Václav Kramář a jeho BlueSonety na albu MonomooN vzdávají hold českým básníkům

Skladatelé si občas vypůjčí nějakou zavedenou báseň a autora. Motivace k takovému skutku bývá rozmanitá. Někdy jde o absenci invence k vlastní tvorbě, často pak běží o dobrý úmysl a snahu poezii někam posunout či okořenit. Výsledek vesměs bývá těžko stravitelný a tristní: Kouzlo původního se vytratí jako pára nad hrncem, o bizarním žonglování s rytmem básně a frázováním ani nemluvě. Něčemu takovému se album MonomooN naštěstí vyhnulo velkým obloukem. Kráčí totiž svou vlastní cestou, která od první do poslední minuty svědčí o upřímném vztahu a skvělém řemesle.

Nejprve si řekněme, co je na novém albu proti debutové desce BlueSonetů jinak. Změny jsou patrné v instrumentálním obsazení. K bicím přibyly perkuse osvědčeného Víta Halšky. Dechovou sekci tentokrát vystřídaly nástroje smyčcového kvarteta ve složení Veronika Mičková (housle), Lea Nguyen Thi (housle), Jan Niederle (viola) a Jan Zlámal (violoncello). K dalším hostům patří Vlastimil Škoda (baskytara), Jan Přibil (trubka) a v jednom případě můžeme zaslechnout i hlas básníka Ivana Wernische ze starého záznamu.

Kapelu kolem frontmana a výhradního skladatele Václava Kramáře tvoří zpěváci Radek Melša a Markéta Komarová. Bicí Adriana Ševečka doplňuje baskytara Marka Dufka a kytara Rudyho Horvata. Na různé dechové nástroje hraje Jan Tengler. Nahrávka byla pořízena v Divadle loutek Ostrava, zvukovou stránku obstarali Jiří Philipp, Petr Šonaj Janoš, Jakub Kaleta a Radim Vaněk alias Mroš. O mix a mastering se podělili Jakub Šimáně a Matouš Godík.

V úvodu jsme zmínili cosi o poezii. Kdo by ovšem čekal „pouze“ zhudebněné verše, bude se hodně divit. Hned úvodní song O nejbližší vině na verše Jana Skácela nekompromisně nastoluje svobodný, a přesto závazný tvůrčí princip. Imaginativní sólo trubky v úvodu vystřídá šťavnatá melodie, respektive „neřežovský” vokál „laj”. Hlas Komarové je hluboký, drsně ošlehaný a jakoby začouzený nočními podniky. Je to hlas, který poezii vypráví bez sentimentu, zato s naléhavostí křtěnou bouřlivým životem.

Kramář se dokáže perfektně trefit do atmosféry každé básně. Svědčí o tom i ortenovská perla Dívčí píseň, kterou zpívá Radek Melša. S výtečnou výslovností, citem a tlumeným plamenem emocí. Spíše vypráví a hladí, než aby nutně přesvědčoval. Bohatý hlasový fond využívá šetrně a vždy ve prospěch celkového vyznění. Když se pak rozezní sólový saxofon Jana Tenglera, je v tom veškerá tíha a nevýslovnost tohoto světa. Co víc, melodie obou prvních songů jsou natolik vemlouvavé, že si je musíte opakovat stále dokola. Neomrzí, protože jsou chytré a rafinované, navíc voní šansonem, který je decentně pocukrovaný jazzem, soulem, popem a latinou. Podle kontextu a intuice.

Po nás potopa je svižná swingovka, která překvapí anarchistickou básní Františka Gellnera. Gellnerovy revoltující texty si obvykle rozumí s undergroundem a alternativou, ale i tak má píseň své nonšalantní kouzlo. Výtečná je následující Kolem Měsíce, která zaujme i volbou zvukových prostředků. V její instrumentální pasáži se objevuje hudební motiv podobný tomu v Dívčí písni. Záměr, nebo podvědomá autorská autocitace?

MonomooN je album pestré a mnohotvárné, přesto ale drží skvěle dramaturgicky pohromadě. Po Měsíci přichází ke slovu Slunce prostřednictvím parádního blues Večerní slunce. Autorem literární předlohy je básník Ivan Wernisch. Kramář pro tento song zvolil formu dialogu obou zpěváků. Za pozornost stojí dvojí tempo, které zdařile vystihuje dvojí vnímání času v typicky wernischovském mistrném lavírování s existencialitou a sebeironií. Zmínku si zaslouží i báječné kytarové sólo Rudyho Horvata.

Nahrávka má dostatek sil i ve druhé polovině. Bílý obraz je další básní Jiřího Ortena a duetem, který má bez přehánění regulérní hitový potenciál! Píseň okamžitě chytne za srdce opojnou melodikou. Řazení slok a refrénu je chytré a plní svůj účel. Nádherné šansonové kouzlo má i píseň Variace pro královnu. Její text napsal Jaroslav Pszczolka, který do jisté míry zachránil Václavu Kramářovi kůži, jak stojí v bookletu. Poté, co mu nebyl udělen autorskoprávní souhlas k použití původních textů Václava Hraběte a Milana Kundery, napsal Pszczolka na hotovou hudbu vlastní nové texty a zachránil Kramářovy písně před vyřazením. Není to žádná horká jehla. Pszczolkův text je místy velmi působivý: „Andělé, kterým páchne dech, kloní se nade mnou, světskou tíhu na zádech, s mužností kradenou.”

Další poctou Ivanu Wernischovi je progrocková vypalovačka Lež, do níž Kramář zakomponoval také básníkův skutečný hlasový záznam. Píseň má obdivuhodnou harmonickou odvahu a ostře vykrojený rytmus. Nechybí jí vtip, ironie, smysl pro nadsázku a sarkasmus, který vzdáleně evokuje estetiku kapely Pražský výběr. Proč ne, funguje to báječně.

Další silnou záležitostí je píseň Pořád na verše Jana Skácela. Smutná, melancholická záležitost je věnována Davidu Stypkovi. Není divu. Je přesná a nesmírně invenční, přestože střídmá na slova. Prostě nádherná balada, která se zaryje hluboko do duše. Sólové kreace kytary a saxofonu se střídají se sugestivním zpěvem Melši a Komarové. Tohle je píseň, která překračuje rámec konvenčních věnování. Nostalgickou hloubku má závěrečná V noci. Setmělá baladická tečka s prorockým textem Jaroslava Pszczolky: „Až vesmír nad námi, utichne v náručí, klenba se zřítí s hvězdami a zažehne tvůj hlas. Ta klenba s hvězdami pak zmizí a bude v nás.” Podobné texty mají šanci přežít svou generaci.

Monomoon kapely BlueSonety je vynikající album. Všech deset písní má nezaměnitelnou chuť,  barvu a vůni, která si s poezií notuje a rozumí. Kramářova intuice je neomylná. Odhadl přesně, co která báseň žádá a unese. Nikdy textům neublíží, naopak, posouvá možnost porozumění do nové vzrušující podoby. Nahrávka je výborně nahraná i ztvárněná. Aranžmá nepůsobí nikdy přeplácaně: ačkoli slyšíme poměrně velké instrumentální obsazení, čitelný zvuk je vždy normou. Přiložený booklet zaujme výtvarným zpracováním, které je samo o sobě uměleckým artefaktem. Potěší kompletní texty a pečlivé informace. Vystudovaný muzikolog se nezapře.

Kramář ve své hudbě úspěšně kombinuje klasické hudební základy s neobyčejně rozmanitou zkušeností muzikanta, který má hodně odehráno a naposloucháno. Přesto výsledek není poplatný cizím vlivům, ačkoli inspirace jsou snadno identifikovatelné. MoonomooN zdařile balancuje na pomezí stylů. V poslední písni se zpívá, že může jít o krátký okamžik, který zmizí a bude v nás. V případě tohoto alba si dopřejte víc, než okamžik. Druhé album kapely BlueSonety má populární charisma, za kterým stojí brilantní řemeslo a nadšení pro společnou věc. Takové jen tak nezmizí.

BlueSonety: Monomoon. Celkový čas: 39:30. Vydáno ve vlastním nákladu v roce 2022