Člověk je jediné zvíře toužící po pomstě a básníci vesměs bezohlední lidé, píše Miroslav Černý v Proleženinách

V Proleženinách zvolil básník publicistický styl psaní. Při čtení máme pocit jako bychom četli sloupky z černé kroniky. Knihu můžeme začít číst na libovolné straně, každý text je uzavřenou „zprávou“, která je rozluštitelná buď až na vícenásobné přečtení, nebo nakonec vůbec. Což bych nepovažoval v žádném případě za výtku. Použil bych spojení nestabilita sdělení jako klíčové slovo pro to, co bude následovat.

Kniha je členěna do tří tematických celků: Společenská smlouva, Zprávy ze světa a Dekubity. Všechny texty v knize spojuje zacílení na čtenáře, kterého básník přímo oslovuje. Tyká mu, spílá, obviňuje ho a nakonec s ním soucítí. Oslovuje čtenáře téměř jako někoho nehmotného, neživého: hledáš podstatu v portrétech / ale sám sobě se do tváře nepodíváš / na venkově za bezvětří / kutáš impresionistická díla, sděluje nám básník v prvním oddílu Proleženin. Ve druhém oddílu pak například zazní: vzdej se nároku na svobodu panoramatu / a panuj.

Básník nám předkládá své vize; své vize nebo jsou to možná jen odosobněné vize světa, jakási poselství nalezená v černé skřínce: nominujeme soudy a bombardujeme Kongo / svět se za ta tisíciletí vůbec nezměnil / domácí násilí jednou jako subjektivní fakt / jindy jako věrohodná rekonstrukce (oddíl Zprávy ze světa). Z výše uvedených ukázek vyplývá, že svět, který je popisován, nemá moc smířlivých tónů. Je jakýmsi nekrologem našeho lidského úsilí tady na Zemi: Z pitevní zprávy nepoznáš / kdo převzal štafetu (oddíl Dekubity).

Nakladatel Jiří Macháček z ostravského nakladatelství Protimluv píše v doslovu, že „mnozí z nás trpí nedostatkem (hypoxií), jsou ve stavu svého já, který vede třeba i k nemoci, jejímž doprovodným jevem jsou proleženiny.“ Anebo jinak, slovy básníka, logické je málokdy lidské.

W. G. Sebald v knize Saturnovy prstence píše, že ať už člověk letí přes Newfoundland, nebo se po příchodu noci vznáší nad záplavou světel od Bostonu až po Filadelfii, nad perleťově se třpytícími pouštěmi Arábie, Porýním nebo prostorem kolem Frankfurtu, má bez výjimky pocit, že nikde nejsou lidé, jen to, co vytvořili a v čem se skrývají. Je vidět jejich domy a cesty, které je spojují, kouř stoupající z jejich obydlí a továren, auta, v nichž sedí, ale je samotné vidět není. Dalo by se analogicky tvrdit s uvedenou pasáží, že nám jednotlivé básně v knize Proleženiny poskytnou podobnou podívanou na reliéf krajiny obývanou lidmi, lidé samotní ale nejsou spatřeni.

Ivan Wernisch se v některé ze svých knih vtipně, téměř parodicky ptá, co poradit končícím básníkům (vždyť pro ty začínající má každý rad mnoho). S novou knihou poezie Miroslava Černého jsem schopen odpovědět na tuto provokativní otázku. Končící básník nesmí ustrnout a musí se neustále vyvíjet v tvorbě, aby neuvěřil tomu, že má vše v poezii pod kontrolou.

Samozřejmě, že Miroslav Černý není končícím básníkem, je zralým autorem v plné kondici. Na jeho příkladu ale můžeme demonstrovat, že pakliže básník hledá v každé etapě své tvorby nový jazyk či formu a nespoléhá pouze na svůj takzvaný styl, stává se v posledku živoucím a může kdykoliv své autorské pouti zanechat. A živoucím skutečně Černý je, dokáže v Proleženinách mnohonásobně překročit svůj stín, potažmo svou osvědčenou poetiku.

Píše cynicky a stroze: člověk je jediné zvíře toužící po pomstě / a básníci jsou vesměs bezohlední lidé. Svým pacientům (čtenářům) sděluje diagnózu přesně a věcně – podle stadia nemoci je totiž vždy ještě možné nasadit úspěšnou léčbu.

Miroslav Černý: Proleženiny. Vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě v roce 2022.