Kápni božskou: Zeptej se sám sebe, zda žiješ spokojený život

Přesně s tou otázkou v duši, která je naznačena v titulku, mohl odcházet vnímavý divák po představení, které se premiérově odehrálo na konci uplynulého týdne. Vše, co se ten večer odehrávalo mezi diváky a účinkujícími, souznělo také s velmi inspirujícím prostorem.

Základem jevištního tvaru žánrově rozkročeného od klasické činohry po performanci je text, který obsahuje i části vložené do něho účinkujícími herci, místy se proměňujícími v moderátory. Mezi zmíněnými dvěma krajními póly lze nalézt znaky přednášky z oblasti neurovědy, moderovanou ukázku všech složek herectví včetně působení lidského těla v hracím prostoru v propojení s jeho výtvarnou hodnotou, jevištní provokaci s cílem proměny publika v účinkující, pohybové divadlo, komedii, grotesku a tak dále.

A o čem to všechno vlastně je?  O tom, že se každý den probouzíme a něco nás čeká. A my ten den prožijeme, povinností se zhostíme tak, jak umíme, pak následuje nějaký volný čas, jenž také využijeme podle možností, které si z velké části umíme, ale také třeba neumíme vytvořit. Pak jdeme večer spát a ráno všechno znova začíná.

No a pak se stane, že jednoho večera přijdete někam, kde na vás čeká někdo, kdo řekne: Kápni božskou! A zeptá se: Opravdu žiješ spokojený život? Víš vlastně vůbec, co to je spokojený život?

Jenže Tereze Agelové nejde jen o existenciální problém jednoho lidského jedince. To je pro ni příliš málo. A tak nějak v průběhu večera začínáte tušit, že to, co se odehrává před vašima očima, není jen o vás, ale o lidstvu, které jde odněkud někam. A kam vlastně jde, když žije takhle své individuální životy? Má smysl žít jen pro vlastní spokojenost? I o smyslu této jedné ze základních filozofických otázek je projekt Kápni božskou. Nicméně nejde o přibližně hodinu filozofování. Jde o hodinu skvělé, místy i velmi veselé zábavy.

Z inscenace Kápni božskou. (Foto: Tereza Agelová)

Je nutné velmi vysoko vyzdvihnout kvalitu hereckého projevu dvou protagonistů, herečky Divadla Husa na provázku Zdislavy Začalové a herce Slováckého divadla Uherské Hradiště Daniela Gajdoše. Oba hrají tak uhrančivým způsobem, že z nich od začátku do konce téměř nelze odtrhnout pohled. V paměti autora recenze například navždy zůstane chvíle, kdy Začalová někde v pozadí jde vpřed a v pomalu probíhajícím podřepu najednou zmizí za okrajem oválného ohraničení hlediště, aby po chvíli najednou vyskočila jak surikata vystrkující hlavu a dlouhý krk z nory o několik metrů dále. Publikum samozřejmě v té chvíli vybuchne smíchy.

Zdislava Začalová je komička par excellence. Její komediální projev ale není založen na absolutně profesionálně zvládnuté technice. Je řízen intelektem. A při tom všem má divák místy pocit, že je svědkem nevšedního vnitřního dramatu, které probíhá tady a teď, před jeho očima, nejen uvnitř Zdislavy Začalové, ale díky ní i v divákově duši. Začalová je až neuvěřitelně vitální, a přitom zároveň jemné až něžné ženské stvoření.  Chvílemi se pohybuje prostorem jako vítr od mírného vánku až po vichřici. Přitahuje pozornost i tehdy, když někde na chviličku usedne a dává prostor kolegovi, ale dělá to tak, že neruší, ale přesně podle potřeby chvíle doplňuje atmosféru, aby do ní zase vstoupila v tu pravou chvíli.

Daniel Gajdoš je typ herce, který zná všechny své tělesné i duševní přednosti a pracuje s nimi tak, jak je v inscenaci žádoucí. Pokud má nějaké nedostatky, tak nejsou příliš vidět. Chvílemi je sebejistý, chvílemi rozhozený, tak jak to v životě pod vlivem všeho, čím člověk den co den prochází, bývá. V jevištním tvaru, který režisérka Agelová zvolila, má velký prostor přímá komunikace s divákem. Právě schopnost jejího zvládnutí je velkou Gajdošovou předností.

Oba absolventi brněnské JAMU dokazují, že je škola pro profesionální dráhu herce dobře připravila. Nejsou jen herci, jsou i baviči v tom nejlepším slova smyslu.

Kápni božskou by ostravské publikum mohlo podle slov Terezy Agelové vidět zase snad v dubnu tohoto roku na stejném místě. Lze dodat jediné: jakmile někde uvidíte plakát nebo dostanete informaci, že to lze vidět a zažít, neváhejte. I když pak půjdete domů a budete se sami sebe ptát: Opravdu žiju spokojený život?