Marcyn: Hudba pro mě symbolizuje absolutní svobodu. V procesu tvorby jsem neustále

Co všechno se stalo od doby, kdy jsme se o tvé hudbě bavili naposled? Rozpadli se Places a zdálo se, že po tvůrčím elánu Marcyna se slehla zem. Jenže se vynořil projekt Moře dní, kvůli kterému tu především dnes sedíme. A já se tedy ptám, jaké události se seběhly, že se stalo tohle všechno?

V Places probíhala během covidu zvláštní letargie. Na začátku roku 2020 jsme ještě byli plní naděje, že se podaří nějaká šňůra. Rozhodně vím, že jsme měli koncertovat více než v roce 2019. Ale to se nestalo kvůli covidu a když jsme si říkali, co budeme dělat, padl návrh natočit desku I Can’t Let My Hands Fight Against Your Waterfall. Měli jsme ještě pár koncertů, které dopadly fajn, ale ten elán a to nadšení už vymizelo. Najednou jsme byli všichni jako lidé strašně rozdílní. Nedovedl jsem si představit, že bychom jeli v tomto módu dál a udržovat kapelu kvůli jednomu koncertu ročně mi přišlo jako nesmysl. Takže po vydání alba jsme si řekli, že se chceme každý vydat svou cestou. V té době jsem měl už dávno natočeny věci pro Moře dní. Měl jsem vize někde jinde a skladby pro Moře dní byly vlastně kdysi v jádru pro Places – ale zjistil jsem, že s touto kapelou se nedají dělat. Mezitím jsem začal hrát také v kapele Buty a něco málo s Bárou Kanyzovou…

Jak vznikla spolupráce s Barbarou Kanyzovou?

Všechno se dělo současně. Já byl v Butech, Places tou dobou končili a v ten stejný čas už byly rozjeté moje sólovky. Do toho jsme se rozhodovali s Bárou Kanyzovou, co budeme dělat – Bára mě oslovila někdy v červnu 2021, ať s ní udělám koncert na střeše Hudebního světa. Tou dobou jsem procházel menší vnitřní krizí, protože jsem věděl, že Places končí, ale řekl jsem si, že to můžeme zkusit. Později jsem souhlasil i se spoluprací na její desce, kterou sponzorovalo Divadlo Mír. Dalo jí v tom poměrně volnou ruku, tak jsme se domluvili, že ona, já, Lukáš Lukáš (člen skupiny Buty a zároveň nového projektu Moře dní, pozn. aut.) a Michal Sedláček to uděláme spolu. Já s Lukášem vymyslel většinu aranží, nahrál jsem většinu bubnů a kytar, přizvali jsme s Bárou i různé hudebníky jako je Michal Žáček, Marek Dufek nebo Lewis Creaven a Lukáš to pak celé smíchal. Byla to dobrá spolupráce, které si cením, jediné úskalí bylo málo času. Nebylo moc možností něco přetáčet, což vnímám zpětně trochu jako škodu. Výsledek rozhodně není špatný, ale pro mě osobně by mohl být ještě lepší.

Proč děláš momentálně hudbu, kterou děláš – tedy velmi odlišnou od toho, co dělali Places – která je navíc velice žánrově roztříštěná? Je tvým záměrem nezapadat do jakýchkoli škatulek?

Záměrem to prvoplánově není. Není to tak, že bych si řekl, že teď prostě nebudu nikam patřit. Ale možná za to může nějaký můj vnitřní vzdor. Nevím proč, prostě to ve mně je.  Vzniklo to tak, že jsem na jaře při otevřeném okně natáčel během prvního lockdownu první věci a strašně se mi líbil ten svobodný proces. Nikdo mi nemluvil do toho, co mám dělat, nikdo mi neříkal, jak bych to měl nebo neměl točit… A měl jsem také hlavně spoustu času, protože jsem v té době nemusel řešit nic dalšího. Moře dní v té době nemělo ani název a byl to čistý únik od všeho kolem, i od toho, co se dělo ve světě. Nekladu si žádné mantinely, jak by co mělo znít. Pokud mi to, co nahraji, dává smysl, prostě to tak nechám. A konkrétně u tohoto projektu u nahrávek často ani není představa, jak by to mělo znít, zkrátka se to stane cestou. A přestože je to žánrově roztříštěné, mám již představu posloupnosti skladeb na desku a dává mi to smysl celé.

Ze začátku to byl tedy one man project, ale později jsi kolem projektu Moře dní vystavěl kapelu. Vybíral jsi členy spíše podle lidského faktoru a přátelství, nebo z hlediska muzikantského a profesního?

V prvé řadě je nutno říct, že jsem do toho byl dotlačen (smích)… Což je i trochu nadsázka. A také je to zásluha skupiny Koně a Prase z Valmezu. Nebýt jich, žádnou kapelu bych neřešil. Oni totiž přišli s nápadem, že bych ty věci měl někde zahrát. Bylo to v době, kdy jsme s Lukášem točili jejich album, oni slyšeli nahrávky a navrhli nám hraní na jejich tradičním vánočním koncertě ve Valmezu. Napsal jsem několika mým známým muzikantům a vznikla zkušební sestava. V té době jsem ale moc neřešil, jak umí kdo hrát. Pouze to, že s každým z nich jsem něco zažil. Šlo mi především o to, že se známe a co máme za sebou. Už si to postupně sedá a kluci hrají skvěle. Kytary obsluhuje Marek Slonina, basu Marek ‚Chopper‘ Czopnik, se kterým jsme spolu kdysi hráli v Porcelaine People, na klávesy hraje dlouholetý kamarád a karetní parťák Kubo Hajduch a post bubeníka zaujal Petr Novák. Lukáš Lukáš na to celé dohlíží koproducentským okem i uchem a míchá velkou většinu nahrávek.

V nových skladbách slyším mnoho vlivů, jak domácích, tak zahraničních. Třeba v písni Vlasy zpovzdálí nenápadně zní Breathe od Pink Floyd, v Kino Passa já osobně slyším frýdecko-místeckou Prouzu. Nevím, jestli bylo záměrem něčemu se přiblížit, každopádně i takto nové věci fungují. Byly tedy něčím vědomě ovlivněny?

Floydy i Prouzu mám moc rád (smích)… Dost lidí v tom vždy najde mnoho podobností. Ty jsi přišla s Floydy a Prouzou, stejně tak přišel Filip Černý z Radia Wave s Prouzou. Já s tím souhlasím, může to tak být! Rozhodně to ale není záměrem. Vše vzniká z jakéhosi jamování v hlavě a že to tak ve finále je, je spíše dílem podvědomí. Ale rozhodně mě těší, že to v tom slyšíš. Já ta přirovnání a asociace nemám nikomu za zlé.

Ve tvých textech lze spatřit spoustu syrových pocitů obalených do jednoduché lyriky. Co bylo největším motivem pro psaní takřka romantizujících textů v češtině?

Ve skutečnosti jsem docela ironický člověk a píšu takové texty. Nebyl to ale daný cíl, je to spíše o nějakém popisu mého vlastního pocitu v danou chvíli nebo že si na něco vzpomenu. Třeba na nějakou svou marnou situaci z minulosti, kdy jsem se cítil blbě, něco se mi stalo, nějaká zhrzená láska nebo že se mi prostě nedařilo, co jsem chtěl. Stále si v hlavě ty pocity dokážu vybavit, včetně toho, kde jsem zrovna byl. Když se mi to chce komentovat, vznikne většinou nějaký text. Ale není to tak vždy. Třeba Kino Passa je jen záznam pocitů z kamarádova vyprávění. Vzpomněl jsem si na to a text jsem si poznamenal. Nedávno jsem na něj narazil a stalo se, že to společně s hudbou zapadlo do sebe. Ty písničky nevznikají jako text a hudba zároveň, ale po čase do sebe zapadnou. To, odkud se ty texty berou, je dílem prázdných sklenic, čímž cituji Radima Hájka.

Kromě projektu Moře dní nově spolupracuješ s kapelou Buty. Dokázal bys popsat, co všechno vlastně tato spolupráce obnáší?

Je to krásná práce, která je v podstatě nepopsatelná, samozřejmě v uvozovkách. Když to zkrátím, tak můj kamarád Lukáš Lukáš zůstal po zranění na vozíčku a oni potřebovali někoho k ruce. Začal jsem s Butama jezdit jako technik na pomoc k Lukášovi a na konci roku 2021 jsem z backstage zaskočil za Lukáše na backvokály, které vždycky zpíval od mixpultu. On byl běžně u mixu jako zvukař, měl tam mikrofon a zpíval sbory a backvokály odtamtud, což je taková kuriozita. Mnoho lidí se vždycky otáčelo a divilo, odkud jde ten vícehlas, jestli to není playback. Další sezonu už jsem na tom podiu byl – jako perkusista, zpěvák, backvokalista, Lukáš také a přibral si s sebou ukulele a je to tak fajn. Ačkoli jsem si na začátku trochu myslel, že jim to kazíme, dostal jsem feedback, že je to vlastně možná pro nás pro všechny dobře. S Lukášem se snažíme vnést element nejen živých sborových zpěvů, ale také dalších nástrojů a někteří členové Butů vyšli ze svého zaběhnutého módu. Možná je náš příchod motivoval k tomu, dělat některé věci jinak. Což je podle mě fajn pro obě strany. Je potřeba říct, že za to všechno vděčíme hlavně Richardu Kroczkovi, který s tím nápadem přišel. Ale samozřejmě jsme tuto možnost nedostali grátis.

Jaké to je spolupracovat s již legendární kapelou? Měl jsi nějaký respekt vůči členům?

Vlastně jsem z toho měl strach. Během covidu jsem dělal různé práce, ať už ve skladu pípal čtečkou a sčítal haraburdí nebo brigádničil různým způsobem, protože nebyly kšefty. Lukáš mi pak na jaře 2021 zmínil mezi řečí, že neví, co bude aktuálně v jeho nastalé situaci s jeho spoluprací s Butama. Tenkrát jsem řekl, že bych to zkusil, i jako technik a pomocná ruka, a za tuto příležitost jsem byl rád. Pozvali mě na regulérní pohovor, ptali se mě na různé věci a já z toho byl vedle, protože jsem třeba neuměl jezdit velkým autem a vůbec jsem vlastně nebyl zvyklý řídit a obstarávat plno dalších věcí, které jsem nikdy dřív neobstarával. Dlouho mi trvalo zvyknout si na ty činnosti a myslím si, že to po čase našlo svůj systém. Tím spíš teď, když jsem v kapele „povýšil“. Respekt jsem měl a mám, ale první měsíc jsem měl vyloženě strach – jak o svou pozici, tak o to, abych jim nějakým svým špatným rozhodnutím nějak neublížil.

Co vlastně poslouchá Marcyn ve svém soukromí a k čemu má největší vztah?

Pokud se bavíme o hudebních vlivech, tak v poslední době mě hodně bavili The 1975 v přístupu, v tom, jak by se vlastně hudba dala dělat.  Oni mě vlastně přiměli k tomu, zkusit některé věci nahrát na telefon, a k tomu, že nemusí být každá písnička zvukově identická. Nebo mě hodně ovlivňují Brian Jonestown Massacre tím, že se s ničím nepářou a v podstatě točí nové věci jako na běžícím páse. Myslím si ale, že nejvíc mě ovlivňuje všednost. Obyčejná šedá eminenční všednost věcí. Všímám si více běžných detailů v životě a cením si jich daleko víc než dřív.

Na regionální hudební scéně tě znám odjakživa jako člověka, který je pro hudbu zapálený a v podstatě ji vnímá jako jeden ze svých největších životních smyslů. Mám takový pocit od začátku. Ale co pro tebe ve skutečnosti hudba znamená ve tvém životě a opravdu ji stavíš na jednu z prvních příček?

Nestavím nic na žádnou příčku. Já prostě dělám věci a když mě baví, tak je dělám dál. Kromě hraní třeba i píšu. Zatím píšu spíše sám pro sebe, ale neříkám, že se to nikdy nevydá, ale v tuto chvíli to nevím, to musí posoudit někdo, kdo tomu rozumí. Určitě bych někdy chtěl něco pořádného napsat, ale zatím je to vážně takové fragmentační. A hudbu už dělám tak nějak přirozeně, podprahově, že už nad tím ani neuvažuji. Beru to jako součást sebe. Pořád jsem v módu nějaké tvorby. A hudba pro mě symbolizuje absolutní míru svobody.

Existují u tebe sny i limity? Sny, kterým by ses chtěl ještě přiblížit, a limity, které pro tebe jsou jak případným pudem sebezáchovy, tak i varovným znamením, kam se třeba nechceš dostat?

Asi nemám nějaké extra sny. Ale víš, co by mě bavilo vyzkoušet? Napsat nějakou scénickou hudbu – to si myslím, že by mě bavilo, protože mám pocit, že se umím dobře vcítit do dané situace. Tady bych si troufal se hudebně vyjádřit. A také chci žít, jak nejdéle to půjde, nechci mít zbytečný strach a chci zůstat svůj. Udržet balanc a rovnováhu mezi vším. A limity? Limity jsme my sami a to, co máme v hlavě. A pokud na ně člověk nemyslí, kolikrát o nich ani neví.