská?

Ono se nedá říct, že by se mi stýskalo. K žádnému životnímu období se nevracím s nějakým steskem, vzpomínáním ve stylu „kdyby tehdy tohle a tamhleto”. Ale samozřejmě každé to období v sobě neslo něco, na co rád vzpomínám. S Love History to bylo takovéto poprvé. Společně jsme se učili hrát a sehrávat. Objevovali jsme tuny muziky, popíjeli jsme, kamarádili jsme se, na koncerty jiných kapel jsme chodili… Bylo to super, samozřejmě. Scéna v Ostravě byla tehdy velká a silná, všichni se tak nějak znali, pomáhali si. Ale nejvíc jsme se asi stýkali s Dissolving of Prodigy, Morsus (Pancho), Hypnotic Scenery, Temple of Sorrow, Disfigured Corpse a samozřejmě s Malignant Tumour. Členové se často prolínali. Dnes už ani přesně nevím, kdy hrál v Love History na kytaru Ríša Minx, kdy Bilos, Peťa Háček, Dejovec… Střídalo se to.

Pak přišli Endless…

S Endless to trvalo jen relativně krátkou dobu. Nazkoušeli jsme a nahráli demo Among the Trees, vyhráli jsme New Rock Generation a pak jsem do toho hodil vidle ještě předtím, než se kapela pořádně rozjela. Nicméně už jsem v té době bydlel s ohledem na Forgotten Silence v Brně a stejně by se nedalo moc dlouho dojíždět na zkoušky. Dojíždění jsem si pak opět vyzkoušel s Love History, kam jsem se vrátil nahrát Galileo, Figaro – Magnificò….. a ještě později tvořit Anasazi a bylo to časově a finančně dost náročné.

Na Forgotten Silence určitě v našem rozhovoru nemůžeme zapomenout…

S nimi už to byla jízda se vším všudy. Byli jsme fakt parta dobrých kamarádů, zkoušeli jsme, navštěvovali jsme se, chlastali jsme… Byly to nekonečné tahy mezi víkendovými zkouškami, zavírání hospody a návraty ke Krustymu domů za ranního kuropění, hektolitry vypitého piva a červeného vína s kolou. Ale taky se fakt hodně makalo nejen na hudbě samotné, ale také na propagaci kapely. V tom jsme jeli s Krustym do plných, undergroundem jsme žili. Hudebně se to vyplatilo, nazkoušeli jsme hodně rozmáchlý Senyaan, odehráli jsme pár skvělých koncertů a já to završil nahráním části alba KaBaAch, které pro mne dodnes představuje vrchol mých bubenických metalových schopností. Dnes již 20 let zapomenutých (smích)… Takže asi to období s Forgotten Silence považuji za takové nejzajímavější po všech stránkách. Jejich pracovní morálka a smysl pro preciznost mne vybičovaly k vysokým výkonům a ještě jsme si u toho užili spoustu legrace.

Jak v kontextu současné hudby, potažmo současného světa, vidíš doom metal? Může být tím hlavním elementem, že je doom metal ve srovnání s předchozími roky docela na ústupu, fakt, že jsme se naučili všechno zjednodušovat? A přece jenom doom metal je docela komplexní záležitost, respektive žánr, s mnoha změnami temp, různými druhy vokálů, s mnoha nástroji, skladby bývají delší, takže vyžadují větší soustředěnost…

To není jen záležitost doom metalu, nýbrž hudby obecně. Doom metal již dávno nesleduji, netuším, co je nového a kdo v žánru přežil a kdo ne. Takže to nedokážu moc dobře posoudit. Nicméně od dob s Forgotten Silence miluji art-rock a prog-rock a třeba srovnání popularity takových Yes se sedmdesátými lety a dneškem je tristní. Ty styly mají svoje pevné jádro fanoušků, ale nikdy to už nebude mainstream, přestože kdysi byl. Ale to už je holt vývoj. O jazzu se už také 50 let mluví jako o mrtvém stylu a přitom jazzová scéna je neskutečně rozsáhlá a pestrá, dnes už i docela otevřená a stále velmi aktivní. Pravda, pro hrstku fanoušků.

No právě…

Nicméně jazz je jakousi základní platformou, dalo by se říci abecedou, dobrého muzikantství. Je to výborná škola hudby a kdo to s hudbou myslí vážně a chce být kvalitní a univerzální hráč, musí jazz studovat. Tím chci říct, že náročnější hudba bude mít v hudebním světě vždy svoje místo, to je jistota. Jen si k ní musí posluchači hledat cesty mimo mainstreamová rádia a televizi. Ale to víme dávno. A platí to pro všechny druhy umění, včetně divadla, filmu, literatury.

Další z kapel, která je s tebou spjata, je Lua…

Bohužel Lua nefunguje asi tři roky. Chce se mi říci, že to zabil covid, ale těch překážek v činnosti bylo více. Letos jsme se už chtěli sejít, oprášit materiál a začít hrát, ale na letošní letní sezonu se podařilo domluvit jediný koncert. A to nemá moc smysl znovu nacvičovat celý repertoár. Dlužno dodat, že kapela je z části tvořena hudebními profesionály, které hraní živí, takže domluvené koncerty jsou základním předpokladem obnovení činnosti. Bez toho to nemá moc smysl, obzvláště když já jezdím na zkoušky do Prahy. Ale pořád tomu věříme, tak třeba příští rok…

Čím může být irská hudba, jejíž prvky ve tvorbě Lua najdeme, pro našince inspirující?

Irská hudba má v Česku docela dobrou posluchačskou základnu. Ta se částečně prolíná s folkem, country či bluegrassem. A zdroj této obliby můžeme patrně hledat v dobách komunismu, kdy poslech folkových nahrávek ze zahraničí byl svým způsobem projevem rebelství. Lidé to hltali jako cosi zakázaného. Bylo to podobné jako s metalem či rockem. A

co si budeme povídat, country a bluegrass prapůvodně vycházejí z folkové hudby irských přistěhovalců do Ameriky. Takže je to do jisté míry propojené. Také si myslím, že je nám nějakým mně neznámým způsobem blízká irská melodičnost. Třeba s hudbou z Číny nebo Indonésie to souznění nějak masově neprožíváme. Nicméně Lua nestojí pouze na irském folku. Jsou tam nějaké původně irské písničky, ale bereme si odevšad, včetně třeba balkánských lidovek. Vše se snažíme hrát moderně, s groovem, s drajvem, ale v čistě akustickém pojetí.

V kterých dalších kapelách aktuálně hraješ?

Ještě hraji jazzové standardy v kapele Logarytmy Jazz. Bereme to hodně s nadhledem a humorem, rozhodně nejsme žádní tradicionalisté. Zahrajeme si jednou za čas, když máme zrovna všichni čas a někde nás chtějí. Je to vždy spousta legrace a trošilinku si tím člověk udržuje to jazzové hraní, které je od bigbítu úplně jiné. A při častějším hraní obecně mne udržuje svatební kapela The Barbers. Je to super parta skvělých muzikantů a hrajeme na svatbách a oslavách písničky, které nám nelezou krkem, přestože to jsou rádiové hity (smích)…

V který moment sis uvědomil, že bez hudby nemůžeš ve svém životě být?

To nevím, těch momentů asi bylo více v různých obdobích. Ale co mám syna, tak vím, že bez hudby naopak tak nějak žít můžu. I když samozřejmě stále mám hudbu rád a těším se na každé hraní a nikdy se toho nechci vzdát. Ale už to asi není takový oheň jako ve dvaceti letech.

Můžeš upřesnit?

V devadesátkách jsem se plně odevzdal metalu. Nic jiného mě nezajímalo a myslel jsem, že je to na věky. V nultých letech jsem propadl jazzu, fusion a prog-rocku a hodně jsem cvičil, abych dohnal instrumentální zaostalost. V desátých letech jsem propadl sebeklamu, že třeba ještě někdy dokážu být univerzální hráč a hrál jsem snad skoro všechno kromě metalu a dechovky, takže mimo jiné reggae, jazz, bigband, folk, rock, pop… Prostě všechno možné. V posledních letech už netlačím na pilu. Smířil jsem se s tím málem, co umím a nechávám to plynout. Třeba ještě přijde nějaká živá voda…

Co podle tebe nejvíce chybí českým hudebníkům, aby se výrazně prosazovali v zahraničí?

Kdybych to věděl, tak se prosadím v zahraničí (smích)… Ale fakt nevím. Je to mix různých věcí. Třeba instrumentalisty máme na špičkové úrovni a jednotlivci se dokáží prosadit i na zahraničních scénách. S popem je to tak, že musíš nejspíše působit v Londýně, v Berlíně, nebo v Los Angeles a musíš být originální, ne nezbytně hudebně, hodně makat a ještě mít štěstí třeba na nějakou zajímavou spolupráci. Film a podobně. V jazzu musíš být absolutně top hráč a ještě mít štěstí a žít nejlíp v New Yorku.

A v metalu?

V metalu asi máme docela úspěšné kapely, které vydávají desky v zahraničí a hlavně koncertují za hranicemi. Ta scéna funguje jinak. Jako příklad takového obrovského prosazení se bych uvedl švédské Ghost. Před 13 lety relativně neznámá kapela pro pár fajnšmekrů a dnes obrovské hvězdy a tahák velkých festivalů. Muzika je to z mého pohledu skvělá, show samozřejmě taky. Bez toho to dnes skoro nejde. Všechno se tam potkalo tak nějak dobře. Našli díru na trhu a vyplnili ji bezezbytku. Ale bacha, za cenu obrovské práce a hlavně neskutečné invence. To je naprostý základ! Pokud sice makáš, ale jen kopíruješ vzory a nejsi rozpoznatelný od stovek dalších kapel, je to zbytečná práce.

Který z bubeníků tě v poslední době mile překvapil?

Již léta mne baví Roman Vícha. A Dano Šoltis. A pak tuna dalších. Z těch zahraničních snad Mark Guiliana, ale to už dávno, Nate Smith, Chris Dave… Ale bubny už poslouchám hlavně s ohledem na jejich funkčnost v písničce. Ta technická ekvilibristika už mě tolik nebere, přestože ji ocením. Stejně tak ale ocením třeba i jednoduchý, ale nápaditý groove, případně zajímavý zvuk, nebo skvělé cítění. To jsou ostatně ve finále nejdůležitější aspekty bubnování.

Máš ještě nějaký hudební sen?

Prostě hrát. Cokoli.