Z Absurdistánu i odjinud. Na výstavě Eduarda Ovčáčka v Domě umění s jeho dcerou Berenikou a kurátory

Nejmenší z výstavních síní Domu umění nese dočasný název Lekce velkého A. Eduard Ovčáček tomuhle lettristickému cyklu z roku 1968, který si interesantně pohrává s písmenem A, přezdíval Tragikomiks. A redakci kulturního deníku Ostravan.cz ho přeposlal ze svého počítače nedlouho po ruské okupaci Krymu v roce 2014. Aby se vědělo, že Kreml hraje pořád to stejné krvavé divadlo. Když takzvaně osvobozuje, ve skutečnosti znásilňuje a zabíjí.

Lekce velkého A. (Foto: Ivan Mottýl)

Eduard Ovčáček se nakonec dožil také invaze Ruska na Ukrajinu a docela se bál, že tanky řady T opět dojedou až na náměstí před ostravskou Novou radnici. Tam už je viděl v srpnu roku 1968. „Svoboda a demokracie jsou křehké věci, které vyžadují naši neustálou péči,“ říká v expozici Lekce velkého A její kurátor Jiří Jůza. Když loni s Ovčáčkem probíral koncepci jubilejní výstavy v Domě umění k letošním umělcovým devadesátinám (nakonec nedožitým), Tragikomiks byl od počátku jasným exponátem.

Lekce velkého A. (Foto: Ivan Mottýl)

„Pro nás, kteří jsme vznikli v zadrátované zemi pod dozorem Sovětského svazu, to byl normální, reálný svět. Jiný jsme nepoznali, jiný jsme neměli,“ vzpomíná spisovatel Ivan Binar v loni vydaných vzpomínkách Kudy? Tudy! na počátek šedesátých let, když studoval Pedagogický institut v Ostravě. Podobně uvažovala většina mladých lidí, což režimu náramně vyhovovalo.

Eduard Ovčáček se zblbnout nenechal. A na rozdíl od mnohých upřímných ctitelů socialistického realismu (od Pavla Kohouta po Milana Kunderu) si byl už ve dvaceti letech vědom, že Československo je zadrátovanou a nesvobodnou kolonií Kremlu. „Klaňte se mocnému carovi / Klaňte se soudruhu klaunovi,“ napsal Ovčáček v roce 1953 v básni Alegorie Rusi. „Klaňte se jako tupci / A blahobyt vašich nud / vám pokvete až do nebes.“ A Jiří Jůza si u básně jen povzdechne: „Bylo to platné v roce 1953 a stejně tak v roce 1968. A jak vidíme, Kreml vyžaduje poklonu i v roce 2023. Bohužel.“

Srpnové intermezzo. (Foto: Ivan Mottýl)

Výmluvné je i Srpnové intermezzo. Jakési prostírání na stůl či dečka na křesílko, ovšem z ruských nábojnic. To už je předzvěst další nechutné dějinné éry. Dva sály v patře Domu umění totiž částečně rekapitulují Husákovu normalizaci pod názvem Figurální malba a groteska. A opět i skvělou básní z roku 1975, groteskně mrazivou s názvem Z Absurdistánu: „Galerie slepých kurátorů / Bezrucí Rafaelové črtají budoucnost / Ostré protesty pivních filozofů / Reálné projekty hradních srabů / Nabízejí teorie plných žlabů / Duševní obřezanci moci / Démoni absolutních nocí / A český zrající mozek / Moc, totalita, obušek / Vynálezci brynzových halušek / Nakupování, konzumování, šoustání.“

Horní sál s výstavou E. Ovčáčka. (Foto: Roman Polášek)

Horní patro kurátorsky připravil významný kurátor a výtvarný teoretik Jiří Machalický (pro ostravský Dům umění už svého času koncipoval třeba skvělou výstavu Česká koláž), který normalizaci prožil v Národní galerii v Praze. Za Husáka už se sice političtí vězni nevěšeli, pořád se ale střílelo na hranicích a občas byl někdo k smrti umlácen v base (Pavel Wonka). Režim ovšem začal připomínat karikaturu, byť temně groteskní a každý den i jinak absurdní.

„Také Eduard Ovčáček se vřadil do tehdejšího širokého proudu české grotesky, kam patřil třeba Jiří Načeradský anebo Jiří Sopko,“ rozpráví Machalický pro kulturní deník Ostravan.cz. Grotesknosti v české malbě přitom neodzvonilo hned po sametové revoluci a zůstala silnou uměleckou výpovědí nejméně do poloviny devadesátek.

Z cyklu Vánoční rohlíčky. (Foto: Ivan Mottýl)

Právě spolu stojíme u šestidílného cyklu Vánoční rohlíčky z roku 1991. „Na tom bych chtěl ukázat, jak se prolíná jeho experimentální linie s figurativní, což pro Ovčáčka bylo charakteristické už od šedesátých let. Obě linie se vzájemně prostupují, používal znaky připomínající stará písma a s nimi kombinoval komplikované figurální výjevy,“ nadšeně vypráví kunsthistorik, zatímco já myslím opět na komiks. Změť figurek v tomto sextetu totiž připomíná nějakou psychedelickou výpověď z Vánoc.

Detail z cyklu Vánoční rohlíčky, detail z díla. (Foto: Ivan Mottýl)

A jak známo, Vánoce jsou svátky klidu a míru jen papírově. Obrazy z cyklu Vánoční rohlíčky spíše evokují rodinné i společenské vánoční šílenství, zatímco lettristické grafémy vnímám jako „bič boží“, který má ten sváteční běs umravnit. Nějakou biblickou či jinou pravdou, prostě tíhou myšlenky, kterou ovšem nelze z grafémů vyčíst, čímž je dílo dvojnásob groteskní. „Výklad obrazu je na vás,“ směje se Machalický. „V každém případě si Eda přál, aby právě tento cyklus patřil k dílům, které jsme spolu vybrali pro výstavu k jeho devadesátinám. Konzultovali jsme to dokonce několikrát,“ prozrazuje kurátor.

Detail z cyklu Vánoční rohlíčky. (Foto: Ivan Mottýl)

Na výstavě se kurátorsky podílela i Ovčáčkova dcera Berenika, která teď rovněž stojí před Vánočními rohlíčky. Čekám divoké vzpomínky, pekáč s vanilkovými rohlíčky vyhozený oknem, hořící stromek a ostré vyhranění se proti modlám v podobě dárků. Nic takového, Vánoce u Ovčáčků prý bývaly klidné, dokonce až vzorově mírové. „Tatínek Vánoce miloval, rád je slavil, měl rád bohatě prostřený stůl s nejrůznějším druhy lahůdek. Rozhodně proti vánoční tradici nijak nebrojil,“ vzpomíná. Berenika ovšem popírá, že by zrovna tento cyklus měl vůbec cosi společného s Vánocemi. „Nevíme. Pro někoho může být ta změť figur reakcí na minulý režim, anebo naopak tam může vidět už to otevření se společnosti novým směrem,“ přemítá Machalický. „Mě na tom nejvíce zajímá ta výtvarná stránka, prolínání lettrismu s figurální groteskní malbou.“

Berenika Ovčáčková u cyklu z roku 1985. (Foto: Ivan Mottýl)

Berenika Ovčáčková si oblíbila i trojici jiných pláten, akrylový cyklus z roku 1985, jeden z obrazů se třeba jmenuje Vzhůru – Dolů. „Tatínek mi vždycky kladl na srdce, že když chci rozvíjet fantazii, mám hledat i v nahodilých skvrnách a tvarech něco, co mi to připomíná, povídat si k tomu třeba nějaký příběh. A třeba to zvýraznit, dokreslit, prostě si s tím nějak pohrát,“ vzpomíná na otce.

Malování hadrem, detail z díla. (Foto: Ivan Mottýl)

Technika těchto tří maleb? „Tatínek nějakým hadrem namlátil barvu na plátno, no a pak v tom něco hledal. A samozřejmě nacházel, třeba tady ty fantastické figury,“ vypráví u obrazů umělcova dcera. A to nalezené Ovčáček i vyznačil, tenkou či hrubší konturou, v hlavních a někdy i vedlejších liniích. Ovčáček byl neúnavný experimentátor a smysl tvorby si pořád ověřoval novými výtvarnými postupy. Jiří Machalický je nadšen i kresbami ohnivým provazem, jež také visí v prvním patře „narozeninové výstavy“, které se už devadesátiletý jubilant nedožil.

Jiří Machalický u obrazu malovaného hořícím provazem. (Foto: Ivan Mottýl)

V hlavním sále v přízemí Domu umění se kurátorské práce ujal přímo ředitel galerie Jiří Jůza. „Ačkoliv nejsem příznivcem výstav k životním výročím, tohle byla výjimka. Ovčáček je prostě kapitola sama pro sebe. Základní koncepci výstavy jsme si ještě stačili vytýčit, byl s tím srozuměn. A oběma nám bylo jasné, že v omezených prostorách Domu umění nemůžeme postihnout veškeré aspekty tvorby, úplně jsme třeba vynechali jeho strukturální věci a informel ze šedesátých let,“ líčí Jůza vznik expozice.

Hlavní sál s Ovčáčkovou spirálou. (Foto: Roman Polášek)

V rámci ostravské výstavy si Jůza vyzkoušel i téměř archeologickou práci, když na Ovčáčkově zahradě v Třebovicích vykopával artefakty jedné instalace z dlažebních kostek. „Je to přesná rekonstrukce podle stavu z roku 1994, podle dochovaných fotografií. Oheň, země, vzduch, to jsou některá ze slov, které lze najít na téhle spirále,“ poklekne k dílu, aby ukázal na grafémy.

Expozice v hlavním sále dostala název Grafo-Ready-Mades a vizuální básně, a pokud má Jiří Jůza ukázat na dílo, která by v sále z jakýchkoliv důvodů vyzdvihnul, překvapivě vystřelí ukazováček směrem k básni s názvem 10 slov z roku 1961: „ŽENA / MUŽ / DÍTĚ / VODA / VÍNO / CHLÉB / DOMOV / VÍRA / NADĚJE / BŮH.“

Jiří Jůza u Ovčáčkovy básně. (Foto: Ivan Mottýl)

A doplnil by kurátor tohle Ovčáčkovo desatero? „Nevím, snad slovem Eda,“ spontánně navrhne. Od věčného experimentátora a často i provokatéra mě citovaná báseň trochu překvapuje. Možná žena, možná víno, jíst se také musí… Ale všechno dohromady mi k „Edasovi“ úplně nesedí. „Mluvili jsme spolu i o těchto věcech. Eda byl velmi živelný tvor a určitě nebyl praktikující křesťan, to bych u něho ani nečekal. V rámci tvorby ho ale všechna ta univerzální témata samozřejmě velmi zajímala,“ říká Jůza.

Citovaná báseň je navíc zvěčněna nad vchodem do katolické fary u třebovického kostela, tedy nedaleko Mistrova bydliště. Ovčáčka ale zajímal Bůh ve všech podobách, nejen ten katolický, i když právě římští katolíci mu loni v prosinci uspořádali pohřeb. „Celý život ho zajímala třeba kabala,“ vede mě Jiří Jůza k lettristickému dílu složenému z různých slov vypsaných právě z mystických židovských spisů: KOCIN, BARUN, DOROM, ARGAZ, BAR…

Kabalistický bar (detail). (Foto: Ivan Mottýl)

Ovčáček uměl žít bohémským životem, takže ten kabalistický BAR je i pozdravem někam na Parnas, kde teď popíjí víno třeba s Vladimírem Boudníkem anebo Jiřím Kolářem. Tož na zdraví! Z pozemského Domu umění.

*

EDUARD OVČÁČEK / EDAS: Znaky – 1968 – Groteska. Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění). Výstava je k vidění do 21. května 2023. Kurátoři: Berenika Ovčáčková, Jiří Machalický, Jiří Jůza. Grafický design: Katarína Jamrišková