Punkoví The Neunikneš: Bez telefonu v ruce dnes nejsou někteří lidé schopni nic prožívat
20.2.2023 12:21 Petr Bidzinski Hudba Rozhovor
The Neunikneš rozhodně z nastolené punkové cesty neuhýbají. Důkazem je zdravě agresivní novinka Bez kontaktu, která obsahuje i vícero nečekaných momentů. Zmínit můžeme například zhudebněnou báseň Jana Skácela nebo píseň, kde zpívá teenager, který musel uprchnout z válkou zasaženého území na Ukrajině. Se členy kapely jsme v následujícím rozhovoru došli i ke svobodě slova, která se stále více a více potýká s určitými mantinely, nebo mediálním obrazům, které ovlivňují názor veřejnosti. O odpovědi se podělili zpěvák Hraboš, bubeník Drak, baskytarista Ondra, kytaristé Kliman a Detlef, trombonista Marcello a dokonce bývalý bubeník skupiny Nemo. U odpovědí, kde není uvedeno jméno, odpovídá jednohlasně celá kapela.
Z koncertu The Neunikneš v RockHillu.
Foto: archiv kapely
Jak s odstupem času hodnotíte křest alba, který, jak je pro vás typické, se konal v pátek třináctého, konkrétně 13. ledna? A to za asistence skupin Zeměžluč a Afront…
Křest desky se velice povedl. Barrák byl plný, dorazilo přibližně 200 lidí, což je v dnešních časech opravdu úspěch. Dorazili i takoví, které jsme neviděli třeba i dvacet let. Zkrátka krásné setkání. Kapely hrály výborně, všechno fungovalo, atmosféra byla skvělá, takže naprostá spokojenost. Bylo vidět, že hromada energie a práce, kterou jsme do příprav vložili, se takto vrátila a nevyšla nadarmo.
Jak moc nahrávání a přípravu novinky ovlivnil fakt, že jste proti předchozímu albu Konfrontace vydaném v roce 2015 poněkud změnili sestavu? Jak moc to ovlivnilo vaše písně po hudební stránce?
Na albu Konfrontace hraje v několika kusech druhou kytaru Houmi, který v té době od nás pomalu odcházel. Další roky jsme pak fungovali jen s jednou kytarou, a tomu odpovídaly i zvuk, aranže a celkové pojetí. Nový druhý kytarista Detlef přišel v létě 2020 z tak trochu jiných hardcore a disbeat sfér. Používá tím pádem krapet jiný zvuk a techniku hry. Výsledek je proto hustší, hutnější a tvrdší. Donesl několik nápadů, které jsme přetavili v songy jako Svině, Jsem vším a další. Dokázal se na věci podívat z trochu jiného úhlu a hodně aranžérských nápadů je jeho. Co víc, postavil se za mikrofon coby doprovodný vokalista a v písni Uspávanka to pak táhne s Hrabošem napůl.
Velmi často opět ve vašich písních zní trombon. Přemýšleli jste o tom, že byste do skladeb zařadili ještě nějaký další ne zrovna typický punkový nástroj, jako například housle, violu a podobně, nebo trombon je pro vás v tomto směru dostatečný?
Další netypický nástroj už asi ne. Trombon v tomhle směru naprosto stačí. Je tak trochu poznávacím znakem naší kapely…
Hraboš: Osobně si pohrávám s myšlenkou nahrát nějaké skladby s dechovým orchestrem. Navštívil jsem pár dechových koncertů a mají obrovskou energii a sílu. Nebylo by vůbec od věci některé naše songy takto vyšperkovat, třeba na nějaké výročí kapely.
To zní jako dobrý nápad. Každopádně album věnujete všem, kteří stále věří, že punk ještě neumřel. Má tato myšlenka i nějaký skrytý význam, který byste chtěli prozradit? V jakém směru si myslíte, že by to punk mohl mít či má spočítané?
Punk’s not dead je starý slogan. Punk není mrtev, dokud zde jsou lidi, kteří jím žijí, kteří jej hrají, poslouchají, chodí na koncerty a podobně. Scéna je tak silná, jak silní jsou ti, kteří ji tvoří. O tom to je. Nevyměknout, nevykašlat se na to, neuhnout z cesty.
Mění se váš pohled na punk? Je punk podle vás jiný, než býval v době, když jste začínali?
Pohled na punk se měnit nedá, punk je tvou součástí, pokud jej žiješ. Punk je cesta, je to způsob, jakým nazíráš na svět a jakým řešíš věci, které tě na této cestě potkávají. Jestli je punk jiný? Samozřejmě, lidé a kapely přicházejí a odcházejí, punková hudba hledá nové směry a témata, ale základ se nemění. Punk je tak pevný, jak pevný, jsi ty sám.
Jak na vás reagují kamarádi, kteří kdysi byli s punkem spojeni, ale dnes už je punk nezajímá?
Těžko říct, moc takových asi neznáme.
V čem byl pro vás největší přínos Bilose, který na album dohlížel po produkční stránce?
Bilos začal fungovat ve studiu Mroš na podzim 2020 a oslovit jej bylo nabíledni: zvuk Mroš (náš zvukový guru), produkce Bilos. Ono totiž původně naše deska měla vznikat o rok dříve, na jaře 2021. Vše už bylo domluveno a naplánováno. Mroš se byl ještě podívat na naší zkoušce a 14 dní poté odešel navždy. Docela nás to vzalo, a tak nám trvalo až do ledna 2022, než jsme měli vůli a energii do toho jít napodruhé. Zvukař Dawe Straka, který pokračuje ve studiu v jeho šlépějích, se toho ujal opravdu se ctí. To, že je perfektní muzikant a sluchař, bylo opravdu velkým přínosem, a dokonce do bonusové skladby Jaro 22 nahrál Hammond klávesy, ze kterých běhá mráz po zádech. Mroš se na to vše odněkud seshora díval a my si myslíme, že by na nás všechny byl opravdu pyšný…
Chápu, ale trochu jsme se vzdálili od původní otázky…
Sám Bilos je velice zkušený muzikant s obrovským vhledem do studiové práce a všeho, co to obnáší. A k tomu všemu rozumí tvrdé muzice. Jeho volba byla jasná a vyplatila se, album má velice moderní a ostrý zvuk. Během samotného nahrávání pak odvedl obrovský kus práce svými připomínkami a nápady. A navíc je to fajn týpek, se kterým je radost být. Sám na chvíle ve studiu vzpomíná se slovy: „…něco takového jsem ještě nezažil…“
Ve skladbě Slova poukazujete na sílu slov. Co vás vedlo k napsání takové písně? Jde totiž o téma, které mnohdy přehlížíme. Navíc slova, potažmo myšlenky, které používáme, dokážou měnit naše chování, naši osobnost, ovlivňují naše zdraví a podobně. Jak dokládají například neurovědci Joe Dispenza nebo Mariano Sigman…
Tenhle song je takový nomen omen. Když se o něm bavíme mezi sebou nebo s někým, koho zaujme, má na něj každý trochu jiný názor, vnímá ho každý jinak. Důkazem toho je vlastně i tvoje otázka.
Takže?
My jsme o něm ze začátku takhle hluboce nepřemýšleli. Tento song měl mít původně jiný text. Pak ale během určitého kritického období našeho nahrávání Hraboš nakráčel do studia a nazpíval tam tento text, jehož autorem je Nemo, náš bývalý bubeník.
Nemo: Tato píseň má dvě roviny. Jedná rovina je taková, že začínám vnímat určitou změnu a trend ve svobodě slova, kterou jsme tady poslední roky měli. Mám pocit, že tato svoboda dostává nějaké mantinely a aspoň prozatím nevím, jestli jsou dobré, nebo zlé. To ukáže až čas. Pozoruji, že lidé si opět mezi sebou začínají něco šuškat a na veřejnosti se prezentují jinak, tak aby jejich mediální obraz nebyl nějak špatně narušen.
A druhá rovina?
Nemo: To je sám refrén, kdy lidé si neuvědomují váhu a důsledky svých slov. Třeba od agresivních populistických politiků, kteří polarizují společnost, překrucuji pravdu, fakta a nenesou za to žádnou odpovědnost, ale jejich odkaz se dostává k tisícům lidem. Dále třeba internetový hate, kyberšikana. Neuvědomují si, že jejich slova můžou mít nedozírné následky a nikdy si nemůžeme být jistí, jak to druhá osoba přijme a v jakém je zrovna rozpoložení. To, co pro jednoho muže být dobrým vtipem, může být pro druhého tím pomyslným hřebíkem do rakve nebo poslední kapkou do poháru, který přeteče. Proto si myslím, že každý by měl vážit svá slova. Nic hlubšího v tom nehledejte.
Také jste zhudebnili báseň Uspávanka od básníka Jana Skácela. Co vás k tomu kroku přivedlo? Proč jste si vybrali zrovna tuto báseň?
Detlef: Proč je jasné. V únoru 2022 měl Jan Skácel významné výročí (100 let od narození – poznámka autora). Nicméně podstatný byl ten impuls, kdy jsem pak vyštrachal z knihovny malou sbírku básní, co jsem dostal od maminky, a po letech zalistoval v neskutečných textech, co pohladí duši, i když jejich pointy jsou vesměs velmi vážné. Není v tom nic punkového, jakože byl třeba disident, perzekuce v sedmdesátých letech a podobně. Prostě jsem měl pocit, že to musíme udělat. Něco jako poděkovat za to, jak Jan Skácel umí nádherně oslavit a přijmout obyčejný život.
Což neumí každý…
Detlef: Za zhudebnění stojí rozhodně více než jen Uspávanka, ale tu, když jsem nalistoval a začal číst, tak mi v hlavě rovnou běžel klip a hrála muzika. Na druhý pokus už jsem měl jasno, že ta melodie, co mi hraje v hlavě, je předělávka klasického punkrockového postupu, co hrál Kliman na předchozích zkouškách. No a pak už to bylo na první dobrou.
Album se jmenuje Bez kontaktu… Dá se ten název chápat i tak, že když jako lidé ztrácíme sociální kontakty mezi sebou, přičemž sociální kontakty ke svému žití potřebujeme, tak se to odráží i na našich vztazích v rodině, s kamarády, na pracovištích, respektive i našem imunitním systému?
Přesně tak. Sociální kontakty se přesunuly na sociální sítě, bez telefonu v ruce nejsou někteří lidé schopni nic prožívat, ztrácí se v informačním šumu moře slov a obrázků. Vše je povrchní a dočasné: „…prožívaný okamžik vyměnils za jeden klik…“, respektive „…co bylo, už neplatí, lajk to všechno otočí…,“ jak zní na naší desce.
Album uzavírá píseň Jaro 22, ke které jste natočili i videoklip se záběry z Ukrajiny a kde zpívá i řada hostů. Za jakých okolností píseň vznikla a jak jste vybírali hosty?
Tato skladba vznikala od začátku tak nějak bokem s tím, že na albu nebude, respektive možná jen jako bonus. V lednu 2022 jsme využili dobře rozjeté seance ve studiu a nahráli takový motiv inspirovaný soundtrackem z jednoho filmu. Občas jsme na něj improvizovali a používali jej na koncertech coby předěl v momentě, kdy praskla struna. Mezitím přišel 24. únor, s ním ruská invaze na Ukrajinu a svět kolem nás tak, jak jsme jej do té doby znali, přestal existovat.
Jak je to myšleno?
Práce na tomto songu byla určitou terapií, jak se vnitřně vyrovnat s tím, že kousek od nás zuří naprosto šílená a zbytečná válka přinášející smrt, zkázu a utrpení milionům nevinných lidí. Sedmnáctiletý Igor je jedním z nich. Utekli se svou mámou hned v prvních týdnech ruské agrese z ukrajinského Záporoží a zakotvili spolu v Bohumíně. Jednou jej náš bubeník vzal s sebou na zkoušku, a Igor jen tak vzal do ruky kytaru, začal si pozpěvovat a vyšlo z toho, že má velice zajímavý hlas.
Jak práce na tomto songu pokračovaly?
Celé toto dílo vznikalo postupně, po částech, a to skoro dva měsíce. Část textu přinesl sám Igor, část je od ukrajinského současného básníka Borise Chersonského, poslední, polsky zpívaný punkový part, pak přinesla naše známá z polského Cieszyna jménem Pauka, která jej taky ve studiu vystřihla opravdu znamenitě. Náš starý kamarád a velký reggae talent Ajfel pak zpívá prostřední část coby český překlad ukrajinského textu. Každý do toho vnesl svoje. Celé to nakonec bylo opravdu kolektivní dílo s velkým přesahem.
V textu písně zaznívají tato slova: „Není tvojí vinou, že jsi svého otce syn, ale problém tvůj je neumět jím být…“ Jak bychom je měli chápat?
„Není tvojí vinou, že jsi svého otce syn…“ znamená, že nemůžeš za to, v jaké zemi ses narodil. „…problém tvůj je neumět jím být…“ je o tom, že pak už je ale jen na tobě, jak s tím naložíš.
Co vás čeká v nejbližší době?
Koncerty se nějaké chystají. Určitě bychom chtěli během jara natočit klip k dalšímu songu, a to ke skladbě Uspávanka.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.