Země sípe k jaru. Bártová, Trojak, Hruška, Slíva a dalších 19 autorů zveřejňují jarní básně

Básník Marek Timko (1979) je obdobně jako Pavlok napojen z Ostravy na literární Brno, toho času je například jazykovým redaktorem slovenštiny v časopise Host. Vyučuje na Slezské univerzitě v Opavě a trvalou adresu našel na přívozském náměstí u ostravského hlavního nádraží. V činžáku, který si v roce 1899 nechal postavit Karl Hitzigrath, ředitel Akciové společnosti rakousko-uherských válcoven zinku se závody v Ostravě, Dziedicích, Osvětimi a také Vacsi v Uhrách. I Timko je tulákem po „východním prostoru“, filozofii třeba studoval v Prešově. Při každé oblevě ho naštvou psí exkrementy, které se vyvalí na chodníky z pod sněhu. A také upozorňuje, že jaro letos začalo již 20. března pozdě večer. A že se jen málokdo z dnešních současníků dočká, až jaro začne „tradičně“, tedy 21. března.

MAREK TIMKO
JARU VSTŘÍC!

Na jaře
až všechen sníh roztaje
a vůně se smísí s pachy…

… poserem se strachy?

 (20/3/2023)

*

MAREK TIMKO
KDO Z NÁS TO JARO DÁ

Dnes ve 22.24
začíná jaro

někdo se těší
někdo ne

vždyť i to jaro
pomine…

* * *
21. března začne jaro
v roce 2102

kdo z nás to dá?
kdo z nás to dá!?

(20. března 2023)

*

„Nad pusté kopce smutné slezské země, / nevzchází slunce měsíc nevypluje,“ našli bychom také v již citované Pavlokově básni. Skoro básni o bázni, tohle je ponurá krajinomalba, místo nějakého zločinu. Jistá bázeň je přítomna i v básni Petra Hrušky (1964), kterou zaslal do jarního výboru.

PETR HRUŠKA
PŘEDJAŘÍ

Už usedali na postel. Pak si muž vzpomněl, že
zůstal otevřený zadní trakt. Šáral se chodbou,
kolem temných děr dílen a prostorů. Kolem
temných děr rukávů na společném věšáku.
Dům zel, prostrčený sebou samým.

Ruku na petlici, uviděl u lísek pod střechou
poslední kus sněhu. Ležel bílý a velký, jak
zvíře se zvednutou hlavou, jak nahé rameno.
Jak všehovšudy několik věcí v životě. Ležel
bílý a nepřiměřený, u dvířek zadního traktu.

Šáral se zpátky, pomalu a tiše, kdyby žena
už spala.

*

Irena Šťastná (1978) k výběru textu pro jarní soubor přistoupila realisticky. Roční období na atmosféře povinných rodinných oslav mnoho nezmění.

IRENA ŠŤASTNÁ
BŘEZNOVÁ

Tato neděle se odehrála
bezbolestně – protože:
rozvleklé projevy se daly vydržet
obuv se nedočkala zablácení
celofán správně šustil
při vyjmutí zdánlivě svěžích květin
a všechna přidělená potrava
byla náležitě a dohladka rozmělněna.
Jen tapeta s motivy jeleních hlav
ubila parožím kohokoli
kdo vstoupil do obývacího pokoje
aby se zúčastnil rodinné oslavy.
Tato neděle se odehrála
bez tektonických trhlin:
čekající se potkali
a vítr rozetřel úsměvy
o délce tří až osmi vteřin
kolem jejich úst
jako rybízovou marmeládu.
Jen parohy pozbyly významu
kostěných výrůstků bez dutin.
Balónky uvízly u stropu pokoje
s vůlí přečkat zde do další oslavy
bez ohledu na pomalounku unikající helium.

*

„Těhotné břicho obzoru / propíchne skalpel opuštěné túje, / na hřbitově za vsí,“ napsal také Bohumil Pavlok v básni, která bude i nadále vstupovat do jarního sborníku. Skalpel je spojen s krví, stejně jako střep z následujícího textu básníka Dominika Bárta (1998), který toho času pobývá v Brně a v nakladatelství Větrné mlýny řídí Mlat, ediční řadu prvotin začínajícího básníků. Rodem ale Bárt patří do Ostravy, a také na pomezí slezských a moravských ornic na Frýdecko-Místecku. Do moravskoslezské metropole také pravidelně přiváží nejmladší poezii v rámci pořadu Omlatina, 31. března v 19.00 hodin ji ve Studiu G budou reprezentovat Teodor Kravál, Dominika Moravčíková a Ania Adamowicz.

DOMINIK BÁRT

*

poleptali jsme pole ptající se na jaro
v poledním poklidu polapili jsme
poslední půltóny z porcelánových hran
kýčovitého nádobí od babičky
byly tak hlasité
že tvému růžovému hrnku
to utrhlo ucho

dnes ráno jsem se o něj pořezal

*

„Sady se brodí slizkou plískanici,“ můžeme také číst v Pavlokově textu, v tklivém popisu „smutné slezské země“ pod Beskydami. Básník a kardiochirurg Radovan Jursa (1970) žije Palkovicích pod moravskou stranou hor. Vlaky, tající sníh, odjezdy, rozchody, narození. Následující báseň nechť si každý čtenář vyjeví ve své „vnitřní krajině“, já se ale najednou ocitám v motorové soupravě, která se prodírá temnotou lužních lesů mezi Vratimovem, Paskovem a Lískovcem. V posledním nočním vlaku mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem.

RADOVAN JURSA
ZBYTKY SNĚHU

Z jedoucího vlaku
jsem tě zahlédl uprostřed pole
jak ze mě slízáváš zbytky sněhu 

Zvedlas hlavu
vlak se držel v bezpečné vzdálenosti

Nebude stačit když řeknu
že ve tvém pohledu
byla vydanost
narozeného dítěte

Měla jsi oči
otevřené do plodové vody
a dívala ses
jak ujíždím v tom vlaku

*

„Vesničky dusí kouř a vražednice mlha,“ veršuje Bohumil Pavlok.  Zbytky špinavého sněhu, nástup ohyzdného jara, to bývá nejen pro básníky pořádná chandra. Poeta Jakub Chrobák (1974) už několik let sleduje tuhle proměnu ve valašských kopích, konkrétně v Lužné u Vsetína.

 

JAKUB CHROBÁK
PŘEDJARNÍ DOBA SKORO POSTNÍ

Bílé ticho půlky února
ostří si kosu brouskem větví
na ranu přesně mířenou.
Viny se větví
v slabikách kosů.
Vlasáč v Jeruzalémě
nastoupil cestu určenou.

Ve zbytcích sněhu syká plamen:
Nebudeš ty, kdo nakonec
zašeptá Amen.

*

Jakub Chrobák vyučuje literaturu na Slezské univerzitě v Opavě a v tamním literárním provozu zanechal nesmazatelnou stopu také dlouholetým cyklem Básnických hlasů v kavárně U Evžena. Básník Václav Maxmilián (1987) je absolventem Slezské univerzity, nyní redaktorem brněnského časopisu Host. K zaslané básni přidal komentář:

„Báseň jsem napsal jen pár hodin předtím, než mi přišla na mail žádost, jestli nemám nějakou báseň na téma jaro. A jaro je úplnou náhodou úplně první slovo této básně. Básně mi teď nějakým záhadným způsobem, který k jejich psaní patří, kvetou pod rukama. Borges říkal, že psát báseň znamená pouštět se do nižší magie. každé ráno je to hodinka až dvě kouzlení, formulek, bublání moře a křik ptáků. Potom se už může dít cokoliv.“

VÁCLAV MAXMILIÁN

*

jarní zvuky holubů
ranní slunce na kopci
oranžové skoro červené
dole sníh

odcházíš – konečně

na novém místě budou
hrát jinou hudbu
pohled z balkónu odhalí
jiné střechy jiné zvuky
chodba bude mít novou vůni
a na schodišti tě zaujme alespoň
jedna žena která okolo
tebe projde a tak nenápadně
natočí bradu
jako by tě taky viděla
a ty si budeš připadat přesně takhle:
stojící v tmavé chodbě u schodů
s jednou rukou položenou na zábradlí
a skrze prosklené dveře bude
prosvítat světlo pouliční lampy
a dopadat na její tvář
když k tobě zvedne oči

až tam budeš postavíš se tomu všemu

zatím nastoupíš do autobusu
posadíš se na zadní sedačky
ze kterých se zvedne prach
a budeš sledovat svět
který opouštíš
plný kamení a paměti
jakmile přijedeš k moři uslyšíš
racky a uvidíš lodě a budeš
hledat co dál – zůstat
nebo odplout pryč?

a jednou
jednou hodně hodně daleko v budoucnosti
si na tohle celé vzpomeneš
jako by se to stalo někomu jinému

*

Pavlokova rozbředlá zima a ohyzdné jaro. Také ostravská básnířka Kristýna Svidroňová (1992) se brodí břečkou v ulicích. Její text vznikl asi před dvěma týdny.

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ

*

Usínám na dece
přichází sen
nasdílí všechno co ho napadne
a pak jde offline
zůstávám připojená
prší písčí se i kamení
v břečce znova
do přehnutého trička

sbírám všechny skoky do korun
hrudní koš zkřivený ve sklepě
a na půdě bedna novinami vystlaná
tím co světlo přečetlo tolikrát

*

„Počkat počkat, změna, mám tady aktuálnější,“ vyzvala mě v emailu básnířka Nela Bártová (1998), bylo to 16. března 2023, hodiny ukazovaly 00:53. A stornovala tak jiný zajímavý text, který zaslala 15. března v 15:03. V otištěné básni je jaro zmíněno také v souvislosti s básnictvím, to jsou samozřejmě spojité nádoby a moderní česká poezie se v tomto smyslu pořád hlásí především k odkazu Karla Hynka Máchy a jeho temnému Máji.

NELA BÁRTOVÁ

*

rok se s rokem sešel
a dali si spolu zase něco kvalitního
místo aby za vším
udělali pořádnou
poslední
tlustou čáru
tak dále sekaj dobrotu
uplynulo století
a některý věci se
prostě nemění
životem hýříme
oba
na odlišném místě
čím více věříme
že láska je hlavní
tím méně se dle toho chováme
raději knihou do oka
než se zeptat
jestli někoho má
jen ta paní poezie se ti už nesměje
ale vije pohřební věnce
tahle jediná vlaštovka
jaro dělá

*

„Bezuzdné spousty vod vrhají oranici / hltavým potokům a řece poběhlici,“ napsal v roce 1990 Bohumil Pavlok. Vít Slíva (1951) zaslal báseň z roku 1992. „Z Prajske,“ prozrazuje. Tedy z Hlučínska. Slíva je letos nominován na moravskoslezskou Cenu Jantar za sbírku Vzkřísit to vše! a společně s dalšími nominovanými se představí v autorském čtení v ostravském Domě knihy Knihcentrum 12. dubna 2023 od 16.00 hodin.

VÍT SLÍVA
K JARU

Země sípe k jaru,
slunko ji drápe jak kartáč.
Stoupáš horečkou ke kataru…
Do pupenů se natlač!

Nemohu, slézám,
jsem sníh.
Voda mě v očích tlačí.

Bez těla,
mám jenom hlas,
ryje si koryto k pláči.

*

Slíva byl zásadním básníkem také pro dva poety z Třinecka, kteří v polovině devadesátých založili literární časopis Weles, ten se však v roce 2001 trvale odstěhoval ze Slezska do Brna. K prvním ze zakladatelů Welesu patřil Bogdan Trojak (1974), rodák a patriot z Vendryně u Třince. Nyní žije v Praze a pěstuje víno u Velkých Žernosek, kde mu šťáva z hroznů kvasí přímo na vinicích v hliněných nádobách kvevri, které jsou zakopány do země. Miluje ovšem i pražské pábitelství, všechny pivní zdroje a prazdroje české literatury a můžete ho potkat třeba v hospodě U Kocoura anebo v nerudovsko-bondyovském výčepu U Dvou slunců.

BOGDAN TROJAK
CHCALENA A SRALENA

Chcalena a Sralena šly vzhůru Nerudovkou na nedělní špacír. Březnový večer byl překvapivě vlahý.
Když Chcalena se Sralenou míjely Kajetánský chrám, řekla Chcalena: „Chce se mi chcát!“
Sralena na to: „A já musím srát!“
A tak se v té Nerudovce Chcalena vychcala a Sralena vysrala.
A stihly to jen tak tak.
Od Bílé hory se totiž za okamžik nečekaně přihnala studená, jarní přeprška.

*

Nonsens, hravost či grotesknost je nyní vlastní i druhému ze spoluzakladatelů Welesu, Vojtěchu Kučerovi (1975), třineckému rodákovi. Přitom společně s Trojakem dlouho ctili „vážnost ducha“ takzvaného Královopolského básnického okruhu. Na jarní výzvu kulturního deníku Ostravan.cz reagoval těmito řádky.

VOJTĚCH KUČERA
JAK STÁL BŘEZEN NA SÍDLIŠTI

Stojí březen na sídlišti,
kolem hejna špačků sviští.
Stojí tam, sám a sám,
posmutněle mává nám,
tak před koncem procházky
dáme mu dvě otázky:
Ahoj, březne, kde je únor?
Nevím, někam šel.
Ahoj, březne, kde je duben?
Ještě nepřišel.

*

Na Těšínsku má kořeny i poezie Janusze Klimszy (1961), kmenového režiséra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Ikonická je Klimszova poéma Matka uhlí, na stanici Vltava se letos v pořadu Kalendář z Nádražní třídy představil skladbou Mastnota. Klimsza má polské, ale stejně tak italské kořeny. Jeho prastrýc patřil k výpravě polárníků do Arktidy, které tam v roce 1873 objevila Zemi Františka Josefa. A to za peníze z prodeje ostravského uhlí, neboť expedici platil ostravský uhlobaron Johann Nepomuk Wilczek.

 

JANUSZ KLIMSZA
SVĚCENÍ JARA

Bezdomovci světí jaro v zahrádkách
na pavlačích bud sflikovaných plechem
kvílí plačky rozšplíchány vodkou
        Kiyrchówku, kiyrchówku
        Zielóny zogłówku
Trójanky bych teď točil
jakoukoliv Euripidovu hru, kde je plno žen,
Bakchantky pořezané víky z lidských
konzerv
vyjí zimu
v dredech slepených krví
zblitky kostí, Morany ženy, slepé
vlčí ségry.
V noci Suché nezaměstnaní chlapi stáli s cepy
jako na boží oko hleděli na mne
na svítící okno vlaku do Svinova, za kterým jsem ujížděl
do tmy.

V betonových korytech crčí hnědá voda
žabinec tu v létě smrdí
teď na Balkán v trojúhelníku šachet
František, Barbora a 9.květen
snáší se vrstvy tepla
cikánský vysílač řve
psi válí se v prachu
slunce v laskavém úhlu sestupuje. 

Pak rozsvěcí se placentární sny:
Moře je zelené a chladné, medúzy
plují kolem.
Aurelia aurita stoupaly k světlům na hladině
dotýkaly se mě něžně jako vlasy žen
(vím kterých)
zapamatuj si to
šeptalo mé já někde v studni
teď asi po roce vyplynul ten obraz
ta andělsky odhmotněná situace
z temné hlubiny
tímto ji předávám dál
vytrženou neodvolatelné smrti.

Vzduch v noci už voněl jarem –
otevřel jsem okno
a voněl –
jako v den stvoření
světla nemocnice Na Fifejdách blikala
v mých očích, byl jsem
ob – rozen   

před dvaceti lety
by mě to nenapadlo.

 *

Podobnou slezskou či ostravskou naléhavost má i báseň zaslaná Davidem Bátorem (1974).

DAVID BÁTOR
OSTRAVSKÝ JIDÁŠ

Ostravský Jidáš
vylezl ze střev uhlí.
Byl březen a on nebyl
ani trochu ztuhlý.
Hořel tak jasně
a v očích měl slzy!
Anebo snad jen sliz
mastných předurčení?
Ne nebyl vůbec smutný
a ani trochu drzý.
Jen tady byl a zůstal
v mé duši a v mém snění.
A stále mluví ke mně
s cigaretou v ústech.
A stále to bolí tak moc
v bytí i v nebytí i ve snech.

 *

A teď konečně jedno optimistické jaro. Marek Toman (1967) je dnes především prozaikem, k poezii se ale neustále vrací. Vyrůstal v Ostravě, přičemž zrovna dopisuje román o své ostravské životní anabázi. Na ostravštinu lze narazit i v jeho posledním „příbramském“ románu Panna.

MAREK TOMAN

*

Každý rok se rozchlípne pupen kaštanu

 jako měkký, živý hodinový strojek,
jako sametové přesýpací hodiny,
jako skládací letadélko,
jako hrudní koš ptáčka,
jako ošatka živoucích orgánů
jako sevřený hrozen vína,
jako svinovací klávesnice
s klapkami z plyše,
jako měňavý drahokam, gemma,
s kapkami světla na stěnách,
jako lnoucí, hebké záhyby
ve tvém klíně…

Já mám jaro každý den

*

A znova jarní Bohumil Pavlok: „Hluboko pod kořeny, / kde jenom kámen se skálou se bratří.“ Nový život? Houby s octem… Své o tom ví básník Petr Ligocký (1990), který k básní připsal: „Jde o text z připravovaného básnického cyklu věnovaného polské vesničce Gorzyczki, kde jsem z velké části vyrůstal.“

PETR LIGOCKÝ

*

Toho jara mi strejda Roman
přivezl z wodislavského trhu
mého prvního králíka

byla to strakatá
černobílá samice
s jedním uchem nakřivo

po nějaké době
jsme s babi Milkou
přišli na to
že bude nejspíše březí

několik týdnů
jsem jí pak každý pátek
nosil nadšeně kromě jídla
i trochu melty s mlékem
jak to vždycky dělával děda Josef

několik týdnů
jsem pak každý pátek
nadšeně rozrážel dveře chléva
a hledal v útrobách králíkárny
malé slepé roztomilé králíčky

nikdy jsem je nenašel

nikdy neotevřeli oči

*

Nakladatel a šéfredaktor ostravské revue Protimluv Jiří Macháček (1970) poslal text, který se také vrací k dětským prožitkům.

JIŘÍ MACHÁČEK

* 

Ještě vidíš dávnou dětskou tvář
děda pleje záhony ve stínu zahrady
včely bzučí u sklenice se sladkou šťávou
a babička s berlí v ruce popochází po kuchyni
V té přemíře ostrého jarního světla
vynášíš slupky brambor na hnůj
sestřenice si hrají na půdě stodoly
kam stoupáš po žebříku za nimi
a slastně čicháš vůni sena
První letmé doteky těl tě vzruší
když kostelní zvony náhle bijí poledne – – –
Ještě vidíš dávnou dětskou tvář
ale taky i novoříšského opata
jak v chladném březnovém dni
slouží mši za babičku
a poprvé tě silně prostupuje to
co jsi vůbec nechápal u dědovy rakve
když ses dotýkal jeho studené ruky

*

Zrození, smrt, pořád dokola. A nejde jen o člověka. Holuba už v jarní básni zmínil Václav Maxmilián, tady je text z debutu Flavedo od Vasiliose Chaleplise (1993), který bude pokřtěn 5. května 2023 v ostravském klubu Provoz. Společně s debutem Vojtěcha Beránka Fotopast a třetí sbírkou Ondřeje Hrabala Přenašeči závěsů.

VASILIOS CHALEPLIS
BOJARA

velký černý pes nese v hubě sedm klacků
ani jeden nenechává za sebou
na hřbetě skvrna bílá jak kronštadt
bojaro!
v odrazech přehlazených displejů
se ti smějí i listy

potkal jsem mámu
u zkornatělé tepny dřišťálu
osud!

(vykřiknuto s naléhavostí vyléčené vykladačky tarotu)

vede mě k cukajícímu torzu holuba
a chce ať ukončím jeho trápení
jenže v okolí není žádný klacek
nic čím bych ho milosrdně ubil

tak mu dupni na hlavičku!
ja ti tu botu pak klidně omyju

*

Následuje jeden jarní zážitek ve dvou podáních. Elli Tiliu Motýlová (1968) a Ivan Motýl (1967) totiž na chalupu již zesnulého básníka Güntera Motýla (1940-2020) v Osoblažském výběžku v obci Vysoká (německy Waissak), na samé severní výspě okresu Bruntál, vyrážejí pospolu. Nikoli často, spíše výjimečně, takže myši tam v zimě mají rej.

ELLI TILIU MOTÝLOVÁ

*

Na jaře, na krbu římse,
přivítá nás kost borovice
v keramickém džbánu:
Jak bylo?
Bylo dávno tomu.
A bude ještě dávněji
až vysypu myš ze střevíce,
z pavučinových závějí.

* 

IVAN MOTÝL
MÍSTO ČINU: WAISSAK

zavražděná myš na pozemku vyhnaných sudetských Němců
páteř zdevastovaná smetákem
hrdelní zločin v nejužším hrdle poválečných dějin

*

Nezemře jen myš, když opustí skrýš. Zahyne i květ, který předčasně vypučí, jak píše Petr Čichoň (1969). Báseň je ochutnávkou z cyklu, který z Čichoňových veršů připravuje do květnového čísla časopisu Tvar editor a básník Milan Ohnisko.

PETR ČICHOŇ

* 

ZMRZNOU KVĚTY, KTERÉ BRZY VYKVETOU,
jako vykřičník před větou,
teplota klesla pod nulu,
nahá jde do vestibulu,

hnědnou tam zmrzlé gladioly zlem,
sníh jim hrne nad kořeny v lem.
Že prý bude s jarním dnem dobře?
Mráz pálí a vše kol mře.  

*

Nahota. Tak samozřejmě, k jaru patří „zvýšená sexuální aktivita“. Ne vždy jsou ale okolnosti příznivé, jak upozorňuje hlučínský říkačkář Milan Krupa v následující čerstvé básničce. Leckdo upřednostňuje „jarní práce“ všeho druhu.

MILAN KRUPA

*

Krásný je pohled na ženské ňadro
a hnusný je poslech
když nade mnou bourají bytové jádro!      

*

Básnířka Tereza Doležalová (1997) přemítá nad voláním jara.

TEREZA DOLEŽALOVÁ
SBĚRAČI SNŮ

Jako vlna nad kamenem se
pořád
po něčem natahujeme
nikdy nepřestaneme
A i když to mezi prsty uniká
nikdy nepřestane –
volat jaro

 Já sbírám peří
abych se jednou stala
Člověkem

*

Volání jara, volání divočiny. Básník František Hruška (1998) verše neposlal. Ale i tak udělal tečku za předloženým jarním souborem textů. „Já na to myslel několik dní, tak jsem to musel vyhledat. V podstatě od chvíle, cos poprosil o jarní báseň, jsem myslel než na svoje básně spíš na tenhle úryvek ze zásadní knihy dětství mého i mého otce. S tím úryvkem jsem se tehdy, a vlastně i doposud velmi identifikoval. Tak jen sdílím, jen tak. Dva divoši, E. T. Seton,“ píše Hruška.

E. T. SETON

*

Všichni jeho spolužáci říkávali, že mají jaro „rádi“, některá děvčata dokonce tvrdila, že je „milují“, ale když jaro konečně přišlo, žádný z nich nedokázal pochopit ten divoký lesk, jenž se objevil v Yanových očích. Jakmile jednou jaro zavolalo, vnímal je všemi smysly. Míval ruměnec ve tvářích, zrychlený dech a neklidnou touhu něco dělat. Školní pravidla ho rozčilovala, až to občas hraničilo se vzpourou, překypoval nervózní energií, cítil žízeň po krvi, toužil utíkat, rozběhnout se k severu. 

Vítr, obloha i země byly plné vzruchů. Všude zazníval křik, ale žádná slova. Celý svět se probouzel. Z křiku divokých husí se mu rozbušilo srdce. Všechno ho ale velice mátlo, protože nechápal, proč je tak vzrušený. Kolem něj zaznívaly hlasy, které nemohl slyšet, byly to zprávy, jež nedokázal přečíst. Hotové zmatení jazyků. On pouze toužil vyrazit na cesty.