Chartista Ivan Binar vzpomíná na Ostravský kahan, Dášu Vokatou a odpornou normalizaci

Ivan Binar produkt ostravských Moravských vinařských závodů rozhodně neidealizuje: „Ostravský kahan, víno s největší pravděpodobností vyráběné z černého uhlí, kvalitního, v Ostravě vydolovaného.“ Býval to utrejch, přece však lisovaný z vinné révy, zatímco dnešní nejlevnější „vinné nápoje“ se míchají z ovocných koncentrátů, lihu a vody. Ale jak píše Binar, bývalo lépe, když na bytových dýcháncích místo Ostravského kahanu tekl Modrý Portugal anebo Tři Grácie.

Etiketa vína Ostravský kahan. (Foto: archiv autora)

Jakožto student Pedagogického institutu v Ostravě si Binar o prázdninách v roce 1961 přivydělával i s opravdovým kahanem v ruce. „Lákalo mě podívat se pod zem, sjet v kleci do hlubiny, posvítit si kahanem a mít oči orámované uhelným prachem,“ líčí v pamětech s výmluvným názvem Kudy? Tudy! V obsáhlé publikaci, která má 288 stran.

Kudy do budoucnosti? Přes šachtu. Binar konkrétně zvolil Důl Suchá-Stonava (pozdější Důl 9. květen, závod Dolu Darkov) na Karvinsku: „Od té doby vím, jak vypadá tma. Opravdová tma tmoucí. A taky mi došlo, proč mají havíři havířinu rádi: je to úžasné dobrodružství, riskantní zápas muže s přírodou, lákavé nebezpečí, každodenní vzrušení. Šachta má cosi příbuzného s mořem, s mořeplavbou po klidné hladině, která se může v okamžiku změnit v nebetyčné, hrozivé vlny.“

Důl 9. květen. (Foto: archiv OKD)

Literární dílo i zápasení Ivana Binara s komunistickým režimem, to jsou ovšem informace veskrze známé a lehce dostupné. Stačí například otevřít Binarův portrét v dokumentární databázi Paměť národa, který přináší jeho obsáhlou audiovizuální zpověď, a také její publicistický přepis z pera Lindy Wolfové. Dostupný je i rozhlasový dokument natočený Adamem Drdou, až dojemný je pak spisovatelův profil zpracovaný žáky ZŠ Františky Plamínkové v Praze, který je rovněž volně k dispozici na internetu. A veřejně přístupný je i záznam z vystoupení Ivana Binara na ostravském Měsíci autorského čtení v roce 2017. V legendárním klubu Les, který už se propadl do karbonských močálů.

Druhé a volné pokračování pamětí Ivana Binara navazuje na knihu Bezstarostná léta bezradná, kterou nakladatelství Protimluv vydalo v roce 2020. Po opavské anabázi nás autor v souboru Kudy? Tudy! zavádí do Ostravy, kde vystudoval pedagogickou školu, pracoval v domě dětí, redaktoroval v jediném čundráckém časopise v tehdejším Československu (Tramp) a také tam byl v roce 1971 zatčen a odsouzen na dvanáct měsíců nepodmíněně za pobuřování. Pobuřoval Husákův normalizační režim, a to především hereckou účastí na divadelní adaptaci prózy Valentina Katajeva Syn pluku v ostravském divadélku Waterloo.

To všechno je dávno zveřejněno. Na druhém dílu vzpomínek jsou zajímavé především detaily, na které při mediálních zpovědích nezbyl čas ani prostor. Zdánlivě marginální postřehy toho druhu, jaké se dotýkají například vína Ostravský kahan i skutečného hornického kahanu.

Coby student Pedagogického institutu v Ostravě, což byl jakýsi prapředek Ostravské univerzity, bydlel Ivan Binar od podzimu 1961 na koleji v takzvané Himmelbauerově vile v Přívoze. Himmelbauerové provozovali v Ostravě od roku 1867 továrnu na výrobu svíček z parafinu a ceresinu, ve stejném místě pak na sklonku 19. století vyrostla i první rafinerii haličské ropy v Rakousku (Ostrauer Mineralölraffinerie Max Böhm & Co). A jak uvádí historik Jan Gromnica, chemička vyráběla petrolej, technický i motorový benzín, benzín do důlních lamp anebo převodovkové, strojní, či ložiskové oleje. S ekologickými následky po rafinérii, tedy s ropnými lagunami, se přitom Ostrava nevyrovnala dodnes.

Lidově se fabrice říkalo „petrolejka“ a až do devadesátých let 19. století u bran továrny stála i pivnice U Petrolejky pro žíznící dělníky. V šedesátých letech 20. století do výčepu chodili pro „palivo“ i budoucí kantoři: „Nejbližší hospodě se říkalo Petrolejka, špeluňka to byla notně zaplivaná, zaplněná prapodivnými existencemi obojího pohlaví, studentům nenakloněnými; sem jsme si chodili jenom pro pivo do kulového skleněného stínidla svítidla z našeho útulného příbytku. A že se ho tam vešlo! Koule je tvar ideální, ale pozor, neklopit,“ vzpomíná Binar.

Petrolejka v Ostravě, u které stávala kolej pro kantory i hospoda. (Foto: AMO)

Na studentských kolejích na Hladnově se úplně stejná praktika provozovala ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jen se do kulových svítidel čepovalo namísto v pivnici U Petrolejky v hospodě Na Plivanci. Přitom v té době už nikdo ze studentů neměl ani páru o někdejší koleji v Přívoze.

Pivo v Binarově knize mocně teče také při vzpomínání na základní vojenskou službu, ale doprovází i chmurné počátky normalizace. „Občané si začínali pozvolna zvykat: vždyť život máme jenom jeden a lepší je žít nedůstojně nežli nežít. A nakonec… co. Jaksi bylo, jaksi bude. Zas tak hrozné to není… Nikdo nás nebije a jíst je vždycky co, pivo nezdražilo,“ výstižně charakterizuje jakousi vnitřní normalizaci občanů po sovětské okupaci v roce 1968, respektive po nástupu Gustáva Husáka do čela takzvané „konsolidace poměrů“ v dubnu 1969.

Dokument Poučení z krizového vývoje z prosince 1970 pak invazi přehodnotil na „bratrskou a internacionální pomoc“ a československé události z let 1968-69 na „kontrarevoluci“. Vybraným strůjcům kontrarevoluce se pak soudruzi začali mstít, a jak už bylo řečeno, Ivan Binar dostal rok na plzeňských Borech za divadelní posměch invazní armádě, za představení Syn pluku.

Titulní strana knihy.

Byla to doba plná kontrastů, jeden z autorů Syna pluku Petr Podhrázký si tehdy vydělával v Mongolsku na stavbě nemocnice, kde také po večerech pilně dopisoval Syna pluku. „Ocitl se v ruské kolonii a tu si uvědomil, že naše čerstvě okupovaná země by mohla dopadnout podobně,“ uvádí Binar v pamětech, s jakými zkušenostmi se Podhrázký vrátil. A opět jsme u piva. „Mongolové byli doma občany druhé kategorie. Psí tlamy сoбaчьe мopды –, tak je nazývali moskevští páni kolonizátoři; psalo se tam azbukou, psí tlamy nesměly vstoupit do Ulan Bataru, jediného hotelu v Ulánbátaru, kde se čepovalo pivo. Českoslovenští stavbaři tu byli Rusům téměř rovni, i na večírky je ruští stavaři zvali.“

Ruská imperiální povaha, jaká teď vtrhla na Ukrajinu, byla stejná i v Mongolsku. Binar třeba píše: „Při takových radovánkách při spoustě vodky, sovětského šampaňského a dobrot k zakousnutí popadl jeden z ruských expertů loveckou pušku a vypálil z okna obě hlavně do obydlené jurty naproti hotelu. Jen tak, z rozvernosti.“

Zatímco se schylovalo k zatčení Ivana Binara a jeho divadelních druhů, spisovatel pracoval v redakci časopisu Tramp. A dokonce si užíval služební vůz. Následující vzpomínku považuji za signifikantní pro celou normalizaci. Mnozí „osmašedesátníci“ si napřed tak nějak užívali výhod normalizace, dokud nespadla klec. Ukázka z Binarových pamětí tak trochu připomíná alibistické postoje nové zvoleného prezidenta Petra Pavla, když je dotázán na komunistickou minulost.

Ivan Binar. (Foto: archiv MAČ)

Ačkoliv Binar prošel kriminálem, bez uzardění vzpomíná, jak se redakce Trampa proháněla ve služební sovětské volze i se služebním řidičem. Kdyby to tehdy tušili ortodoxní trampové, tak by trampským měsíčníkem asi začali pohrdat. „Časopis Tramp vycházel ve velkém nákladu, prodával se po celé republice a vydělával hodně peněz. Mohli jsme si velice slušně zařídit redakční místnost a taky jsme si pořídili služební volhu s řidičem Vilíkem,“ píše Binar, jak prožíval konec roku 1970 a počátek následujícího. Než byl 25. února 1971 zatčen a roční trest si odpykal ve městě piva.

A kdo ví, kolikrát si v plzeňské base na Borech vzpomněl na ostravskou plzeňskou pivnici U Rady v Poštovní ulici. „Malý park, kolem hlavní pošty, po levé ruce hospoda U Rady – tam chodíval na plzeň pan profesor Josef Schreiber, hudební skladatel, sedával na místě, na kterém kdysi, ještě před válkou, jednou v podvečer pil pivo s Paulem Hindemithem. Bezpochyby tam i za první republiky čepovali plzeň,“ vzdává Binar v pamětech hold slavnému výčepu založenému v roce 1913.

Binarově odvaze ovšem patří poklona. Vězení ho nezlomilo a hned počátkem roku 1977 podepsal Chartu 77, po které následovalo násilné vystěhování celé rodiny z Ostravy do Rakouska. Aby Binar už nedělal „bordel“ v jinak konsolidovaném městě. Rudé baště jménem Ostrava. Tajemník krajského výboru KSČ Miroslav Mamula se následně zbavil i dalších disidentů, do Rakouska byl vypakován i Londýn (Zdeněk Vokatý) a jeho žena Dáša Vokatá, která se později stala družkou Ivana Martina Jirouse čili Magora.

Zdeněk Vokatý alias Londýn ve Vídni. (Foto: archiv IM)

V mezidobí mezi propuštěním z vězení a exilem (1973-1977) Ivan Binar pracoval na dělnických pozicích. V duchu Bohumila Hrabala by se možná dalo mluvit o pábitelské éře, opět u toho bylo pivo a hospody. V knize Kudy? Tudy! lze najít i tuto vzpomínku: „Práce není zajíc, neuteče. Nejprve bylo zapotřebí dát si pivo. Do bufetu se smělo v čemkoli, montérek tu bylo rojení a piva pro každého dost. Nezůstali jsme u jednoho. V průběhu piv prvního pracovního dopoledne s přesahem přes poledne až do pozdního odpoledne našeho angažmá na úpravě křižovatky jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí ze života dlaždiče Blaščoka, našeho šéfa.“ Blaščok žil na Hlučínsku a kolegům občas ukazoval zranění z druhé světové války, které si jako voják wehrmachtu odnesl z ruské fronty.

Věznice Bory.

Pivo a dějiny. Když se v pozdním jaře 1977 ocitl Ivan Binar i s rodinou v Rakousku, stalo se pivo také spojnicí se zemí, kterou nesměl přes dvanáct let spatřit. Tady je zápis z exilového deníčku: „29. května 1977, neděle. Dvanácté výročí svatby jsme oslavili v hospůdce na Hahngasse. Pan Tontur zavolal a přišel. Šli jsme pak k Donaukanálu, zastavili se ve Votivkirche a šli po levém břehu. Leželi u vody, růže a jasmíny, děti házely kamínky do vody. Pak hřiště, malý pudlík Iris, děti, prach na pískovišti, bratwurst, pivo v Hahngasse, děti fantu – euforie všech čtyř. Doma byl pytlík s chlebem, bábovkou, pivem v plechovce, keksy, mapa Wien a Österreich.“

*

Ivan Binar: Kudy? Tudy! Vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě na konci roku 2022.