Pták může milovat rybu, ale kde budou mít domov? Opavská Země úsměvů přináší otázky, které nestárnou

Je nepochybné, že opavské divadlo vsadilo osvědčeným titulem na jistotu. Země úsměvů je zvláštní a přitažlivý útvar na pomezí operety a opery. Běžným šablonám se vymyká náročností pěveckých partů a mimořádnou prokresleností hudby, která se blíží východním inspiracím Giacoma Pucciniho. Jednotlivé postavy mají vynikající psychologickou charakteristiku. Lehár ovšem nebyl žádný epigon. Jeho talent rozpoznal už Antonín Dvořák, u kterého mladý Lehár studoval skladbu na pražské konzervatoři.

Slezské divadlo k inscenaci přizvalo Dagmar Hlubkovou. Uznávanou operetní režisérku můžeme s nadsázkou označit za „specialistku“ na Lehára a konkrétně jeho Zemi úsměvů. Hlubková tuto „operetu všech operet“ režírovala mnohokrát: vzpomeňme alespoň její úspěšná nastudování tohoto díla v Národním divadle moravskoslezském, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích nebo nedávnou inscenaci Moravského divadla Olomouc. Posledně jmenovaná je z velké části (téměř shodný inscenační tým) podkladem i pro Slezské divadlo, stačí si porovnat scénu Jaroslava Milfajta a kostýmy Tomáše Kypty. Choreografie se v Opavě naopak nově ujal zkušený Martin Tomsa. Hudební nastudování připravil osvědčený současný šéf liberecké opery Karol Kevický.

Z inscenace Země úsměvů. (Foto: SDO)

Příběh svízelné lásky čtyř mladých lidí má nestárnoucí kouzlo a je divákovi v Opavě servírován takříkajíc na „zlatém podnose“. Scéna a kostýmy Jaroslava Milfajta a Tomáše Kypty jsou okázale honosné a hýří barvitostí. Pracují s efektní stylizací a tradičními artefakty, které symbolizují asijskou kulturu, jako jsou čínský drak, bájná zvířata, rituální předměty apod.

Hlubková se soustředila na vystižení specifik evropské a čínské kultury. Přitom nešla jen po vnějších znacích a odlišnostech, ale vystihla i rozdílnou mentalitu obou entit. Její inscenace je od počátku do konce nejen fascinující podívaná, ale především strhující hudební drama, jehož součástí je důrazně propracovaný herecký projev. Včetně gestikulace, mimiky, chůze a dalších pozoruhodností…

Drobnokresba prostředí je v nové opavské inscenaci dotažená do nejmenších detailů, včetně skvělých tanečních čísel choreografa Martina Tomsy. Ty počítají nejen s působivým stínovým divadlem, ale také se skvěle inscenovanými rituálními souboji během čínské slavnosti. Režisérka nezapomněla ani na odlehčení napínavých scén v podobě komických bonmotů, které přináší příjemný kontrast. Hlubková se v Opavě mohla opřít o zkušený domácí soubor, ale logicky si přizvala také další „posily“, které mají se Zemí úsměvů profesní zkušenosti.

Z inscenace Země úsměvů. (Foto: SDO)

Líza Terezy Kavecké byla nejprokreslenější postavou nedělní premiéry. Je to hlas, který se nesnaží a zbytečně nepředvádí, je nádherně čistý a tryská naprosto přirozeně. Má krásnou barvu ve všech hloubkách a výškách. Kavecká má i značné dramatické nadání. Její nesouhlas s obřadními sňatky prince byl vyjádřen přesnými a výstižnými hereckými prostředky, obecně lze její výkon označit za velmi působivý. Lucie Kašpárková, jež zpívala druhou premiéru, se mohla opřít o větší objem a intenzitu svého sytého sopránu. Její hlas se nesl nad orchestr s dobrou průrazností, ovšem poněkud menší srozumitelností. Herecké ztvárnění Lizy u Kašpárkové naopak působilo ještě mírně rozpačitě a frázovitě.

Čínského prince ztvárnil na obou premiérách Juraj Nociar, ačkoli divadlo avizovalo také zkušeného a na tuto roli precizně připraveného olomouckého tenoristu Jakuba Rouska. Bez udání důvodu (o zdravotní indispozici nešlo) se tak bohužel nestalo a Nociar musel zvládnout bezprostředně za sebou generálku a obě premiéry. Sluší se vyjádřit mu velké uznání. Není to vůbec lehké zpívání a Nociar si vedl opravdu znamenitě! Pochvalu si zaslouží i jeho nenucený herecký projev, který se mu dařilo během druhé premiéry ještě zpřesňovat a cizelovat. Náročný výkon se bohužel v úterý odrazil na jeho pěveckém podání, kdy jeho hlas už zněl místy unaveně a přepjatě. Je nepochopitelné, proč Slezské divadlo nevyužilo možnosti alternace, která byla navíc avizována v programu. Vedení divadla by si mělo uvědomit, že nečekané změny na poslední chvíli na profesionální a seriózní scénu nepatří. Mohou poškodit právě a především účinkující.

Barbora Čechová a Roman Harok. (Foto: SDO)

Gustava von Pottstein napoprvé ztvárnil Roman Harok. Známý ostravský muzikálový a operetní zpěvák má tu přednost, že se nemusí do žádné postavy příliš stylizovat. Jeho projev není „vydřený“, ale naprosto bezprostřední a psychologicky přesvědčivý. Tutéž postavu sehrál na druhé premiéře Martin Štolba, kterému se povedl taktéž pěkný výkon. Hermínu hrála na obou premiérách Ludmila Štědrá. Její lascivní a koketní manýry jsou zárukou diváckého úspěchu a Štědrá využila svůj potenciál naplno.

Princovu sestru Mi-tchu-sien v neděli sehrála Barbora Čechová. Mladá sopranistka zdařile rozvíjí své divadelní zkušenosti a může se opřít také o svou praxi vystudované psycholožky. Pěvecký projev Čechové byl plný poezie, pokory a niternosti. Podařilo se jí vyjádřit tíhu údělu čínské princezny včetně zmařené lásky. Její citové zhroucení bylo plné dramatické opravdovosti, která bez patosu dokázala dojmout. Během druhé premiéry zpívala Nikola Uramová s podobnou pěveckou přesvědčivostí. Hereckou charakteristikou ovšem sugestivitu Čechové nenapodobila.

Oblíbenou postavou Země úsměvů je vrchní eunuch, kterého poprvé ztvárnil Libor Olma. Oblíbený ostravský herec našel s postavou okamžitě porozumění. Rozehrál ji ovšem nikoli jen v povrchní humorné lince, ale též v zajímavé emocionální rovině. Úplný kontrast proti Peteru Millerovi, který vsadil spíše na komickou notu, se ukázal během poslední repliky, kdy eunuch říká větu: „Dobrý člověk, tak mi už dlouho nikdo neřekl.“ Zatímco Olma větu vyslovil pomalu a odříkavě do téměř hypnotizovaného ticha, jako by se rozpomínal na dávno zapomenutou pravdu, Miller vyvolal svým odlehčeným vyřčením v publiku smích. Oba přístupy jsou samozřejmě legitimní. Který je adekvátnější situaci, je na zvážení každého diváka.

Z inscenace Země úsměvů. (Foto: SDO)

Ferdinanda von Lichtenfelse hraje opavská legenda Evžen Trupar se svým typicky mírným tempem a spolehlivostí. Kníže Tchang-sunga ztvárnil na první premiéře Michael Kubečka. S razancí a nekompromisním důrazem, z něhož šel místy až strach. S dobrým pěveckým podáním. Zdeněk Kapl byl poněkud rezervovanější, nepůsobil tak sveřepě a dokázal svou postavu zlidštit.

Za zmínku stojí oba císařští úředníci Lukáš Graca a Zdeněk Jorda, stejně jako majordomus Romana Cimbála, který je bez alternace. Sluší se zmínit také chůvu v odlišném a pěkně vypracovaném podání Šárky Maršálové a Zdenky Mervové.

Výkon orchestru Slezského divadla byl na obou premiérách spolehlivý a soustředěný. Karol Kevický je zkušený profesionál, čiší z něho nadhled a klid. Jeho koncepce působila velkoryse v bohatých barevných plochách, Kevický ovšem neztratil ze zřetele ani detailní vypracování sólových partů. Liberecký šéf opery byl po celou dobu důstojnou oporou pěveckým sólistům. Z orchestru se sluší zmínit především sladce znějící sólové housle (Liza Pruská a Julie Černá), z dalších exponovaných nástrojů pak výtečné dechové nástroje, harfu a přesné perkuse. Opravdu vkusné, nápadité a krásné hudební nastudování by se mohlo jen doladit dynamicky. Stávalo se nejednou během první i druhé premiéry, že orchestr svou intenzitou zpěváky překrýval.

Z inscenace Země úsměvů. (Foto: SDO)

Naprosto legitimní a zodpovědné podání připravili také sbor a balet SDO včetně dětí z operního studia a baletní školičky. I v této oblasti lze pozorovat v opavském divadle slušný progres.

Opavská inscenace Země úsměvů přináší klasické pojetí této látky. Dagmar Hlubková nečeká na zázraky a raději se soustředí na precizní práci s jednotlivými herci, příběhem a jeho pointou. Její přístup je inspirativní, protože dokázala sdělit svůj pohled. Co má smysl následovat? Lásku nebo tradici? Může být láska synonymem svobody a přílišné lpění na tradicích projevem určitého obezdění a vězení?

Přijďte se přesvědčit sami. Nečekejte experimenty, šokující inovace ani skandály. Čekejte krásné, výpravné a vzrušující divadlo. Dagmar Hlubková a Karol Kevický připravili představení, které si nemusí nic dokazovat. Přesto je mimořádně působivé a nevyznívá ani na ploše téměř tří hodin přetaženě. Slezské divadlo představilo inscenaci, která má předpoklady stát se dlouhodobým diváckým hitem.