Sýkora, Vícha, Liška a Aid Kid v Opavě: Nové skladby z připravovaného alba zní naživo báječně

Kupe, Opava. Facebook je špatný pán, ale někdy dobře poslouží. V podstatě náhodou se díky němu dozvídám, že v kulturně-uměleckém prostoru u opavského nádraží ve čtvrtek večer vystoupí zajímavá sestava muzikantů. Opavského rodáka Romana Víchu jsem slýchával mlátit do bicích v Brance u Opavy od svých jedenácti let. Vyrůstali jsme na jedné vesnici. Během let se Vícha stal jedním z nejuznávanějších českých bubeníků. Vyhlášený studiový hráč a člen předních jazzových i populárních kapel zavítal do Kupé s klavíristou Tomášem Sýkorou, baskytaristou Tomášem Liškou a elektronickým mágem jménem Aid Kid.

Právě Sýkorovy kompozice byly středobodem večera. Před třemi lety tento pianista a skladatel vydal ceněné album Songs for Orchestra. Spektakulární nahrávka propojila jazz s klasickým uměním a myslela i na velkého mistra a učitele Karla Růžičku. V Kupe Tomáš Sýkora koncertně uvedl své zbrusu nové kompozice, které v březnu formace ve složení Sýkora, Liška, Vícha a Aid Kid natočí ve studiu Sono pod kuratelou legendárního Milana Cimfeho. Ideální příležitost zjistit, jak nové skladby voní a chutnají v živém podání!

Tomáš Sýkora během koncertu v Kupe. (Foto: Aleš Honus)

Prostor „Kupečka“ je útulný, a když po půl sedmé nastoupil kvartet muzikantů na pódium, bylo už solidně zaplněno. První kompozice okamžitě vtáhla do zajímavého světa. Sýkorovy skladby zní jako intimní dialogy, které nedovolí posluchači sklouznout do pocitu lhostejnosti. Melodie jsou hravé, nevtíravé a střídmé, jakoby byly ořezány na dřeň možné výpovědi. Prostě nesou jen to podstatné: emoci, náboj a myšlenku. S tím souvisí improvizační techniky, které obvykle v jazzové hudbě zastávají mnohem větší prostor. Netoliko u Sýkory, který se vydal cestou svobodné hudební fantazie jen občas a sporadicky. Jeho nové kompozice jsou z velké části přesně vypsaném, výrazově zhuštěné a působivé. Harmonie v první fázi působí jednoduše, ale v dalším průběhu skladeb překvapí širokým spektrem.

Během večera Sýkora kombinoval Nord Stage Piano se syntezátorem Prophet rev2. Smysluplně, účelně a vkusně. U klavíru působil nadobyčej skromně a soustředěně. S jakousi plachostí, ale současně hmatatelným citem, který zrcadlí bohatý duševní život.

Tomáš Liška. (Foto: Aleš Honus)

Baskytarista Tomáš Liška je spolehlivou oporou každé formace, v níž tento univerzální muzikant působí. Svůj nástroj využívá v celém rozsahu, jeho hra je přesná, cílevědomá a nadmíru výstižná. Liškova jedinečnost spočívá v dokonalém splynutí s okolím. Hraje s pokorou a ohleduplností, ale když dostane prostor, dokáže rozvlnit spodní vody sólovou improvizací, která posluchače zhypnotizuje.

Aid Kid obohatil zvuk jazzového tria o nové elektronické možnosti. Jeho přístup je senzitivní, s různými konkrétními strukturami zacházel úsporně a ve prospěch kontextu. Výsledná fúze jazzu a elektroniky zní jako živý dynamický útvar, který má vliv na psychiku posluchače. Mě osobně vede k přemýšlení a pozornosti, nastoluje otázky, a to je nesmírně důležité. Přijímat hotové odpovědi nevede, jak známo, nikam. Velmi milé a vlídné bylo též vyprávění Sýkory, který většinu kompozic uvedl nějakým osobním příběhem.

Aid Kid. (Foto: Aleš Honus)

Roman Vícha za bicími působí tak přirozeně, jako by se s nimi už narodil. Však ho také bicí provází takřka od kolébky: Jeho táta Milan je bubenická legenda svého regionu. Kořeny se nezapřou. Hráčská výstižnost Romana Víchy je tak samozřejmá, jako víte téměř jistě, že den vystřídá noc. Jeho rytmické kontrapunkty jsou spontánní a uvolněné. Jeho přesnost se vzpírá pouhé mechanické akci, Vícha totiž hraje každou notu s nevídanou dynamikou a barevností. Přitom si vystačil se starými bicími Amatkami, kterým by se majitelé opulentních souprav zřejmě vysmáli. Ovšem pouze do okamžiku, než by za ně tento bubenický čaroděj usedl a zahrál. Vícha je prostě fenomenální bubeník. Sympatičtější je o to víc, že nikdy neexhibuje. Jakoby pro něj úspěch nic neznamenal, nade vše ctí muzikantskou a lidskou synergii a otevřenou komunikaci.

Roman Vícha a Tomáš Liška. (Foto: Aleš Honus)

Jazzový koncert s novými kompozicemi Tomáše Sýkory byl hudební laskominou. Přirozená lyričnost se střídala s progresivním tlakem a zvukovými inovacemi. Mimořádné instinktivní propojení sestavy je inspirací pro všechny, kteří to chtějí v muzice nějak dotáhnout. Přitom je to hudba vyhýbající se stereotypním jazzovým schématům, která vypráví silné příběhy. Není divu, že přijetí přítomným obecenstvem bylo euforické a srdečné. Uznání si zaslouží i dobré nazvučení a příjemná dynamická hladina, která zajistila komfortní poslech.

Současně je tato opavská „přehrávka“ nadějným příslibem, že letos zřejmě vznikne album, které se může stát jednou z hudebních událostí roku. Důvody k optimismu jsou tentokrát na místě.