Herec Ondřej Brett: Kdybych se neživil jako herec, byl bych možná politologem

Za roli tenisty Tima v inscenaci Poslední zápas jste nominován na Cenu Jantar v kategorii činoherní divadlo. Co pro vás už jen samotná nominace znamená?

V podstatě je to moje první jakákoliv nominace v mojí kariéře. I když je to ve velkých uvozovkách „jen“ krajská nominace, tak pro mě strašně moc znamená. Chci říct, že jsem teď pochopil takové to klišé, když všichni tvrdí, že to není jen jejich zásluha, ale zásluha celého týmu. Opravdu jsem velmi pyšný, že jsme za Poslední zápas nominováni hned dva. Už teď je to velké ocenění našeho představení.

Nakousl jste, že v nominaci je i vaše kolegyně Barbora Křupková, která ztvárnila roli Mallory, tedy životní partnerky Tima. To už je skutečně důkaz toho, že jste odvedli dobrou práci, že?

I kdyby nevyšla ani jedna nominace, tak si myslím, že se jedná o jednu z nejkrásnějších inscenací, ve kterých jsem měl možnost si zahrát. A když si vás někdo všimne ještě tímto způsobem, tak je to příjemná třešnička na dortu.

Ondřej Brett a Barbora Křupková v Posledním zápasu. (Foto: Martin Špelda)

Říkáte, že si Posledního zápasu považujete. V čem tkví kouzlo této inscenace?

Nad tím jsem už dříve dlouze přemýšlel. Pro mě v jistém období byla také zásadní role Toma v Mém romantickém příběhu v režii Daniela Špinara, dneska už Daniely Špinar. Tim a Tom jsou v podstatě vrstevníci. Prvního jsem hrál před deseti lety, druhého nyní. A mám prostě pocit, že s Timem teď víc souzním, protože teď jsme v podstatě vrstevníci my dva a řešíme ve svých životech podobné věci.

A hraje skutečně tak důležitou roli věk v tomto porovnání? Sportovec totiž po třicítce začíná bilancovat, končí s vrcholovým zápolením, ale herec mívá kariéru většinou mnohem delší.

Myslím si totiž, že Timovo vyrovnávání s koncem kariéry je jenom jedna vrstva té role. Pro mě je mnohem zásadnější jeho oddanost tomu, co dělá. On tam přímo říká, že když přestane hrát, zapomenou na něj. Když přestane hrát, nebudou vědět, kdo je. To je s herectvím velmi podobné.

A když už jsme u toho sportu. Jste jeho fanouškem?

Týmové sporty v podstatě vůbec nesleduju. Fotbal a hokej jdou úplně mimo mě. Naopak se ale moc rád koukám na atletiku. Někdy dokonce zapnu i tenis, ale není to tak, že bych byl zarytým fandou. Spíše se dá říct, že sport provozuju aktivně.

Takže to nebylo tak, že byste vplul do zkoušení a nevěděl, co znamená „fifteen“?

Ne, to určitě ne. Nejsem sice tenisový odborník, ale takový extrém jsem skutečně nebyl. (smích)

Když jsem inscenaci viděl, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se jedná o napodobení jednoho známého tenisty. Byl jste veden tímto směrem?

Máte pravdu, protože Tima jsme si hned spojili s Rogerem Federerem a Timova soka Sergeje, kterého hraje Tomáš Čapek, jsme zase více viděli jako Djokoviče. Je to takový ten souboj uhlazeného profíka a temperamentního kluka z Východu. Naše domněnka je tedy taková, že pro autorku mohli být předlohou právě oni dva, ale jistě to nevíme.

Z inscenace Poslední zápas. (Foto: Martin Špelda)

Je něco, s čím jste si nemohl potýkat při zkoušení a drhlo to?

Samotné zkoušení bylo docela specifické. V jeden okamžik byl přizván ke zkoušení i náš umělecký šéf Honza Holec a v podstatě jsme to dodělávali s režisérem Jiřím Pokorným i Honzou dohromady. Text sám o sobě totiž není úplně divadelní a strašně dlouho na mě působil spíše jako rozhlasová hra s dlouhými popisy zápasu. Hodně dlouho jsem se bál, abychom nebyli monotónní. V poslední fázi se začalo škrtat a vše do sebe zaklaplo. Nějakých čtrnáct dní do premiéry mi bylo jasné, že máme zaděláno na krásnou věc.

Poznáte už s předstihem, že se blíží krásná inscenace?

Dost často mohou být herecké intuice mylné. Kolikrát vlastně nemáte názor ani po několika reprízách. I to se stává, ale u Posledního zápasu jsem byl podvědomě naprosto v klidu. Asi nedokážu vysvětlit lépe, proč tomu tak bylo.

Poslední zápas v sobě skrývá vlastně mnohem více, než je sportovní tematika a konec kariéry. Timova partnerka Mallory totiž potratí. Tohle je velmi citlivé téma. Jak jste se dostával do této herecké polohy?

Vzhledem k tomu, že jsem bezdětný, tak jsem nemohl čerpat z jakékoliv osobní zkušenosti s pocitem, jaké to je být táta. Bohužel ale v rodině máme podobný smutný případ, že někdo přišel v šestém měsíci o miminko, a vím, jak to bylo příšerné. Přiznám se, že jsem z této zkušenosti vycházel a byť už je to několik let, pořád je to živá vzpomínka. Nebylo zbytí, protože Jirka Pokorný kladl velký důraz na herectví. Kolem dokola nás jsou diváci jako na kurtu, nebylo se za co schovat, takže gró inscenace mělo být herectví jako takové.

Poslední zápas byl první premiérou Divadla Petra Bezruče v probíhající sezoně, přitom jste se tam potkal se dvěma novými kolegy Tomášem Čapkem a Alexandrou Palatínusovou. Nebylo to alespoň zpočátku na škodu, že se neznáte?

Trošičku těžší to určitě v létě bylo, protože Tomáš zrovna končil DAMU a Saša dohrávala v červnu v Jihlavě, takže měli ještě různé závazky a potkávali jsme se málo. Po prázdninách jsme do toho skočili naplno. Když budu upřímný, trochu jsem se bál, že do takové komorní věci jdeme se dvěma novými kolegy, ale zacvaklo to. Se Sašou se v dialozích nepotkám, ale s Tomášem se zkoušelo svobodně a intuitivně. Mám z nich velkou radost a jsem opravdu rád, že u nás jsou.

Vzpomenete si, když jste vy sám byl ještě nováčkem v Divadle Petra Bezruče? Už je to skoro dvanáct let.

Vidím to živě, jako by to bylo včera. Divadlo se rekonstruovalo, takže Bezruči hostovali v Divadle loutek. Zkoušelo se za Domem kultury, kde byl bar Harley, nějaká solná jeskyně a autoškola. Tam jsem tenkrát přišel na tu zkušebnu z osmdesátek, takže těžkej socík. Zkoušeli jsme Lásku, vole od Petra Kolečka. Režíroval to Tomáš Svoboda, po zkouškách jsme sedávali v plastových židličkách právě v tom blízkém baru. Hráli jsme taky v kulturáku v Michálkovicích, byla to punková sezona.

V inscenaci DPB Osiřelý západ. (Foto: Tomáš Ruta)

Pocházíte z Jablonného v Podještědí, narodil jste se v České Lípě, šel jste ale studovat JAMU. Proč? DAMU nevyšla?

Měl bych to blíž domů. Každý, kdo chce dělat divadlo, tak předpokládám, že si podá přihlášku tam i tam, ale vyšla prostě JAMU. Zpětně jsem tomu moc rád. Pro mě osobně byly čtyři roky na JAMU nejlepším obdobím života. Tím, že Brno tenkrát bylo tak trochu v závětří, tak se nám pedagogové strašně intenzivně věnovali. Od známých vím, že v Praze to tak nefungovalo, protože pedagogové tam často natáčeli a neměli tolik času.

Po JAMU jste krátce působil v Šumperku a pak v DPB. Co vás vedlo dál na východ?

Na konci JAMU jsem měl dvě nabídky. Jednu od Zdeňka Bartoše a Marty Ljubkové do Chebu a pak ze Šumperka. Jelikož pro mě Brno bylo v herecké cestě opravdu zásadní a chtěl jsem zůstat na Moravě, tak jsem zvolil Šumperk. Hned první inscenaci dělal Martin Františák, který si mě vybral do role Eskyma Welzla, a když hru o něm dramatizoval, psal mi roli přímo na tělo. Pak mi řekl, že kdyby se mu v Ostravě uvolnilo místo v souboru, že by mě tam chtěl. V prosinci mi tedy volal, že odchází Honza Vlas, tak jsem po necelé sezoně v Šumperku nastoupil k Bezručům, kde tou dobou byla shodou okolností i Marta Ljubková, takže se kruh uzavřel.

Změnilo se za těch necelých dvanáct let vaše vnímání ostravského divadla?

Je asi normální a přirozené, že se divadla v čase posouvají. Někdy dopředu, někdy zpátky, ale myslím si, že průměrná laťka ostravského divadla je hrozně vysoko. V tom Ostravu miluju, protože je tady klid na práci, ale ten samotný fokus na divadla je veliký.

Co chystáte v budoucnu? Na co se mohou diváci těšit třeba i mimo DPB?

Doslova za pár dní začínáme točit Stíny v mlze 2, což bude trvat až někdy do října. Moc se na to pokračování těším, protože mě natáčení s týmem okolo Stínů moc baví a mám radost, že se zase všichni potkáme.

Kým by byl Ondřej Brett, kdyby nebyl hercem?

Kdysi na gymplu jsem uvažoval o žurnalistice, protože jsem často psal. Dneska ve středním věku si myslím, že bych byl politologem, protože mě politika hodně bere. Jsem z dosti politicky angažované rodiny. Poslouchám podcasty, sleduju aktuální dění a suverénně nejčastěji u mě doma jede kanál ČT24.