Před sebou samotným nikam neutečeš, říká Studio G v inscenaci Peklo jsou ti druzí

Tématem diptychu je člověk a jeho svědomí, dílčí témata obou her pak lze pak lze pojmenovat stejnými slovy: vina a trest. Robert Závodský coby režisér je scénuje v žánru existenciálního dramatu. Vekemansová ve svém Jidášovi uvažuje nad vnímáním jména Jidáš, které je poznamenáno křesťanskou mytologií. Sartre ve své slavné jednoaktovce přivádí před oči diváka trojici zemřelých, kteří jsou v pekle odsouzeni za své zločiny být navždy uzavřeni do jediné místnosti. Ve vzájemných dialozích pak začínají tvrzením, že jsou zcela nevinní, aby postupně nahlédli na své činy očima jiných, právě díky tomu, že v této trojici před sebou samotným nemají kam uniknout.

Robert Finta jako Jidáš.

Robert Finta leží na začátku své herecké kreace v roli Jidáše až na stříbřité slipy zcela nahý vysoko nad jevištní podlahou na malé ploše, za kterou je jen velký stříbrný kruh. Ten lze vykládat různě, nicméně jako první každého napadne zrcadlo. Když se Jidáš vynoří ze tmy, publikum vidí začerněné tělo zmítající se v jakýchsi křečích. Když Finta po malé chvíli promluví, osloví publikum obrácen zády k hledišti a skrývá svoji tvář. Hovoří sice o tom, že všechny vidí, ale neotáčí se, dokud neseskočí dolů. V té chvíli začíná přímý dialog mezi Jidášem a těmi, kteří se na něho dívají. Smysl této úvodní scény je zřejmý: Všichni vidíme Jidáše pod úhlem křesťanského paradigmatu, jako muže, který zradil Ježíše Krista, a prodal ho za pověstný Jidášův groš. Vekemansová ovšem uvažuje spíše o křestním jméně Jidáš, které kdysi bylo hrdým jménem prvorozených synů.

Robert Finta. (Foto: Petr Chodura)

Robert Finta ve většině svého vystoupení připomíná křičené blues. Doslova. Ve vysoce vypjaté emocionální rovině vykřičí Jidášovy pocity muže zavrhovaného jen proto, že se jmenuje Jidáš. Když končí, je oblečený ve třpytivě zlaté nohavice a stříbřitou prošívanou bundu zakrývající učerněné tělo. Cílem Vekemansové, Závodského i Finty je přimět diváka k uvažování nad tím, kolik z Jidáše jako takového máme každý v sobě.

Herecky tu Robert Finta na první pohled nepředvádí nic nového. Stále je to onen Finta známý díky své vynikající práci s tělem, schopný i akrobatických výkonů. Poněkud nová je jeho práce s mluvní složkou: je nutno přiznat, že v tak pečlivé práci s dikcí a s hlasem, a přitom na dosah diváka, který mu vidí zblízka i do tváře a do očí, ostravské publikum tohoto herce Národního divadla moravskoslezského ještě nevidělo. Je to přesvědčivý herecký výkon.

M. Gerorgierová, M. Holcová a J. Fišar. (Foto: Petr Chodura)

Hra S vyloučením veřejnosti je od jejího vzniku v roce 1944 velmi často na repertoáru divadel po celém světě. Není divu, nabízí vynikající herecké příležitosti. A nejen to. Každý, kdo se rozhodne ji jevištně uchopit, může stále přidávat nové a nové pohledy i odpovědi na otázku viny a trestu. Předkladatel J.A. Liehm ve své anotaci české verze říká: Smysl hry bývá obvykle interpretován v kontextu Sartreho sentence: „Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“ Tedy společné peklo, ve smyslu posmrtné odplaty za pozemské skutky, navenek zcela náhodně vybrané trojice sadistického novináře Garcina (popraveného ve válce jako dezertéra), sebevražedné lesbičky Inés a egoistické erotomanky Estelle (vražedkyni vlastního dítěte), která svou hodnotu odvozuje od zájmu mužů o své tělo. Toto peklo je záludně skryto v záhy navozeném propletenci vzájemné nenávisti, antipatie a závislosti, jež vede k tomu, aby v zájmu věčnosti, kterou spolu budou nuceni sdílet, na sebe prozradili skutečnou podstatu svých činů tak, že skutečné peklo nenacházejí v těch druzích, ale prostřednictvím zrcadla, jež jim je jejich společníky nastaveno v sobě samotných.

Jan Fišar. M. Holcová a M. Georgievová. (Foto: Petr Chodura)

Jan Fišar hraje postavu Garcina s humorným nadhledem. A daří se mu i přesto, že musí užít i zcela vážných slov, téměř až do konce občas rozveselit publikum. Přesně to samé lze říci i o jeho dvou spoluhráčkách. Magdaléna Holcová jako Estelle výrazně a velmi účelně pracuje s tělem v roli ženy, která je přesvědčena, že muže láká právě díky svému exteriéru. Miroslava Georgievová v roli Inés se ze všech tří nejvíce zabývá prací s mimikou, s výrazem obličeje. Snaží se distancovat od obou protihráčů (uvnitř trojice je každý protihráč těch ostatních). Daří se jí vytvořit obraz ženy uzavřené do své ulity, nicméně nakonec i ona sama srozumitelně hraje stejně jako její kolegové bytost donucenou vlastním prozřením svoji ulitu (pozici sebe obelhávajícího viníka) opustit.

Z inscenace Peklo jsou ti druzí. (Foto: Petr Chodura)

Je velmi aktuální tuto hru Jean Paul Sartra dnes hrát. Ve světě, ve kterém stále více lidí tvrdí v duchu českého přísloví „já nic, já muzikant“, si nakonec stejně všichni budeme muset přiznat vlastní podíl na podobě světa, který žijeme.  To je smysl i nahlas vyslovený názor zatím poslední inscenace ostravského Studia G.