Durczak a Siostrzonek oživili fotografie Ostravy z 50. a 60. let v Knize stesku i totality

ČEKÁME NA TEBE! OKR – DŮL RUDÝ ŘÍJEN
DOLY ČEKAJÍ NA VAŠI POMOC
NOVÁ HUŤ KLEMENTA GOTTWALDA, OCELOVÉ SRDCE REPUBLIKY.
NEJLEPŠÍ BUDOVATELÉ SOCIALISMU.
OSTRAVA VOLÁ MLÁDEŽ NA VÝSTAVBU DOLU ČSM.

Řečeno knihařskou terminologií, už takzvaná předsádka nové publikace, tedy vnitřní část pevné knižní desky, je strhující řekou, jež teče do minulosti budovatelské Ostravy. Kniha Zrození metropole (Ostrava ve fotografiích padesátých a šedesátých let) Ondřeje Durczaka a Jiřího Siostrzonka se totiž čtenáři neotvírá nějakou zásadní fotkou, nýbrž nálepkami na krabičkách zápalek z padesátých a šedesátých let, které vyrobil národní podnik Solo Lipník. A některá hesla z těch nálepek právě zazněla.

Předsádka knihy. (Foto: Ondřej Durczak)

Nejstarší pamětníci, kteří se k budování socialistické Ostravy svého času nadšeně přidali, se možná nad hesly i nostalgicky dojmou. My ostatní můžeme být rádi, že jsme se té vypjaté dobové atmosféře mohli vyhnout. Kdo byl proti budování a vůbec proti socialismu, ten totiž znárodněný průmysl také musel podpořit vlastní fyzickou silou, ale ve vězeňském mundúru. Lágry tehdy vznikaly i kolem některých dolů na Ostravsku, někdejší Nápravně pracovní tábor Ostrava-Heřmanice vlastně existuje dodnes v podobě heřmanické věznice. Tehdy heřmaničtí muklové těžili uhlí na Dole Rudý říjen.

Až vyjdu školu, horníkem se stanu.
To bude zajímavé…
Je asi krásné na směnu jít k ránu,
když svítá, slunce v červáncích si plave

Tak v padesátých letech psal nadšený budovatel a básník Jaromír Šavrda, který se za normalizace nakonec také ocitl ve vězení za antisocialistickou činnost. Jak to vypadalo v heřmanickém lágru na přelomu padesátých a šedesátých let, to v Durczakově a Siostrzonkově knize nenajdeme. Možná ani taková fotka neexistuje. Běžní Ostraváci se navíc nestarali, kdo je v heřmanickém táboře neprávem uvězněn z politických důvodů. Dále se chodilo do biografů i divadel, kniha třeba přináší kompozičně skvostný snímek Viktora Koláře staršího (1898-1971). Pohled na dnešní Smetanovo náměstí s Divadlem Antonína Dvořáka.

Smetanovo náměstí na snímku Viktora Koláře st.

Publikace je zajímavým vhledem do „oficiálních fotografických tiskovin s tematikou Ostravy v období padesátých a šedesátých let“, jak zdůrazňuje Ondřej Durczak. Ten připomíná například snímky z publikací typu Ostravsko republice (1949), Výstavba Ostravska (1950) nebo z ikonické knihy fotografií Františka Krasla Ostrava barevná (1962). Většinou jde o nedostupné sběratelské publikace, do nichž nás nová kniha vydaná s podporou Slezské univerzity v Opavě nechá nahlédnout i s fundovaným odborným textem Ondřeje Durczaka.

Fotografie Františka Krasla.

Durczak čtenáře podrobně seznamuje i s fotografy Ostravy, kteří „černé město“, či chcete-li „ocelové srdce republiky“ dokumentovali právě v padesátých a šedesátých letech. Známé jsou třeba snímky Františka Krasla a Květoslava Kubaly, méně už se ví o jedinečných spanilých jízdách do Ostravy, na které se vypravoval krnovský fotograf Gustav Aulehla (1931-2021).

Benzinová pumpa na snímku Gustava Aulehly.

Aulehla byl učitelem Jindřicha Štreita, zásadním motivem jeho snímků je „lidské konání“, na okolnostech až tolik nezáleželo. Takový je i snímek ostravské benzinové stanice, kde frmol na pumpě zaujatě pozoruje malý capart, zřejmě s babičkou. „Osobité a bezprostřední snímky vycházející z tradic humanistické dokumentární fotografie,“ klaní se Durczak dílu Gustava Aulehly, jenž zemřel 19. prosince 2021. A jen dva měsíce předtím s fotografem udělal obsáhlý rozhovor i kulturní deník Ostravan.cz (celý rozhovor zde)

Františka Krasla (1912-1988) publikace vyzdvihuje jako „nejlepšího fotografa průmyslové tematiky“ v Ostravě, tedy v okruhu oficiálních a režimem preferovaných fotografů, k nimž Krasl patřil. Kraslova kniha Ostrava barevná z roku 1962 je vůbec nejpoetičtějším fotografickým dokumentem, který o Ostravě kdy vznikl. Blíží se mu snad jedině dílo Obležené město z roku 1995, pod kterým je podepsán Viktor Kolář mladší. Kraslovy snímky ale doplňuje citlivější a Ostravě lépe na míru ušitý text Ivana Kubíčka než ten od Jaroslava Žily v Kolářově knize.

Ostrava na snímku Františka Krasla.

Obálku knihy zdobí působivý snímek Žofínské huti, která do počátku sedmdesátých let vyráběla železo v těsném doteku dnešního Domu knihy (Ostravanky) na Smetanově náměstí. Autorem je fotograf Zdeněk Menec (1914-1998), žák slavného Karla Plicky, jenž je podepsán také pod mnoha ostravskými pohlednicemi.

Obálka knihy.

Teprve nad tímto snímkem Žofinky dnešní Ostravák pochopí to dávné a již zmiňované heslo o ocelovém srdci republiky. Vysoké pece stály prakticky v srdci města, za obchodním domem a divadlem. Snímků, které ukazují dávno zmizelou průmyslovou Ostravu, je publikace vlastně plná. Zcela sice nerozumím názvu knihy Zrození metropole, když Ostrava byla považována již za průmyslovou metropoli Rakousko-Uherska i meziválečného Československa, ale názvy knih mají obsahovat také určitý druh tajemství.

Ostrava jak ji zachytil Zdeněk Menec.

Brněnský básník Jaroslav Erik Frič (1949-2019), který v Ostravě vyrůstal v padesátých a šedesátých letech, se v poslední dekádě života mnohokrát vyjádřil, že tohle už není jeho město. Podle něho z Ostravy jeho dětství a dospívání téměř nic nezůstalo, takže každou procházku či projížďku současnou moravskoslezskou metropolí dosti bolestně prožíval. Kniha Zrození metropole v tomto smyslu dokumentuje i Smrt metropole. Je to kniha stesku, na stesku pak Jiří Siostrzonek postavil i jímavou esej, která knihu otvírá.

Masarykovo náměstí na snímku R. Adamuse.

Frič na Ostravu raději vzpomínal, než by ji navštěvoval, ale tuhle publikaci by si s chutí prohlédl. „V zemi stesku stejně jak ve snech, nikdo neumírá,“ cituje Siostrzonek v úvodní eseji Lucii L. Fišerovou, slovenskou teoretičku a kritičku v oboru fotografie. Tak třeba snímek dnešního Masarykovo náměstí od R. Adamuse dokazuje, že celá jedna historická strana náměstí byla podle vůle socialistických urbanistů zbořena zcela zbytečně. Nechátrala tolik, jak se tvrdilo. V „paměti“ Ostravy se dokonce někdy zničení této části náměstí spojuje se spojeneckými nálety ze srpna 1944. Po domech tam stále zůstává jen proluka, na které se letos před Vánocemi točilo ruské kolo.

Poruba na snímku F. Nykla.

S výjimkou Nové huti (Liberty Ostrava) se vytratila většina těžkého průmyslu, zmizely jednotlivé domy i celé bloky nebo dokonce celé čtvrti (Hrušov). Zachovalo se především dědictví totality, tedy nekonečná sídliště, proto knize pracovně říkám Kniha stesku i totality. Siostrzonek třeba výstavbu Poruby připomíná písničkou Jaromíra Nohavici Máma mi na krk dala klíč: „Máma mi na krk dala klíč / Prý ať ho nosím / Budu teď chlapče pár let pryč / Neztrať ho prosím. // Je od hlavního vchodu / A světla dole svítí / A vem si s sebou vodu / A vrať se do desíti.“

Z knihy Zrození metropole. (Foto: O. Durczak)

Ano, Porubu lze najít i dnes, tam se dá v deset večer pořád vracet. Důl Šalomoun, koksovna Karolina a Šalomounská kolonie už ale nemají zámky, kam by šlo klíč zastrčit. Nevadí, máme přece stesk a teď i knihu, kterou už asi týden nosím v tašce, když jdu na pivo do jedné sídlištní restaurace ve Frýdku-Místku. Nepotřebuji vidět Ostravu. Ctím, co napsal Siostrzonek: „Ostrava je pocitově a myšlenkově hermeticky uzavřena a svá poselství sděluje jen za splnění určitých podmínek a jen vyvoleným lidem.“

Z knihy Zrození metropole. (Foto: I. Mottýl)

A teď ještě k březnu 1953. K datu, které zmiňuji v perexu. Když 5. března 1953 umírá diktátor J. V. Stalin, na pohřeb do Moskvy zamíří i jeho věrný slouha Gottwald. Z funusu se československý prezident vrací 11. března a tři dny poté natáhne bačkory. Zanechává po sobě 196 k smrti odsouzených politických vězňů, tisíce uvězněných a statisíce jinak postižených stalinskou totalitou v československém hávu.

Fotograf Viktor Kolář starší po smrti Gottwalda vyfotil část smutečního průvodu na dnešním Masarykově náměstí. Z poklony masovému vrahovi mrazí, stejně jako z tehdejší básně dodnes velebeného ostravského básníka Viléma Závady, který v literárním měsíčníku Nový život otiskl báseň Za soudruhem Stalinem. „Žije v nás soudruh Stalin,“ prohlašuje poeta za Ostraváky, asi na věky věků… Političtí vězni přitom zrovna začínali doufat, že po smrti diktátora budou jejich letité tresty alespoň zkráceny, básník chtěl stalinský režim zachovat.

Ondřej Durczak a Jiří Siostrzonek. (Foto: archiv O. Durczaka)

Při pohledu na Kolářovu fotografii, která mě pobídla najít si Závadovu báseň, mám chuť alespoň na pár měsíců odnést Závadovy básnické sbírky do sklepa. Zvláště teď, v čase vrcholící kampaně druhého kola prezidentských voleb, kdy voliči poslali do finále dva bývalé komunisty. Siostrzonkův a Durczakův projekt je tedy i výsostně aktuální.

Restaurace Jindřiška v knize. (Foto: O. Durczak)

Ale ať prohlížení této skvělé knihy nekončíme tak skepticky. Pojďme raději na pivo do Jindřišky v Sokolské třídě. Restaurace z počátku šedesátých let si stále uchovala něco z původní atmosféry, minimálně ve vestibulu výčepu. Zdař Bůh a na zdraví!

*

Ondřej Durczak, Jiří Siostrzonek: Zrození metropole. Vydalo nakladatelství FotoD, Ostrava 2022.