Nová loutková inscenace Bylo nás pět na scéně těšínské Bajky aneb Divadlo hrou

Parafráze hesla Jana Amose Komenského Škola hrou v titulku recenze je užita zcela záměrně. To, co Bajka nabízí v představení pro děti a dospělé, vzniklo pohráváním si Jiřího Jelínka s textem Poláčkova románu. Je to hra jako taková, ne ve smyslu textové předlohy divadelní hry, ale hra s něčím, hra s někým, hra sama se sebou.

Jelínkova práce rozhodně není prezentací uctivého přístupu k textu Karla Poláčka. I když by úcta k autorovi byla namístě. Román Bylo nás pět má totiž takové jazykové kouzlo, že téměř všechny adaptace, ať už rozhlasové, filmové, nebo ty divadelní, obsahují dlouhé pasáže jakoby opsané ze stránek knihy. A přesto, ba možná právě proto jsou ve valné většině jak posluchači, tak diváky milovány pro ony slavné věty, které se mnozí učí nazpaměť. Není se čemu divit. Kdo by neznal například: Školu máme pěknou. O přestávce býváme na dvoře, a někteří žáci děsně řvou a já taktéž. Nebo: I tázal jsem se Bejvala, zda by se bál, kdyby ho na noc zavřeli do cukrářství. Bejval Antonín odpověděl, že by se ani trochu nebál, že by tam všecko sežral. Já bysem se taky nebál, a taky bych všecko sežral! A tak dále.

Z inscenace Bylo nás pět. (Foto: Olga Zmelíková)

Stejně jako Jelínek s Poláčkovým románem si jednotliví loutkoherci hrají s Jelínkovým textem pro inscenaci i s texty písníček. Hrají si očividně všichni, režisér spolu s autorkou výpravy i s tvůrcem loutek a s herci samotnými. A herci pak i s nejmenšími diváky v první řadě. Tato inscenace je ukázkou veliké hravosti, veliké schopnosti hrát si jako malé dítě, i když jsem dospělý, hrát si s dětmi jako bychom byli malí, i když je nám dvacet, čtyřicet nebo šedesát.

Hlavní rekvizitou je tu kufr. Pro ty dospělé, kteří vědí, že Karel Poláček se dobrovolně přihlásil do židovského transportu, do kterého musela nastoupit jeho životní partnerka, to v první chvíli není veselá rekvizita. Poláček odjel s kufrem v němž si na cestu vstříc své smrti přibalil několik málo věcí. Stejně jako miliony těch, jejichž duše vylétly k nebi skrze komín koncentračního tábora. Velkou zásluhou nezměrné hravosti členů inscenačního týmu i členů Bajky je to, že bolestná vzpomínka je vzápětí přehlušena radostí nad hravostí.

Z inscenace Bylo nás pět. (Foto: Olga Zmelíková)

Účinkující postupně přinášejí kufry, které po otevření odhalí divákům vnitřní svět Poláčkova románu a jeho hlavní kouzlo vidět svět dětskýma očima. Díky invenci autorky výpravy Báry Čechové se kufry a kufříky stávají skoro (v dětských očích úplně) živou žábou otevírající žabí pusu a hledící na publikum velkýma žabíma očima. Nebo také svahem, po kterém se sáňkuje, případně vnitřním prostorem cirkusového šapitó.

Zdeněk Král si v hudební partituře hraje s nejrůznějšími žánry a dosti často se swingem připomínajícím dobu časového určení Poláčkova románového děje. Bohatá hudební a pěvecká linka je ozdobou představení.

Z inscenace Bylo nás pět. (Foto: Olga Zmelíková)

Režisér Jiří Jelínek vede aktéry představení k živému, veselému a velmi kontaktnímu projevu. Publikum, které se skvěle baví, však zažívá i krásná pohádková kouzla při režijním si pohrávání s atmosférou. Například když při písni zpívané s využitím tajemna v hlase i pohybu v namodralém přítmí prochází pětice klukovských přátel setmělým prostorem za zvuku tajemného hudebního doprovodu za cílem téměř noční procházky. To, že kluky hrají dívky, nikdo neřeší, a také k tomu není žádný důvod.

Do českotěšínské Bajky se díky adaptaci románu Bylo nás pět bude při každé její repríze vracet na necelou hodinu to, co si pak malí i velcí, děti i dospělí, odnesou domů: veselá pohoda, uvolnění a radost. Co chtít více?