Miluju všechno, co na tobě bolí. Nová inscenace hry Na dotek v Aréně naznačuje, jak těžké je milovat

Marberův nejúspěšnější titul divadlo uvádí v režii Jana Holce a scénografickém a kostýmním řešení Jána Tereby. Hudbu napsal Ivan Acher, dramaturgii měl na starost Tomáš Vůjtek. Hlavní role ztvárnili Zuzana Truplová, Renáta Klemensová, Vojtěch Lipina a Josef Kaluža.

Patrick Marber patří mezi nejvýznamnější dramatiky své generace. Začínal jako stand-up komik a psal rozhlasové a televizní skeče. První divadelní hru napsal v polovině devadesátých let o hráčích pokeru, o dva roky později se podařil regulérní divadelní hit. Hra Na dotek získala několik prestižních ocenění a dočkala se i úspěšné filmové verze v režii Mika Nicholse s Julií Roberts a Natalií Portman v hlavních rolích.

Ve svém dramatu Marber řeší mnohotvárné aspekty lidského chování, jednání a prožívání, které je často poznamenáno výbušnými emocemi. Jeho postavami nejsou maniaci a různé vyšinuté typy, ale v podstatě obyčejní lidé z davu, kteří jsou víceméně součástí společnosti. Marber si všímá zejména diferencí jejich intimních vztahů a neschopnosti vést konstruktivní dialog, natož cítit partnerskou zodpovědnost. Aktéři jeho hry nejsou sto pochopit své protějšky, protože nerozumí dost dobře ani sami sobě. V tomto smyslu se Marberova hra prostřednictvím všudypřítomné ironie a tragikomických situací blíží existenciálnímu dramatu s absurdní hořkou tečkou.

Z inscenace Na dotek. (Foto: Roman Polášek)

Dan (Vojtěch Lipina) je novinář, který píše nekrology. Chtěl by napsat knihu a je zadaný. Náhodou se připlete k autonehodě a seznámí se tak s mladou striptérkou Alicí (Zuzana Truplová), pomůže jí a začne si s ní románek. Uběhne pár měsíců a Dan, který už žije s Alicí, se mezitím zamiluje do fotografky Anny (Renáta Klemensová). Ta si tak trochu jeho pošetilým přičiněním začne s lékařem Larrym (Josef Kaluža). Modelová situace jako vyšitá. Vztahy se mírně pootočí, Dan Alici opustí, ale později je sám opuštěn Annou, která dává přednost zase Larrymu. Těkavá směs emotivních situací vyústí do smutného závěru, kdy si aktéři poprvé připustí, že kromě jména na dokladech je vlastně už nic nespojuje.

Obsazení jednotlivých rolí bylo dobrým tahem. Vojtěch Lipina jako novinář Dan je ukázkový neurotik se skrytými komplexy. Dokáže se bezhlavě zamilovat, ale poslouchá jen hlas svého srdce, a to není vždy nejlepší způsob komunikace. Možná i proto má ironickou přezdívku „Amorek“. Právě on spouští kolotoč rozchodů a návratů, který přinese různé tragikomické scénky. Nejhumornější je ta, v níž si Dan pod falešnou ženskou identitou píše s Larrym v internetové erotické seznamce.

Renáta Klemensová a Josef Kaluža. (Foto: Roman Polášek)

Josef Kaluža hraje lascivního lékaře dermatologa. Jeho Larry se vyžívá v různých detailech sexuálních praktik a nemá téměř žádné zábrany. Typický sexuální alfasamec, který je povahovým a osobnostním protikladem introvertně založeného Dana.

Ženy jsou Marberem vykresleny civilnějším, citlivějším, a dá se říct, že i ohleduplnějším způsobem. Alice Zuzany Truplové má tajemnou minulost, kterou symbolizuje dlouhá jizva na stehně. Její striptérka není ženou, která by oslňovala svým intelektem, je rázná a jedná narovinu. Anna Renáty Klemensové je velmi zajímavou postavou. Vstupuje do hry možná trochu z donucení, možná z nudy… Co se odehrává v jejím nitru, zůstává navenek schováno.

Vojtěch Lipina a Renáta Klemensová. (Foto Roman Polášek)

Režisérské pojetí Jana Holce se soustředilo na důvtipné odlišení povahových vlastností a osobnostních typů. Divák se v této inscenaci setká s přesně vykreslenými lidskými charaktery. Některé mu budou blízké, jiné mohou být vnímány spíš negativně. Každý jsme z jiného těsta. Ve způsobu jednání postav nelze hledat logiku. Je to jen další z možností, jak nahlédnout pod pokličku intimních vztahů a uvědomit si jejich relativitu, sobeckost a labilitu. Smutný závěr hry se vyhnul sentimentu. Na ten už nezbylo místo, k přemýšlení však Marberova hra nabízí víc než dost. A to je dobře.

Z hereckého čtyřlístku nelze vypíchnout jeden z výkonů jako stěžejní. Zuzaně Truplové se podařilo vynikajícím způsobem ztvárnit ženu, která touží po stabilitě a jistotě. Rány, které jí nejbližší lidé uštědřují, v ní probouzejí něco paranoidního a mysteriózního. Její chování se znepřístupňuje, komplikuje a je do jisté míry apelem svědomí. Bohužel apelem, který není pochopen, protože každý se soustředí jenom sám na sebe a své potřeby a zájmy. Truplová Alici ztvárnila úspornými hereckými prostředky, kterým dominoval mnohotvárně modulovaný a precizní hlasový projev.

Zuzana Truplová. (Foto: Roman Polášek)

Ještě minimalističtější herecký rejstřík zvolila režie pro Renátu Klemensovou. Její postava má zřejmě nejmenší verbální prostor a je často odkázána na strohé jednoslovné odpovědi, mimiku a řeč těla. Klemensová v této poloze obstála znamenitě. Emoce dokázala vyjádřit často bez jediného slova pouhým koncentrovaným pohledem, který byl naprosto přesný a všeříkající.

Vojtěch Lipina v Danovi spojil povahovou nestálost s jakousi sobeckou sebelítostí. Jeho „vždycky tě budu milovat“, které vysloví poté, co oznámí své partnerce konec, zní absurdně. Dá se říct, že Marber právě jeho postavě uštědřil jakousi lekci. To všechno můžeme v koncentrovaném a vytříbeném hereckém pojetí Lipiny vidět.

Největší možnosti režie dopřála Josefu Kalužovi, který uplatnil svůj velký temperament a byl roznětkou nejvtipnějších okamžiků inscenace. Jeho excentrický dermatolog je ukázkovou figurkou sexuálního zvrhlíka, který se pase na detailech a vyzvídá podrobnosti sexuálních praktik svých partnerek. Je vyzbrojen největším egem, které ho chrání před jakýmkoli citovým kolapsem, proto také vychází ze všech konfliktů v zásadě psychicky nezraněn. Tak to chodí…

Josef Kaluža v inscenaci Na dotek. (Foto: Roman Polášek)

Scéna a kostýmy Jána Tereby jsou věcné, střízlivé a úsporné. Tereba se soustředil na primární charakteristiku prostředí a profesí. Dynamickým prvkem je audiovizuální projekce, která oživuje jevištní plochu s postelí jako centrálním bodem. Podstatnou funkci má hudba skladatele Ivana Achera, která dokonale vystihla emocionální náboj inscenace. Jeho mix latiny a dream popu má neodolatelně svůdné, vábivé kouzlo i prchavou neuchopitelnost. Konsekventní je i lap dance song zaznívající během tanečního čísla Truplové, v němž talentovaná herečka mohla představit i svou vlastní hudební praxi.

Na dotek je výborně napsaná hra, Komorní scéna Aréna připravila inscenaci, která má potenciál stát se diváckým hitem, zvlášť díky výtečným hereckým výkonům všech protagonistů.

Marberova hra pojednává výhradně o milostných peripetiích k osobám opačného pohlaví. V současnosti, kdy je diskutovaným společenským tématem hledání sexuální identity a respekt k jiné orientaci, to může být ještě složitější a spletitější. Co zůstává trvale platné, jsou skvěle napsané dialogy, hlášky a postřehy, které jdou na dřeň a vystihují realitu. „Lhaní je větší legrace,“ slyšíme během inscenace. „Lež je tvrdá světová měna, zkus jí používat“, radí jedna postava druhé. „Miluju všechno, co na tobě bolí,“ říká třetí.

Na dotek není povýtce skandální inscenací o sexu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to hra, která vtipně, bolestně a bez skrupulí dumá nad tím, proč někomu nestačí upřímná láska druhého člověka. To je téma, které se podařilo otevřít nadčasovým způsobem.

Myslíte, že se Marberovi podařilo najít odpověď?