Všelijak poplantane. Náhradní zpověď hradeckého rodáka aneb Básník Vít Slíva v palbě otázek

Brněnský literární vědec Jiří Trávníček roli zpovědníka zřejmě přijal s určitou úlevou. Konečně se může význačné literární osobnosti zeptat opravdu na všechno, žádné hranice mu respondent nenastavuje, jde se až na dřeň. K věcem nejintimnějším, přitom nezáleží, zda se vede řeč o literární tvorbě, víře, rodinných vztazích či sexualitě anebo fyzickém násilí.

TRÁVNÍČEK: Jaká byla tatínkova víra? A jak na to byli vyladěni s maminkou?

SLÍVA: Tady se musím vrátit k jejich svatbě. To tatínek ještě nevěděl, že kněz, který je sezdává, ten Trtílek… že spával s jeho nevěstou. Do toho ještě patří, že maminku prý nechal kvůli nějaké jiné babě. Takových scén. O svatební noci se prý maminka rozplakala, protože si vzpomněla na Trtílka. Měla od něho spoustu knih – třeba Raisův Západ. Takže ho měla furt tajně ráda. A tatínek, když se to dozvěděl, tak z toho byl na infarkt. Totální manželský rozvrat.

Leckterý literát by mnohé z toho, co Vít Slíva prozradí, raději navždy schoval ve zpovědnici. V této poznámce se proto vyvaruji citací, které by měl asi slyšet jen reálný zpovědník. Vyprávění o knězi, který spával s básníkovou maminkou, však k těmto pasážím nepatří. Byl by to navíc podlý krok, bulvární postup, kdybych teď z rozhovoru vyzobával, co mi připadá nejosobnější. Pikantní, prostě takříkajíc na hraně.

Ale je tu i jiný důvod. Za mnohými básníkovými odpověďmi cítím bolest. Soužení, které vyřčené věty mohou způsobit osobám, o nichž si zrovna Trávníček se Slívou povídají. S ukázkami je potřeba nakládat opatrně. Kdo chce vědět více, ať si knihu objedná v brněnském nakladatelství Host, které ji loni před Vánocemi vydalo.

Sám bych se jako básník Slíva asi nedokázal otevřít. A vlastně ani nevím, jak tento postup respondenta nazvat. Upřímnost? Zmužilost? Srdnatost? Troufalost? Žádné z podobných slov nedokáže charakter Slívových odpovědí dostatečně charakterizovat. Je to prostě zpověď. ZPOVĚĎ! Zpověď věrného katolíka, poctivého celoživotního kantora nejen na Biskupském gymnáziu v Brně (například i v Mladecku na Opavsku). Ryzího a někdy i pyšného básníka.

TRÁVNÍČEK: Jak tě berou studenti? Uvědomují si, že před nimi stojí básník a laureát, dokonce několikanásobný?

SLÍVA: Občas do mě vjede pýcha. Nevím, kdy se to stalo, ale jednou jsem se na ně utrhl: „Vy nevíte, že jsem významný český básník?“ (smích) To byla výjimka.

Jiří Trávníček rozhovor rozdělil na dvě části. První oddíl Životaběh má být více životopisný, druhý Zvětšeniny dává prostor duši. Ve skutečnosti se oddíly prolínají a básník v obou částech střídá až metafyzické úvahy s faktografickými výčty anebo s „banalitami“ všedních dnů, které v kontextu celé zpovědi ještě zdůrazňují mnohdy až surovou výpověď. Tedy zpověď. Často hodně tvrdou. Jako kámen v jakubčovickém lomu, v jehož blízkosti stojí proslulý Slívův letní domek, takzvaná Bouda.

TRÁVNÍČEK: Pořád tam trávíš dva letní měsíce (s odskoky)?

SLÍVA: Teď už míň. V letech, kdy jsem byl zadobře s Maruškou, tak jsme se jezdil vykoupat k Marušce do Opavy a nějaký čas trávil tam. Nevím, jestli jsem ješitný nebo stydlivý, asi obojí, ale já už bych na koupák nešel. Už desítky let!

Řeč se vedla o Boudě. Malebném místu nad Hradcem, trochu skrytém, o padesát metrů dále se ale otvírají fascinující výhledy na Hradec a jeho hrad. V Boudě není elektřina, neteče tam voda, dole v městečku je koupaliště. O Boudě jednou Slíva dlouze vyprávěl i pro kulturní deník Ostravan. V rozhovoru o „básnicko-alkoholickém zapřažení“. V tom kopci nad Beethovenovým Hradcem. (celý článek zde)

TRÁVNÍČEK: Ale pozor – Beethoven.

SLÍVA: Beethovenův Hradec – to už mám od dětství. Byl tam na pozvání Karla Lichnovského dvakrát: 1806 a 1811. Když jsem byl kluk, tak jsem si ho představoval, jak chodí po zámeckém parku, ruce za zády, a jak mu to už víří v hlavě.

Kdyby šel s takovou upřímností na trh třeba Václav Havel anebo Milan Kundera, to mám ovšem na mysli pasáže, z nichž na tomto místě necituji, už by na jejich životaběhu žádní životopisci či přátelé asi nemohli najít nic zajímavého. Narážím třeba na Jana Nováka anebo Irenu Obermannovou, kteří v publikacích o jmenovaných celebritách vršili jednu pikantnost za druhou. Slíva se odhalil sám. Dužina shnila v trávě pod slivoní, zůstala tvrdá pecka!

Ať už knižní rozhovor s názvem Všelijak poplantane otevřu na libovolném místě, vždy stejná naléhavost. Někdy jsem za ni rád, jindy je mi až nepříjemná. Možná to nepůsobí úplně důvěryhodně, ale teď jsem se v rámci „slezské vzájemnosti“ rozhodl pro ruskou ruletu. Sedím v pivnici v Hlučíně, beru do ruky Trávníčkův rozhovor, zavírám oči, zhruba uprostřed knihu otevřu a naslepo dám prst na zatím neznámou odpověď Víta Slívy. Ukazováček se zastavil na fotografii. Chyba. Tak znova! Ach, jo, tahle pasáž je z mého hlediska nezveřejnitelná. Tak do třetice, teď jde nejen o vztahy ale i o knížky…

TRÁVNÍČEK: Jak jste spolu souzněli?

SLÍVA: Hodně četla; knížek měla dost. To je podobné jak u Jany. A žádné šunty! A kupovala holkám taky dobré knížky. Jí třeba vděčím za objev Frynty – Písničky bez muziky. Což je absolutně geniální dílo! A otázka kostela. Ona náboženskou výchovu měla; s Borisem byli sezdáni u oltáře. Další mé hříchy: „Nepožádáš manželky…“

*

Všelijak poplantane. Vít Slíva v rozhovoru s Jiřím Trávníčkem. Nakladatelství Host, Brno 2022.