Svatý Mercedes, vrtulníky i Nanebevzetí nad plynovou bombou: Bolestné jinotaje sochaře Koléška

Sochař Jaroslav Koléšek, vedoucí katedry sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity, představuje v Domě umění výstavu nazvanou novotvarem Technointim. Kontrastní složeninou, která vyvolává dvojaké pocity. Není to zrovna libozvučné slovo, připomíná všechny ty Technoprojekty, Technomy, Technomaty, Technomonty a další podniky spojené se strojírenským průmyslem. Autorem názvu je kurátor Jaroslav Michna, který ale technologie protikladně spojil s intimitou. S výrazem pro nejniternější pocity člověka. Technointim. Na první dobrou lehce odpudivý název, který ale v mysli postupně rezonuje i pozitivně. V každém případě je to originální pojmenování, které návštěvníci Koléškovy výstavy hned tak nezapomenou.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Kulturní deník Ostravan.cz požádal Jaroslava Koléška, aby krátce před vernisáží, která proběhla v úterý, vybral pět soch (skulptur, objektů atd.). A představil je osobněji, má to být spontánní výběr. Mistr dostal na volbu tohoto kvinteta asi jednu minutu.  „No já nevím,“ pokrčil napřed rameny a záhy přistoupil k loni dokončenému dílu s názvem Rozeta pro soukromou kapli Mercedes-Benz.

Logo slavné německé automobilky je v této práci součástí klasické kamenické ozdoby středověkých katedrál, pískovcové rozety, tedy gotického okna či jen ozdobného prvku chrámu. V třícípé hvězdě přitom značku Mercedes leckterý návštěvník odhalí až po přečtení popisky, neboť se napřed nechá unést detaily jemné kamenické práce, které se může i dotknout. To se mu v reálné katedrále nepodaří, rozety tam zdobí někdy až „nebeské“ výšiny chrámových oken.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Sochu je možno přijmout různě. Dovedu si představit jistého ostravského cikánského barona, který jezdí pouze Mercedesy, že si dílo zakoupí do haly ve své vile. „Téma může působit machisticky, je v tom kult silných aut i holek, které se kolem toho všeho točí,“ vypráví Koléšek. „Ale tomuhle světu se spíše posmívám,“ dodá. Byť ženská přirození naznačená ve třech polích rozet, a to včetně výrazných klitorisů, nikterak ironicky nepůsobí. Je to spíše celkový jinotaj, dantovská alegorie.

„Vidím v tom narážku, jak byla římskokatolická církev vždycky provázána se světskou mocí,“ svěřuji sochařovi svůj první dojem. Koléška v tu chvíli považuji za dalšího výrazného kritika tohoto nebezpečného spojení, před nímž varoval už Dante Alighieri na přelomu 13. a 14. století, tedy v čase gotických katedrál:

Meč s berlou spjat, a takto ve spojení
jen stěží kupředu se mohou hnouti,
nebo v jednom před druhým už strachu není

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Ta kritika je důležitá i po sedmi stoletích, stačí se podívat 1200 metrů za katastrální hranice Ostravy, tedy do Polska. Moc světská a církevní tam aktuálně tvoří nebezpečné spojenectví, které produkuje stále pevnější podloží pro autokratický stát. „Je to i tak. Proto jsem vymyslel, že je rozeta určená do soukromé kaple Mercedes-Benz ve stuttgartské katedrále,“ říká Koléšek. A vědí už to ve Stuttgartu? „To určitě ne,“ směje se sochař.

Rozetu vytvořil klasickými středověkými postupy. „Pravítka, úhelníky, kružidlo a ruční nářadí. Kamenická ocel je pořád stejná,“ informuje. „Je to trochu hříčka, ale pro mě má i jistou váhu. Proto ta adjustace jako v muzejní expozici, podobné instalace nejdete například v Musée de Cluny v Paříži, kde jsou v kovových rámech uloženy kamenické fragmenty z francouzských katedrál.“

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

A co ekologie? Mercedesy jsou v tomto smyslu těžká váha, dieselové motory škodí klimatu dosti zásadně. Máme v rozetě hledat i tento jinotaj? „Proč ne. On už ten samotný kámen je alegorií,“ říká umělec a pak si povídáme o usazeninách, neboť pískovce, to jsou vlastně zbytky starších rozpadlých hornin. „I naše civilizační vrstva se časem dostane někam níž,“ přemítá Koléšek.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

A pozval na vernisáž ostravsko-opavského biskupa? Jak by se mu asi líbila rozeta? „Nepozval, ale pokud by přišel, spíš by mě zajímala jeho reakce na jiné dílo,“ podotkne sochař a přechází k práci z roku 2021 s názvem Nanebevzetí. „Tak tady si pohráváte s jedním z největších katolických dogmat, to je mi sympatické,“ podotknu u sochy. „Ano, je to poněkud výbušné,“ pokračuje Koléšek. „Kostelík je z klasické plynové bomby na propan-butan, ten kostel je jakoby napěchován nějakým napětím, výbušnou směsí, která tvoří oblaka nad kostelem. A Panna Marie stoupající na nebe má tvar cedníku.“

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Pro mě je to docela odvážný atak na katolické dogma o Nanebevzetí Panny Marie. „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy,“ vysvětluje katolická církev. Dogma samozřejmě nezná detaily, jak Panna Maria zemřela, zda vůbec zesnula a zda tedy byla vynesena (vzata) andělíčky do nebeské slávy bez porušení majestátu smrti. Křesťanské protestantské církve Nanebevzetí neuznávají, pro ateisty je to jen další pohádka vycházející z Nového zákona.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

„Intolerance katolíků k jiným náboženstvím?“ ptám se Koléška, co všechno chtěl dílem vzkázat dnešní společnosti. „Nechávám to na návštěvnících,“ odpovídá sochař a upozorňuje, že každý příchozí do Domu umění také bude pomyslně stoupat na nebesa, neboť se v díle spatří jako v zrcadle. „Zajímá vás náboženská tématika? Marius Kotrba, váš učitel sochařství, pověsil na ostravské biskupství svatou Hedviku. Náboženská témata řeší na Fakultě umění celá léta malíř Daniel Balabán,“ ptám se. „Je to spíš výjimka, mě zajímá hlavně člověk,“ říká Koléšek.

Člověk schovaný v sochařských alegoriích. To už stojíme u dvou kamenných ponorek, které do sebe narazily v oceánu. Anebo se k sobě spíše tulí? „Čím jsem starší, tím více se ve svých dílech zabývám lidmi. Ale nechci jít k člověku přímo, tak používám různé stroje jako personifikaci lidských bytostí. Je to chlap a ženská. Zkamenělé milostné gesto po nějakých bojích,“ rozpovídá se Koléšek nad sochou.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Řeší snad v díle i osobní příběh? „Skoro ve všech dílech je můj osobní příběh. Láska, nenávist, souboje, usmiřování, bitvy, války i časy klidu. Celá ta výstava je o člověku, vůbec není o věcech, jak by se mohlo zdát,“ říká nad kamennými podmořskými plavidly.

Přecházíme k sérii reliéfů. „Tohle vystavuji vůbec poprvé a jsem zvědav, jak budou práce přijaty,“ říká nad sádrovými reliéfy zalitými v betonu. „Ale nějak mi to tady v Domě umění funguje,“ má pocit, že vybral dobře. „Jsou to vzpomínky na krajinu, kde jsem se narodil a vyrůstal. To je Haná, Litovelské Pomoraví. Tady jsou žně, tady pískovna, tady stoh a hráz,“ ukazuje.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Jsme v Březové u Litovle, tam býval sochař doma. Na základní školu docházel do Litovle, dnes už je v budově pouze gymnázium. Je to skvostná secesní stavba z roku 1903 mezi rybníky, poblíž se vinou slepá ramena Moravy a řeka je i doménou mnoha z Koléškových reliéfů. Představují i svoz řepy, ukládání kanalizačních skruží či stavbu protipovodňových hrází. „Reliéfy vzpomínek, které jsem zapustil do betonu. Obrazně se noří do paměti, zároveň to všechno z paměti vystupuje,“ vypráví sochař.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Šedá kůra mozková a vzpomínky na šťastné dětství a dospívání. Není to jen sentiment, ale i Technointim. Hanáckou přírodu a Hanáky Koléšek opět líčí výhradně s pomocí techniky. Strojů, které věčně zraňují planetu Zemi ku prospěchu člověka. Vidíme stopy po traktorech nebo kombajnech, po těžních strojích v pískovně, těžké mechanice při stavbě hrází. To nejsou Květy intimních nálad Antonína Sovy, to je docela bolestný konceptuální jinotaj o civilizační proměně krajiny na přelomu milénia.

A nakonec nejnovější vrtulník Jaroslav Koléška. „Před týdnem dodělaný,“ říká Mistr. Kdo sleduje jeho dílo, ví, že to není první vrtulník. „Trvalo ale mnoho let, než jsem ten zážitek z povodní v roce 1997 zpracoval právě takto. Zajímá mě ambivalence techniky, která se může stát zkázou i záchranou života.“

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Jde o konkrétní zážitek z moravských povodní v červenci 1997.  Vrtulníky řady Mi-24 (v exportní verzi Mi-35) sovětské výroby z vrtulníkové základny v Přerově tehdy v Pomoraví zachraňovaly topící se oběti v rozbouřené Moravě. „Po prsa ve vodě. S rodiči a babičkou. Ve chvíli té největší apokalypsy se zdálo, že ty dva bitevní vrtulníky se snášejí z nebe, aby to všechno přiletěly dokonat. Za jejich obrovského hřmotu jsem si tehdy říkal, že to je snad úplný konec,“ vzpomíná sochař, tehdy třiadvacetiletý čerstvý absolvent Katedry výtvarné tvorby Fakulty umění Ostravské univerzity.

Vrtulníky do zaplaveného Pomoraví přinesly naději na další život. „Zachránily nás, jinak bychom nejspíše všichni utonuli,“ je si Jaroslav Koléšek neustále vědom. Proto ta pocta, proto i ten vrtulník s atributy spermie. S nadějí na nový život. „Bitevní vrtulníky samozřejmě přinášejí i smrt,“ upozorňuje sochař. Konkrétně tyto sovětské řady Mi třeba v bojích v Afghánistánu a nyní také na Ukrajině.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Spermie ale někdy všechno komplikují. V nechtěných těhotenstvích, kdy se partneři od početí více nenávidí, než by se milovali. Naprosto nekorektně teď v Domě umění uvažuji nad tím, že spermie stojící u stvoření Vladimira Putina byla nejbitevnějším ze sovětských bitevních vrtulníků, protože díky kremelskému vůdci už na obou stranách současné války na Ukrajině zahynulo nejméně 250 tisíc vojáků i civilistů z obou stran.

Raději na to nemyslet. Alespoň ne permanentně. Proto dal také Jaroslav Koléšek soše vrtulníku název Love Me Tender. Miluj mě něžně. A tuhle písničku Elvise Presleyho si sochař v posledních týdnech i mnohokrát pustil:

Love me tender, love me sweet
Never let me go
You have made my life complete
And I love you so.

*

Jaroslav Koléšek: Technointim. Dům umění (Galerie výtvarného umění v Ostravě). Výstava je k vidění do 12. března 2023. Kurátor Jaroslav Michna, grafický design Katarína Jamrišková.