Allison Wheeler v Parníku: Okouzlující zpěvačka, která má štěstí na spoluhráče

Jazzový zpěv je disciplína, která není snadná. Také u nás není mnoho zpěvaček, které ji opravdu umí. Allison Wheeler ovšem nedala jediný důvod k pochybám. Od první písně se v Ostravě prezentovala jako sympatická a milá umělkyně, která ví, co chce svými písněmi říct. Do Ostravy kromě své maličkosti přivezla také doprovodnou kapelu, která se podílela také na albu Winterspring. Jejími členy jsou pianista Daniel Bulatkin, kytarista David Dorůžka, kontrabasista Max Makagonov a bubeník Petr Nohavica. Dorůžka bohužel v Ostravě vystoupit nemohl, zastoupil ho báječně jeho žák Martin Hrubec.

Allison Wheeler v Parníku. (Foto: Aleš Honus)

Zazněly především věci z aktuální desky jako Winterspring, Something Good, The Hazel Wood Lines a další autorské písně, které vtáhly posluchače do zajímavého světa Allison Wheeler. Její tvorba se vyznačuje poetickou něhou, imaginací a svobodným experimentováním, které se zrcadlí v jejím hlase. Písně Wheeler se rozjíždějí pozvolna jako příběhy, které mají svůj vývoj a posloupnost. Postupně jejich struktura houstne a získává patřičné tempo a drajv.

Wheeler se v Parníku představila jako vynikající jazzová zpěvačka s velkým hlasovým fondem. V nižších a středních hlasových polohách jejímu vokálu nechybí tmavší barevnost, dokázala však během skvělých improvizačních pasáží dojít až k vysokým tónům, kde její hlas působil saténově jako jemný závan větru.

Allison Wheeler s kapelou. (Foto: Aleš Honus)

Kapela kolem Wheeler je perfektně sehraná. Mé úvodní zklamání z toho, že nepřijel David Dorůžka, bylo brzy pryč. Martin Hrubec všechny pochybnosti setřel sofistikovanou kytarovou hrou, která nezapřela po zvukové a výrazové stránce svého mentora. Jeho sólové linky měly sametový zvuk a nebály se jít svobodnou cestou.

Kontrabasista Makagonov má výtečné harmonické cítění, blýsknul se báječnými sóly, střídáním prstové techniky a smyčce. Petr Nohavica za bicími působil velice agilně. Je to bubeník, který má vytříbený smysl pro rytmus a rád zaplňuje kompozice pestrými rytmickými útvary. Nohavica se několikrát představil i brilantní sólovou improvizací.

Allison Wheeler v Parníku. (Foto: Aleš Honus)

Daniel Bulatkin hrál na elektrické piano a koncertní křídlo. Častěji současně (jednou rukou na Nord Stage, druhou souběžně na křídlo) než zvlášť, přičemž jeho melodické linky a témata jsou pro hudbu této formace naprosto klíčové. Vyrůstají z prostinkých dětských popěvků či minimalistických melodických úryvků, které postupně rostou do závratné harmonické šíře.

Bulatkin v Parníku nekompromisně ukázal, proč patří mezi největší naděje českého jazzu. Jeho improvizační pasáže byly dechberoucí. Pianista je hrál s obrovským nadhledem bez mrknutí oka a ukázal, že jeho nápady se neomezují jenom na jazzovou estetiku. Naopak zahrnují práci se zvukovými možnostmi nástroje a odvahou hledat neotřelé zvukové kombinace.

Daniel Bulatkin. (Foto: Aleš Honus)

Koncert Allison Wheeler byl koncipován na dvě části oddělené přestávkou. V prvním setu figurovaly spíše písně s plnějším a hutnějším soundem. Zde některé aranže občas působily nesrozumitelně. Mohlo to být otázkou ozvučení, v kterém se klavírní linky občas ztrácely. V druhé půlce zazněly songy jemnější a výrazově mnohotvárné. Také Bulatkin do kláves sáhnul razantněji a s větším důrazem. Vyznění bylo už bezproblémové a odezva diváků jednoznačně gradovala až do poslední písně.

Allison Wheeler v Parníku. (Foto: Aleš Honus)

Publikum Parníku si také vytleskalo přídavek, v kterém se postupně představili všichni členové kapely v samostatných linkách. Koncert Allison Wheeler s kapelou byl skvělou tečkou za pozoruhodnou deskou Winterspring. Její písně si musí asi každý člověk rozklíčovat. Nejsou z těch, které se poddají na první dojem. Ale když jim dáte čas, vyrostou z nich půvabné květiny zajímavých barev a vůní.