PLATO zkoumá sebestylizaci. Na melancholické procházce výstavou se trhají vlasy i vraždí   

„Na melancholické procházce výstavou se divák prostřednictvím uměleckých děl zkoumajících či využívajících princip sebestylizace pravděpodobně setká i s dilematy své vlastní (ne)stylizované existence,“ zve pokorný do PLATO v devítiřádkové anotaci na webových stranách galerie.

Z vernisáže výstavy. (Foto: Aleš Honus)

Co vlastně lepšího by výstava měla přinést návštěvníkovi?  Už po tisíciletí je to pořád stejná písnička. Umění má probouzet libé i nelibé pocity, náhlá pohnutí i vroucí emoce, prostě nějak zasáhnout konzumenta, aby galerií neprosvištěl jen jako černý pasažér utíkající před revizorem.

To se Marku Pokornému, která má v PLATO kromě kurátorské práce i ředitelské povinnosti, povedlo. Výstavu Měli nás za živé a prchali s křikem jsem si jedno páteční odpoledne prohlížel více než dvě hodiny. A propadl hluboké melancholii, což se ovšem na melancholické procházce dalo očekávat. „Z jateční věže tě pozoruji / v podvěží teskno / v podvěží sítě střepin,“ napsal jsem na samém počátku devadesátých let v jedné básni, aniž bych tušil, že třicet let poté bude z jatek galerie současného umění. A ještě bude hostit mezinárodní melancholickou výstavu.

Sídlo galerie PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

Chandra těžká jak nejčernější ostravský mrak napitý rakovinotvorným benzo(a)pyrenem mě doslova položila. A to zhruba v polovině výstavní prohlídky, naštěstí na připravenou lavičku. A z té lavičky jsem sledoval video polské sochařky, performerky i fotografky. Katarzyna Kozyra (1983) natočila Letní pohádku, v galerii umění jsem samozřejmě nečekal žádnou líbivou báchorku. Že to bude takový nářez, to ale bylo překvapení. Kozyra v pohádce se všemi detaily ukázala, kam to vede, když chceme dělat pro jiné lidi takzvané dobro, ale nevyjde to.

Když o to dobro navíc druhá strana příliš nestojí, anebo si ho představuje jinak. Do filmové země trpaslic, které mimochodem představují reálné osoby s poruchami růstu (nanismus, trpaslictví), totiž prostřednictvím gigantických hub proniknou tři vetřelci připomínající Sněhurku, zlou královnu a jakéhosi pyšného umělce. Podstatné je, že trpaslice se chtějí o nečekané hosty se vší vstřícností postarat, neboť tak praví tradice jejich země. Host do domu, bůh do domu. Zároveň vetřelce od první chvíle podezřívají úplně ze všeho, už během první noci se tak rodí k hostům i nenávist. A ta nakonec vyvrcholí brutálním ubitím dvou z návštěvníků sekerami. Sněhurku jen izolují a svážou provazy.

Katarzyna Kozyra: Letní pohádka. (Foto: Aleš Honus)

Všichni to napřed mysleli dobře. Pán ale příliš dlouho spal, zatímco trpaslice pracovaly, což byla jedna z příčin, proč vetřelce rozsekat na fašírku. Královna zase byla králem, což „gnómky“ zjistily výzkumem na toaletách. Každá odlišnost se tak najednou stala důvodem k radikálnímu řešení. Podobně jako v politice a mezinárodních vztazích.

Papaláši z Kremlu se už také před rokem nemohli dívat, jak to Ukrajince stále více táhne do Bruselu namísto do Moskvy. Tak se Rusové ozbrojili sekerami a začali Ukrajincům utínat údy. Napřed ale s přesvědčením, že jedou do Kyjeva na přátelskou návštěvu, lidé je přivítají květinami a všem bude zase jednou dobře. Ukrajinský příklad je extrémní, Katarzyna Kozyra spíše upozorňuje, jak netolerance zabíjí běžné mezilidské vztahy. Přitom dočasné překonání nějaké nesnášenlivosti není vítězstvím, falešná sebestylizace může všechno jen zhoršit.

Skvostné zámecké kulisy, dechberoucí kvetoucí zahrada trpaslic, načež tečou potoky krve. Totální melancholie. Zdánlivě přitom nebyl důvod, proč by měl vůbec někdo trpět. „Melancholii dnes často vyvolává vědomí nemožnosti být druhými vnímáni a viděni tak, aby to odpovídalo námi vytvářenému obrazu,“ píše kurátor Marek Pokorný v krátké anotaci k výstavě na internetových stranách PLATO. Jeho obsáhlý kunsthistorický text v katalogu jsem si před zhlédnutím výstavy zakázal číst.

Z vernisáže výstavy. (Foto: Aleš Honus)

Rychlá auta, krásné účesy. To jsou také základní atributy autostylizace, ten první atribut je spíše mužský, druhý ženský, ovšem i tyhle hranice jsou dávno prolomeny. Dánská umělkyně Nina Beier (1975) rozmístila nedaleko plátna s Letní pohádkou dílo s výmluvným názvem Automobily. Z oken velkých modelů aut, které fascinují dětské návštěvníky v PLATO, trčí svazky vlasů. Možná jsou to celé skalpy, vlasy vyškubané při partnerských hádkách během návratů z opulentních večírků.

Je to i další zrcadlo, které umělci na výstavě nastavují divákům. „Spatřil jsem svou tvář,“ možná si někdo přizná po shlédnutí díla Niny Beier v duchu nejnovější sbírky básníka Petra Hrušky. Potřebujeme opravdu i na jízdy po rovinaté Ostravě luxusní SUV vozy? A nebylo by lepší peníze za kadeřníka poslat na Ukrajinu anebo na pomoc dětem v podobně válkou zmítaném Jemenu?

Automobil Niny Beier. (Foto: Ivan Mottýl)

„Melancholie s pěstěnými nehty / Erynie našeho století / polibky bolí nejvíc když prší / mušelín mlh a nikdo v něm netančí,“ zabýval se melancholií básník František Halas ve sbírce Sepie z roku 1927. I před sto lety byla melancholie spojena s autostylizací. „Promyšlené ´uvádění sebe sama na scénu´ téměř podmiňuje naši, nejen veřejnou, existenci,“ píše Pokorný. A tím je vlastně vyčerpána jeho devítiřádková anotace k výstavě.

Promyšlené uvádění sebe sama na scénu, to je každodenní dřina pro všechny majitele účtů na sociálních sítích. Facebook, Twitter, Instagram atakdále, toť pořádná šichta, skoro hornická úderničina, pokud chce jedinec zůstat alespoň trochu „ve světle reflektorů“. Básník Halas neměl o sociálních sítích ani ponětí, přesto zjistil, že zrovna „pěstěné nehty“ nejsou štítem proti melancholii, spíše naopak.

Z vernisáže výstavy. (Foto: Aleš Honus)

Zatím jsem zmínil dvě jména z expozice s protimluvným názvem Měli nás za živé a prchali s křikem. Výstava jich představuje jedenáct, ze Spojených států, Rumunska, Argentiny. Maroka, Švédska, Česka i odjinud. Ostrava teď může konzumovat současné umění, které je současné i ve světovém kontextu. V bývalých jatkách jsou vystavena díla, o kterých by v Ostravě rádi podali výklad i teoretici kolem Muzea moderního umění v New Yorku, Tate Modern v Londýně anebo třeba Lotyšského centra současného umění v Rize anebo z Centra současného umění v Brétigny-sur-Orge na okraji Paříže. Všude tam, kde vizuální umění 21. století vnímají na spřízněné vlně.

A co další díla? Běžte se podívat, už jich zmíním jen pár, letem světem. U vchodu do projektu Měli nás za živé a prchali s křikem (v PLATO toho času probíhají i další dvě výstavy) narazí ostravský návštěvník na starého známého. Fotografa Viktora Koláře (1941), melancholika takového ražení, že i v demokracii jeho monografie s názvem Ostrava Obležené město skončila téměř ve stoupě.

Viktor Kolář u svých fotografií. (Foto: Aleš Honus)

Obležené město vyšlo v roce 1995 nákladem ostravské radnice, verši je doplnil Jaroslav Žila. „To byla veselá akce. Město čekalo barevnou reprezentativní knihu s optimistickými snímky, dostalo syrovou sérii černobílých melancholických fotek, skutečnou tvář města. A tak radní celý náklad raději zamkli do skříně,“ vzpomínal pro kulturní deník Ostravan básník Žila, který předčasně zesnul v roce 2017.

Z díla Viktora Koláře na výstavě. (Foto: Ivan Mottýl)

V PLATO se Kolář představuje neobvykle v barvě, nezvykle pro ctitele fotografova vrcholného černobílého období. Co třeba ti dva motorkáři? Stačí jim jejich stroj a motorkářská výbava na to, aby nějak výrazněji zaujali kolegy v motorkářském šiku? Ale možná jde páru hlavně o společnou platformu, tedy vlastně o PLATO.

Podle encyklopedie je melancholie duševním stavem zádumčivosti, trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu. Lepší je šlápnout na pedál, ale jak už bylo několikrát řečeno, ani s přidáním plynu nemusí být melancholie rozehnaná, ba naopak. Básníkovi Ivanu Blatnému v jeho slavných Melancholických procházkách nepomohl ani útěk vlakem…

KOUŘ VLAKŮ DÍVÁ SE, JAK PADÁ KRŮPĚJ ROSY
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.

Také ještě cosi hledám i na výstavě Měli nás za živé a prchali s křikem. Sám sebe, jak mě vyzval i kurátor. Poznávám se třeba v kultovním videu americké umělkyně Marthy Rosler (1943) z roku 1975. Osud mě teď totiž několikrát za rok zavane do Spojeného království, kde se v jedné britské kuchyni cítím s mizernou angličtinou hodně trudnomyslný. Rosler paroduje kuchařská show, já propadám melancholii u plotny a dřezu kdesi za kanálem La Manche.

Video Marthy Rosler. (Foto: Ivan Mottýl)

Působivý je i fotografický koncept Markéty Othové. Prý je na nich zpodobněna i jistá slavná islandská zpěvačka, ale to není pro dílo úplně podstatné. Jednatřicet velkoformátových fotografií mapuje v různém čase jednu turistickou kavárnu kdesi v Itálii a Othová znova otvírá otázku, kterou s neobvyklou naléhavostí položila už polská spisovatelka a nobelistka Olga Tokarczuk v knize Běguni: „Proč lidé cestují? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života?“

Fotografie Markéty Othové. (Foto: Ivan Mottýl)

Po více než dvou hodinách prchám z PLATO. Bez křiku, ale s mnoha emočními jizvami na duši. Žijeme v podivné době, respektive umělec by měl poukazovat na podivnosti každé lidské éry, což se teď v PLATO děje mírou vrchovatou.

*

Měli nás za živé a prchali s křikem. Městská galerie PLATO (bývalá jatka). Vystavují: Nina Beier, Simone Fattal, Kem School, Viktor Kolář, Katarzyna Kozyra, Nicoleta Mureş, Markéta Othová, Luis Pazos, Martha Rosler, Ghita Skali (spolupráce: Kaoutar Chaqchaq, Ayla Mrabet) a Anna Uddenberg. Kurátor: Marek Pokorný. Výstava potrvá do 16. dubna 2023.2