Modrý jezdec Petr Hajdyla proměnil Výstavní síň Sokolská 26 v kavárnu, kde servíruje magický realismus

Absolvent Střední umělecké školy v Ostravě (2005) a tamtéž i Fakulty umění Ostravské univerzity v ateliéru Daniela Balabána (2010) je pro kurátory z významných výtvarných center zřejmě trochu podezřelým tvůrcem. Sveřepě totiž balancuje na hraně artových žánrů a komerční líbivosti. Bezesporu dokáže reprezentovat to nejlepší ze současné polohy české malby, ale zároveň neváhá štětec přiblížit až na dotek kýče.

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

Vlastně by se o Hajdylových malbách mohla spustit podobná disputace, kterou teď literární kritika vede o Bílé Vodě, posledním románu Kateřiny Tučkové. V regionálním měřítku vzbudil analogickou polemiku Šikmý kostel Karin Lednické, pro mnohé literární vědce i čtenáře červená knihovna, pro jiné kultovní sága z hornického kraje, která nemá obdobu od časů Vojtěcha Martínka.

Debatu nad Hajdylou jsem v posledních letech několikrát zaznamenal také kolem hospodských stolů, k nimž usedaly osoby různými způsoby napojené na výtvarný provoz. A uslyšel chválu i odsudky. S návštěvou aktuální umělcovy výstavy v ostravské Výstavní síni Sokolská 26 jsem proto váhal, aby moje rozpaky nebyly pouze potvrzeny. Zároveň jsem doufal, že kolekce připravená věhlasným pražským kurátorem Petrem Vaňousem může mrak pochybností i rozptýlit.

Vaňous je pravděpodobně zrovna tím článkem, jenž by mohl zlomit určité prokletí, které zatím visí na Hajdylovou tvorbou. A dostat ho i do lepších galerií, než jakou je třeba po léta zmateně a nekoncepčně pracující Dům umění v Opavě, kde malíř dostal velký prostor v roce 2021.

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstavní síň Sokolská 26 jsem navštívil jedno středeční odpoledne, v galerii se zrovna kupily studentky, které se zápisníky v ruce asi plnily nějaké zadání. Nepátral jsem, co vlastně zkoumají, a postavil se k jedinému obrazu, u kterého bylo v tu chvíli volno. K imaginativnímu plátnu, které v návštěvníkovi hned „na první dobrou“ rozpoutává asociace spojené s láskou i smrtí, chtíčem, vášněmi ale také třeba až nihilistický odpor ke světu vezdejšímu.

Kůň versus snová postava z modrých cárů a useknutými horními končetinami. Fauvistické barvy, lidská bolest i pocta zrodu nových malířských směrů, tohle čtu z plátna hned při seznámení. Hajdyla na mě promlouvá jako pokorný ctitel dějin moderního výtvarného umění, s nimiž chce nějaké soužití udržet i přímo na plátně. Představuji si Paříž, ale cítím i pach krve z dnešní Ukrajiny. Je to vrstevnaté dílo, záleží na okamžitém vnuknutí, kterou cestou se nechám vést příští vteřiny.

Petr Hajdyla: Der blaue Reiter

Skláním se k zemi, abych přečetl název obrazu: Der blaue Reiter. Jde o plátno z letošního roku, které se adresně hlásí k německé umělecké skupině Modrý jezdec (Der blaue Reiter) z let 1911 až 1914. Na tohle seskupení jsem poprvé narazil v temných osmdesátkách ve vynikající monografii o expresionismu Haló, je tady vichr, vichřice! z pera Ludvíka Kundery (Československý spisovatel, 1969) a už jsem ji nedokázal pustit z paměti. Modrý jezdec, v patnácti letech to byl iniciační vstup do světa moderního umění. A vlastně se odehrál v podobně fantaskních kulisách, jaké teď spatřuji na Hajdylově plátně. První opilost, objevování nahoty i první jizvy na duši. Úchvatné i smyslné déjà vu!

„Modrá, modrá se zvedala a padala. / Špičatá, tenká, hvízdla a cpala se dovnitř, / nepropíchla však,“ napsal v éře Modrých jezdců zakladatel skupiny a malíř Vasilij Kandinskij. Modř byla erbovním znamením Modrých jezdců, tedy mnichovských umělců expresionistické éry. Jezdců, kteří na splašených kobylách zkoumali nové možnosti umělecké výpovědi. Modrou barvou se sice hlásili i k romantickým kořenům anebo k mysticismu, ovšem třeba v případě Kandinského se postupně stala výsledkem absolutní lyrická abstrakce.

Malíř Paul Klee, který se skupinou Der blaue Reiter vystavoval v roce 1912, si v té době poznačil: „Důležitější než příroda a studium přírody je přizpůsobení se obsahu skříňky s barvami. Musím se někdy naučit volně preludovat na barevném klavíru vedle sebe seřazených akvarelových kelímků.“ Hajdyla se studiu přírody nebrání, realitu ale prolíná s fikcí a s vervou mlátí do barevného klavíru, na který myslel Klee. Zrovna v díle Der blaue Reiter i s mnoha odkazy na klasiky, od impresionismu (například Černé jezero od Jana Preislera) po surrealismus.

Petr Hajdyla: Modrá fronta

Kurátor Vaňous vidí Hajdylovy práce až freudovsky: „Důraz na svébytnou barevnost, která v sobě sdružuje rozpor vitálního temperamentu i apartnosti virtuálního světa, se stává filtrem pro šíření cizorodé, často až freudovské atmosféry.“ Očarování modrou barvou potvrzuje malíř také u sousedního obrazu Modrá fronta. V díle je odvaha Modrého jezdce, ale třeba i leccos z české groteskní malby druhé půle dvacátého století. Vaňous v souvislosti s malířovými plátny zase připomíná Davida Lynche. Banální scény se však stávaly zásadní výpovědí už v československé „filmové vlně“ šedesátých let. Hajdyla v něčem připomíná encyklopedistu z 19. století, rád nahlíží pod pokličky veškerých poznatků lidstva. A pak z toho vaří podivuhodné lektvary.

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

„Chci sebe a diváka malbou přenést do bodu, kde realita ztrácí obrysy a my se ocitáme v magické scéně,“ píše o principech tvorby na svém internetovém portálu. Magický realismus je sice hypotetická kategorie, kterou si podle individuální fantazie nastavuje návštěvník galerie sám, ale výjev à la Giorgio de Chirico anebo Gabriel García Márquez by měl vyřazovat více imaginace než jen efektní podívané. V tomto smyslu mě úplně neoslovují Hajdylovy vázy anebo kytice, které bych asi nazval jen magickým dekorativismem.

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

Malíř mě ovšem oslnil konceptem, který nainstaloval v poslední z galerijních místností. Prostředkem kavárny tam cválá kůň, což je vždy symbolický výjev, když se lámou dějiny. Vybavují se mi vzpomínky hned několika pamětníků, kteří v květnu 1945 zažili, jak ruští vojáci vjeli mezi kulečníky českých kaváren nebo restaurací přímo v sedle vraníka. A shodou okolností jsem včera četl memoáry, jak rudoarmějci na koních 7. května 1945 dobyli bruntálský lihovar a čtrnáct ruských jezdců se na místě upilo k smrti. Vpředvečer konce světové války.

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

Expresionista Ferdinand Hardekopf napsal v básni Óda na blažené ráno: „Nejsladší ze všech výstředností: / už ráno sedět v kavárně, / v zimním jitru. / Cigareta: plavý med pod klenbou opia (Tajně gotická kaple, bezpečí.) / Voní to tu teplem. / Z časopisů praskají modré jazyky rozkoše.“ To už jsme opět v modré éře, v mnichovských kavárnách se skupinou Der blaue Reiter. Ale také ve včelím úle s Hajdylovým odkazem na Henriho Matisse.

Opium, včeličky, Hajdylucination. To poslední slovo je název malířovy aktuální výstavy v Ostravě. Hajdylova realita podle kurátora Petra Vaňouse, který expozici pojmenoval a lakonicky to také vysvětlil: „Překročením prahu vstupujeme do jiné reality, říkejme jí třeba Hajdylucination.“

Z výstavy Petra Hajdyly. (Foto: Ivan Mottýl)

Summa summarum, zajímavá výstava. Malíři je však nutno popřát i něco víc: „Hajdy do světa.“ Pro Petra Hajdylu je teď asi nejpodstatnější konfrontace s pražskými výtvarnými kritiky i návštěvníky tamních galerií. Anebo ještě lépe rovnou v Mnichově, tedy ve městě Modrých jezdců. V pořadí už devátá výstava v Ostravě, to je sice příkladná vděčnost rodnému městu, ale poklepávání po zádech od starých známých je spíše brzdou: „Prrrr!“ A tenhle malíř potřebuje na prahu čtyřicítky docela jiný povel: „Vijó!“

*

Petr Hajdyla: Hajdylucination. Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě. Výstava je k  vidění do 6. dubna 2023.