Mstitel Sweeney Todd opět na scéně. Ostravský muzikál nabízí mimořádnou kvalitu v obou alternacích

První české uvedení Sweeneyho Todda na profesionální scéně se odehrálo na Malé scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni v roce 2018. Přebásnění do češtiny je dílem Hany Novákové, v jejím překladu je muzikál uveden také v Ostravě, ovšem poprvé v ČR na velké scéně. Hudbu a texty písní napsal Stephen Sondheim a libreto Hugh Wheeler. Dějové schéma jsme nastínili už v reflexi první premiéry (celý článek zde), tentokrát se budeme zabývat povýtce konkrétním provedením a jednotlivými výkony.

Mstícího se lazebníka v sobotu ztvárnil Tomáš Novotný. Ve srovnání se svým kolegou si počínal důrazněji a svou postavu psychologicky více prokreslil. Jeho Sweeney je doslova sžírán cynismem. Prahne po pomstě s nedočkavou syrovou živočišností, z níž se prodírá zoufalství někoho, kdo ztratil půdu pod nohama. Novotný si vedl výborně i po pěvecké stránce. Zpíval srozumitelně s odstíněnou dynamikou, kterou ve správných momentech podpořil jistou intonací a efektivními výrazovými prostředky.

Hana Fialová jako paní Lovelettová. (Foto: Martin Popelář)

Jeho spolupachatelku sehrála s požitkem muzikálová diva Hana Fialová. Je pozoruhodné, jak osobitě, suverénně a samostatně obě dámy (ve čtvrtek hrála Michaela Horká) k postavě zvrácené a šílené pekařky Lovelettové přistoupily. Domnívám se, že Horká roli ztvárnila pro diváka zajímavějšími a efektnějšími hereckými prostředky. Byla nevyzpytatelná, neuchopitelná, animální a rytmicky přesnější. Kladla větší důraz na komediální, parodickou a pohybovou stránku svého projevu. Fialová si zase vyhrála s pěveckým partem. Její pojetí provází stabilnější intonace, barevnější spektrum a dobrá charakteristika různých emocí. Naprosto bezvadná srozumitelnost a artikulace se bohužel napoprvé neopírala o přesnost v rytmu a textové jistotě. Po herecké stránce Fialová je vynikající a spolehlivá, ale prozatím nemá jako Lovelettová takový dramatický a komický účin jako její alternace.

Radek Melša a Titusz Tóbisz. (Foto: Kristýna Junková)

Jednu z nejsilnějších figur sobotního obsazení ztělesnil Radek Melša. Jeho Antony potěšil krásně procítěným čistým muzikálovým zpěvem a věrohodností, s níž dělal pro osvobození své milé maximum. Melša své postavě přitom dal úsporné vystupování, gesta a jakési vnitřní zaujetí. Není jen bezhlavě zamilovaným mladíkem, jeho cílevědomost, srdečnost a zdravé jádro mu každý uvěří. Jeho Johannou byla Alžbeta Bartošová. Slovenská muzikálová herečka působící už 12 let v České republice šla svému kolegovi báječně na ruku. Jejich dvojice byla nejlépe sehraná a spojená vidinou společného štěstí, které se zračilo v nejmenších detailech. Něžný lyrický hlas Bartošové byl ozdobou inscenace podobně jako v případě Patricie Janečkové, která zpívala ve čtvrtek.

Gustav Beláček. (Foto: Martin Popelář)

Soudce Turpin Gustáva Beláčka neměl takový účin jako jeho čtvrteční protagonista Pavel Klečka. V náročné pěvecké roli Beláček dobře zúročil své zkušenosti operního sólisty, ale je zapotřebí zvyknout si na jeho silný slovenský přízvuk. Co se hereckého ztvárnění týče, chyběla mu chlípnost a lačnost zvrhlého a nespravedlivého soudce. Jeho flagelantství není průkazné a působilo jako póza. Zatímco Klečka sebemrskačskou scénu ztvárnil s pudovou animálností nahý do půl pasu, Beláček si cudně rozepnul pouze knoflíčky od košile…

Z dalších představitelů stojí za pozornost slovenský svalovec Titusz Tóbisz, jehož Biřic Bamford byl hezky prokreslenou figurou. Působil sebejistě a bezohledně, když zakroutil malému ptáčkovi krkem, dokázal ale hezky vyjádřit i paradox všech tyranů a trýznitelů: to když se později prezentoval také jako milující otec rodiny.

Tomáš Krpec a company. (Foto: Martin Popelář)

Tobias Tomáše Krpce je zcela odlišný typ než jeho alternace Lukáš Adam. Není tak excentrický a nepoutá pozornost, což je ve scéně demonstrace zázračného elixíru spíše na škodu. Na druhou stranu je Krpec šedou myškou, která se postupně vybarví a zejména jeho zpěv je naprosto přesvědčivý a má vzestupnou úroveň.

Veronika Prášil Gidová v postavě žebračky trochu zbytečně přeháněla s afektovaností. Zlomené duši sluší větší střídmost. V tomto ohledu bych doporučil zůstat ukázněně v postavě, víc jí prožít, ale nenahrávat na obecenstvo. Její zpěv byl ovšem ukázkou zodpovědného přístupu a adekvátních výrazových prostředků.

Černým koněm sobotní druhé premiéry byl Tomáš Savka. Jeho lazebník Pirelli byl nádherným důkazem, že není malých rolí. Savka vystřihnul figurku italského šarlatána se záviděníhodným gustem a troufalou bodrostí. Diváci si Savkovy italské repliky báječně užívali a oceňovali úsměvem skoro každé slovo.

Tomáš Savka a Tomáš Novotný. (Foto: Kristýna Junková)

Sobotní druhá premiéra extrémně náročného titulu potvrdila, že soubor ostravského muzikálu neponechal nic náhodě. Dirigent Marek Prášil měl vše pod kontrolou, dokázal se z některých drobností první premiéry poučit a znamenitý orchestr hrál s ještě větším důrazem a vitalitou. Strhující sborové pasáže, jež mají úlohu vypravěče, byly tentokrát prokreslenější, výrazově sevřenější a méně nervózní.

Pěvecké výkony hlavních protagonistů jsou skutečně obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, že Sondheim v partituře často zpěváky nechal napospas a nepomohl jim doprovodnou nástrojovou linkou. Představitel každé postavy by mohl být s uznáním jmenován, protože nebylo výkonu, který by i přes zmíněné drobnosti nedosáhl dobrých či vynikajících kvalit. Fakt, že na tento komplikovaný titul jsou přizváni i sólisté převážně z operního světa (Klečka, Beláček, Tóbisz…) se dá vysvětlit mimořádnými nároky díla. Bylo by ovšem ku prospěchu věci, aby se někteří ještě víc vpravili do muzikálové interpretace.

Je chvályhodné, že ostravské divadlo dokáže připravit tak náročnou inscenaci v bezprecedentní kvalitě. Stojí nepochybně za to vidět obě alternace. Každá má svá specifika, která přesvědčivě vykreslují Sondheima jako geniálního a nadčasového hudebního dramatika.