Je to spíše rocková show než hudební divadlo, říká Kamil Střihavka o Vymítači, který míří do Ostravy

Příběh rockové opery Vymítač je inspirovaný starou velhartickou pověstí, kde se v souvislosti s tamějším kostelem vypráví řada nevysvětlitelných příběhů. Který z příběhů vašeho života je třeba pro vás nevysvětlitelný, a přesto se stal? Anebo si aspoň myslíte, že se stal…

Že bych vytáhl něco ze Starých pověstí českých? (smích) Ne, dělám si legraci. Ano, zažil jsem dva možná až mystické zážitky, které se mi staly. První se odehrál někdy v době, kdy mi mohlo být devatenáct let. Nevím, jestli to po těch letech není právě ten případ, kdy si člověk myslí, že se to opravdu stalo, ale šlo opravdu v uvozovkách o setkání s UFO. Vyprávění celé události by bylo na dlouho, ale zážitek to byl velmi intenzivní.

Dobrá, a ten druhý?

Ten se váže k mému prvnímu podnájmu v Praze na začátku devadesátých let minulého století. Šlo, a tentokrát prokazatelně, o setkání s duchem člověka, který v tom bytě před delším časem žil a nakonec se tam i oběsil, jak mi sdělili sousedé. Nebylo mi to příjemné, jeho přítomnost i zlomyslnost mi potvrdil kamarád, který s tímto duchem člověka obýval stejný prostor několik let. Než to nakonec vzdal a i se svou partnerkou se odstěhoval jinam.

Slovo vymítač, potažmo vymítání bývá často spojováno i s ďáblem, a to nejen v souvislosti s hororem The Exorcist. Co byste tedy u sebe označil za ďábelského, případně za nějaký ďábelský zvyk, který se vás stále drží, ale nemůžete se ho zbavit?

Ano, přiznávám, že v mém případě jde skutečně o ďábelský zvyk, kterého se zbavuji již třicet let. A příliš se mi to nedaří. Jde o kouření, které je mi silně nepříjemné, ale zároveň i drogou, bez které nemůžu normálně fungovat. Na rozdíl od alkoholu, který si, pokud chci, dokážu odepřít i na několik let, můj boj s kouřením se jeví jako bezvýchodný. Zatím… (smích)

Co je na rockové opeře Vymítač výjimečné či specifické, že by hudební fanoušek měl vaše představení navštívit?

RockOpera Praha je specifický a ojediněle originální projekt na české kulturní scéně. Jeho slogan „První a jediné divadlo pro rockery u nás“ je dostatečně výstižný. Můžeme říci, že jde o alternativu pro diváka-fanouška, který si nedovede představit, že by dobrovolně navštívil, třeba muzikálové představení.

To zní lákavě…

Zmiňovaná originalita spočívá v tom, že se nejedná o čistý divadelní tvar. Naše opery, kterých je nastudováno třináct a ta čtrnáctá s názvem Lilith bude mít premiéru letos 12. dubna, jsou zčásti rockovým koncertem, kdy je kapela na jevišti a stává se tak součástí představení, a zčásti a mnohdy jen náznakově divadlem.

Pouze to by ovšem k přilákání pozornosti určitě nestačilo…

Dalším z prvků našich oper je i moderní cirkus, kdy do děje velmi často vstupují akrobaté, tanečníci s ohněm a vidět lze i další disciplíny moderního cirkusu. Kostýmy jsou z části tematické k látce, kterou zrovna uvádíme, ale vždy jsou doplněny o rockové prvky, jako například různé kovové doplňky, kožené kalhoty či rockovou obuv. Dohromady pak celek působí více jako rocková show než pouhé hudební divadlo. Jsme moc rádi, že nás naše převážně rockové publikum vnímá právě tak, a jsme vděčni za atmosféru, která si nezadá s rockovým koncertem. Dalším plusem pro RockOpera Praha je to, že jdeme naproti i rockovému potěru, pro který, ale nejen pro něj, uvádíme rockovou operu Malý Princ. Popsat slovy, co vlastně znamenají představení RockOpery Praha, je dost těžké. To se prostě musí zažít!

Jaký nejzásadnější zážitek máte spojený s Ostravou?

V období před covidem jsem do Ostravy jezdil koncertovat velmi často, i několikrát do roka. Zážitků mám celou řadu, ale jeden mi přeci jen utkvěl v paměti. Nevím přesně, v jakém roce to bylo, ale pamatuji si, že jsem měl dva koncerty po sobě v klubu Parník. Po tom prvním jsem se dobře vyspal a vydal se z hotelu na procházku do centra. Při samotné procházce jsem potkával kolemjdoucí, kteří mě začali oslovovat. Nejen že mě zaskočila, a to samozřejmě příjemně, četnost těchto oslovení, upřímnost a bezprostřednost, ale i věkové rozpětí. Někomu to možná přijde banální, ale pro mě osobně to byl velmi silný a emotivní zážitek.

Asi nejznámější píseň, na které jste se podílel, je Země vzdálená. Určitě jste o ní mluvil už nesčetněkrát. Nicméně je nějaká historka, jež se této skladby týká, kterou jste dosud nezmínil, ale chtěl byste, aby se o ní vědělo?

O téhle písni už bylo řečeno zřejmě vše, ale možná takovou malou zajímavost bych měl. Stačilo málo a píseň Země vzdálená by nebyla natočená a nebyla by vyhlášena jako největší porevoluční hit uplynulých tří dekád. Pro nás jako rockery byla příliš sladká a možná i patetická. K tomuto názoru jsme došli při finálním výběru písní na druhé album seskupení BSP (Baláž-Střihavka-Pavlíček). Dnes už mohu říci, že naštěstí pro nás vydavatelská firma Sony do konečného výběru dost razantně zasáhla a vydání i natočení podmínila právě zařazením této skladby.

Ve videoklipu k této písni si můžeme všimnout určitých gest vstřícnosti, nastavených rukou s otevřenými dlaněmi. Co vás k tomuto kroku vedlo, že jste je do videoklipu zakomponovali?

Jde o uměleckou licenci režiséra klipu Zdeňka Suchého, který, jestli si to správně pamatuji, chtěl takzvané „čáry života“ vepsané do dlaní každého z nás, obrazně a symbolicky přenést do každodenního života. Proto ty orné brázdy na políčku, čáry života v kmeni stromu a další.

Na hudební scéně jste už více než třicet let, co vás ještě dokáže překvapit?

Popravdě je to 39 let a možná je pro mě překvapením, že je stále co objevovat, zdokonalovat a že se pořád dostavují impulsy, které nepřipustí ani náznakem sklouznutí do nechtěné rutiny. Hudba jako taková je mimo jiné krásná v tom, že nepotřebuje žádný překlad a že v nás vyvolává emoce. Hudba je dar, který si musíme chránit, protože bez hudby a kultury obecně by byly naše životy prázdné. To je fakt, který si ne každý připustí, ale přesto zůstane faktem. (smích)

Moderujete také televizní pořad Ikony Kamila Střihavky. Která z historek na vás zatím udělala největší dojem?

Hudebně-dokumentární cyklus Ikony Kamila Střihavky není jen o historkách, ale jde o dokumentární profily českých hudebních osobností, které se nesmazatelně zapsaly do historie hudební scény u nás. Jako autor pořadu a zároveň průvodce se snažím divákům, respektive fanouškům, představit tyto hudební ikony možná i trochu jinak. Snažím se připomenout a zmapovat jejich hudebně-životní příběhy. Aktuálně je na programu ČT art vysílána již druhá série, a to každý pátek od 20.15 hodin. Kompletní první a druhá série je již nyní ke zhlédnutí na i-vysílání nebo přes takzvané červené tlačítko na TV přijímačích. Ikony jsme si stvořili proto, aby nás ostatní inspirovaly a motivovaly ve všech lidských oborech. Pokud příběhy našich hostů v pořadu Ikony Kamila Střihavky, byť v menší míře, inspirují a motivují mladé a začínající muzikanty, budeme s celým týmem tohoto pořadu nadšeni a poctěni.

Máte nějaký rituál, který třeba před vstupem na pódium dodržujete?

Abych pravdu řekl, nikdy jsem žádné rituály vědomě neprováděl. A pokud ano, bylo to vždy mimoděk a v danou chvíli spontánní. Před vstupem na pódium se mi hlavou honí myšlenky na všechny detaily, které provází tu kterou show, a převládá pocit obav, aby vše vyšlo tak, jak má. Ale již zmíněných 39 let přebíjí tyto pocity zodpovědnosti absolutní těšení se, protože hudba, a především ta živá, je prostě nejvíc!