Dvě barokní opery v jednom večeru: Nové inscenace mají nevyrovnané šance oslovit diváka

Spolupráce Operní akademie Ostrava a opery Národního divadla moravskoslezského má na svědomí další nastudovaný titul, respektive tituly dva. Monteverdiho Tanec nevděčnic je původně operou-baletem z roku 1608. Purcellova opera o prologu a třech dějstvích Dido a Aeneas pochází z roku 1683.

Podobně jako v minulých případech projekt plní několik funkcí. Nejenže jde o nové pozoruhodné zpracování barokní opery inscenačním pohledem zkušeného režiséra Jiřího Nekvasila a jeho týmu. Představení je realizováno dvojím obsazením – to první vždy patří profesionálům A druhé, jehož premiéra je připravena na sobotu, je určeno studentům, kteří se na podobnou dráhu teprve připravují a mohou získat nejednu cennou zkušenost.

Podívejme se nejprve operu na Tanec nevděčnic, která byla zinscenována v Divadle 12. Je přinejmenším otázkou, zda nejmenší scéna Národního divadla moravskoslezského tomuto dílu svědčí. Opera o čtyřech hlavních postavách a sedmi dalších účinkujících by si nepochybně zasloužila větší prostor, už z podstaty jejího původního záměru, kterým byla opera-balet. Jeviště bylo místy přeplněné a úzkostlivě vážený pohyb všech protagonistů svědčil o jistém diskomfortu.

Z představení Tanec nevděčnic. (Foto: Martin Popelář)

Scénu připravil David Bazika. Centrálním prvkem je obraz s barokním zátiším. Dalším obrazem, který uvádí do místa, času a děje opery, je Boticelliho Zrození Venuše.  Dílo je instalováno v levém rohu jeviště. Samotnou scénu půlí podlouhlý stůl s čokoládovou fontánkou a jablkem visícím ze stropu. Na pravé straně jeviště je monitor s animací šlehajících plamenů. Spojení tradičních barokních motivů a současných technologií je běžnou praxí a vypadá to docela vkusně.

Kostýmy Hany Kelar Knotkové jdou podobnou cestou nekřiklavé moderny: Amor Markéty Schaffartzik nosí černé sako a toulec se stříbrnými šípy. Venuše Dominiky Škrabalové je stylizována jako filmová hvězda z šedesátých let. Pluto Josefa Kovačiče má rovněž sako. Nevděčnice zahalené šedými závoji mají na hlavách mísy s jablky. Baroko je sice plné umělecký sloh založený na symbolech, ale jestli se podařil i tento, už si nejsem tak jistý.

Co se týče jednotlivých výkonů sešlo se vyrovnané pěvecké obsazení. Největší jistotu napoprvé našla mezzosopranistka Dominika Škrabalová, jejíž Venuše zaujala solidním zpěvem a neškrobeně přirozeným vystupováním. Škrabalová dokázala najít i komické polohy, což dalo trochu statické inscenaci určité oživení.

Markéta Schaffartzik a Dominika Škrabalová v Tanci nevděčnic. (Foto: Martin Popelář)

Dařilo se také Josefu Kovačičovi, jehož bas potěšil v nejhlubších polohách nejedno divácké ucho. Markéta Schaffartzik se do role Amora typově nepochybně hodí, potřebovala by jen naznačit větší odhodlání a spolehlivější barokní dikci. Nevděčnici sehrála zkušená Eva Dřízgová-Jirušová, která našla i na malém prostoru příležitost k serióznímu ztvárnění postavy ze záhrobí. Obecně ale bylo cítit, že útlý prostor Dvanáctky Monteverdiho dílku ani jeho protagonistům příliš nesvědčí. Představení trochu trpí na statičnost, stísněnost a schematické postupy. Teď se udělá to, teď zase tohle a dohromady z toho vznikne nepřekvapivá rutina. Protagonisté na jevišti dělali, co bylo v jejich silách, ale tentokrát to bohužel nestačilo.

Přesvědčivé nebylo ani hudební ztvárnění, které občas tápalo tempově, rytmicky a zejména intonačně. Ve srovnání s profesionálními scénami, které se specializují na barokní divadlo, první inscenace večera pokulhává za obecnými standardy. Ztvárnění afektů a rétorických figur mívá jinou úroveň. Inscenace naštěstí měla i tak dost hezkých okamžiků zejména v pěveckém a hereckém podání. Některé věci, jako je absence českých titulků, by bylo dobré ještě zvážit. Lidem, kteří neznají příběh, může textová opora chybět.

*

Přesuňme se nyní do slavnostního sálu Divadla Jiřího Myrona, kde se konala druhá premiéra. Purcellovo dílo Dido a Aeneas je nepochybně jedním z vrcholů barokní opery. Inscenaci připravil stejný tým a v hlavních rolích se představili téměř stejní protagonisté. Jestliže jsme v Divadle 12 poukázali na sporná řešení, druhá inscenace využila prostoru bezezbytku. Diváci byli usazeni po stranách sálu. Jeviště se nacházelo uprostřed, ale účinkující se nacházeli i za zády diváků. Promyšleným pohybem se dařilo vytvořit sugestivní pocit, že publikum je přímou součástí děje.. Za zmínku stojí i efektivní práce se světelným designem. Světlo a stín zde mají důležitou roli. Kostýmy jsou jednoduché ale mají jasnou a výraznou symboliku.

Markéta Schaffartzik a Dominika Škrabalová. (Foto: Martin Popelář)

Jiří Nekvasil se v inscenaci Dido a Aeneas mohl víc opřít o dynamiku vyprávění. Dramatické akci také podřídil celkovou koncepci. Inscenace má svěží spád, je kontaktní, hravá a interaktivní. Upoutá pozornost diváka, který se na rozdíl od pomalu se vlekoucího Tance nevděčnic ani na okamžik nenudí. Dějová linka je tentokrát spolehlivě srozumitelná i bez znalosti reálií. Dido Dominiky Škrabalové si zaslouží slova uznání. Šíře jejích výrazových prostředků s každou nově nastudovanou postavou roste a sílí. Její zdravý, mnohotvárný hlas ovládá bohaté spektrum emocí. Škrabalová našla náležitý majestát, sveřepost, odhodlání i zoufalství. Co se týče dramatické charakteristiky, mohla by si ještě víc vyhrát s  detaily, nespěchat a zastavit se na klíčových notách. Ovšem to by ji musel podpořit spolehlivý orchestr.

Aeneas Robina Červinka byl jejím dobrým protihráčem. Dvojice si spolu rozuměla i herecky bez jediného slova. Jen očním kontaktem během scény oblékání bílé svatební košile. Dobrým skřítkem inscenace je Eva Dřízgová-Jirušová, která ztvárnila jednu z čarodějek se záviděníhodným gustem. Její kolegyně Veronika Andrášková za ní nezůstala pozadu. Tato dvojice si své řádění vyloženě užívala a dokázala občasnou obřadnost zmírnit spontánní akcí. Také Belinda Markéty Schaffartzik vyšla mladé sopranistce lépe a jistěji než v případě první inscenace.

Čaroděj Josefa Kovačiče. (Foto: Martin Popelář)

Černým koněm se stal Josef Kovačič, jehož čaroděj byl neodolatelný. Šířil kolem sebe respekt, ale i cynismus a chaos, který ztvárnil nejen nevypočitatelným pohybem. Kovačič zaujal i napodruhé spolehlivým zpěvem.

Podobně jako u první opery účinkoval během druhé inscenace orchestr složený ze sedmi instrumentalistů. Není pochyb, že se všichni snažili odvést nejlepší výkon. Hráči na strunné a smyčcové nástroje mají v obou operách opravdu plné ruce práce. Zbytečně přetopený sál se bohužel podepsal na ladění, zejména pak na theorbě, která od poloviny představení vzala zasvé. V takovém případě se opravdu vyplatí na vhodném místě inscenaci přerušit a pečlivě doladit. Nestalo se…

Rovněž by bylo vhodné doporučit, aby tak náročná hudební produkce byla svěřena výhradně do rukou profesionálních muzikantů se zkušenostmi s barokní interpretací. Hrát non vibrato je jedním bodem z bohaté škály aspektů poučené praxe provozování staré hudby. Další bychom ve čtvrtečním opatrném nastudování hledali prozatím jen stěží. Doufejme, že se veškeré nepřesnosti v intonaci, ladění, souhře a výrazu brzy doladí.

Nová ostravská inscenace Purcellovy opery je i přes zmíněné drobnosti připravena kvalitně a zaslouží si adekvátní hudební doprovod. Jako brána do světa umění pro studenty by to možná bylo přijatelné. Špičkové barokní divadlo vypadá ještě trochu jinak.