Opavská Hraběnka je noblesním a poctivým divadlem, které potěší, pobaví i poučí

Hudební složka inscenace obsahuje písně, které znějí tak, jako by byly vytvořeny někdy v padesátých letech. Přitom je však vytvořila dvojice Klemens (texty) a Buzzi (hudba). Václav Klemens je uměleckým šéfem ostravského Divadla loutek, kde Mario Buzzi také působí. Dlouholetá spolupráce nyní přinesla velmi dobré výsledky.

Marta Roszkopfová je stále velmi uznávanou kostýmní výtvarnicí a scénografkou. Její práce vždy pomáhá inscenacím i hercům. Inscenacím v celkovém dopadu na diváky, hercům v uchopení postav, neboť hrát v kostýmu, který postavu definuje a dotváří, je velkým ulehčením nelehkého hereckého úkolu.

Pro začátek kritického nahlížení na dění na jevišti ještě jedna celkem očekávatelná otázka: Proč po televizním filmu Zámek v Čechách (1993), natočeného podle scénáře Jiřího Hubače, ve kterém v hlavní roli hraběnky Elizabeth Anny Marie excelovala Jiřina Jirásková, napsal syn Jiřího Hubače Ivan Hubač divadelní hru Hraběnka pro pražské Divadlo Palace (premiéra 2018)?

Odpověď Ivana Hubače na tuto otázku není k dispozici. Lze si ji ale představit, respektive odvodit z výsledků jeho působení na postu rozhlasového a televizního dramaturga a ze slov, která řekl v rozhovoru pro TV magazín v roce 2004: „Jan Werich říkal: Je to blbé, bude se to líbit. Při sledování některých pořadů a pohledu na křivku jejich sledovanosti si Werichův bonmot často připomínám. Nejtěžší je produkovat kvalitu, která přináší velkou sledovanost.“

Ivanův již nežijící otec Jiří Hubač, druhý z dvojice autorů hry Hraběnka, ve své dramatické tvorbě takové kvality často dosahoval. Hra Hraběnka je ale nejenom dokladem faktu, že jeho syn se o totéž snaží. Je dokladem toho, že se Ivanu Hubačovi naplňování této snahy daří. Text Hraběnky je kvalitní, a s prominutím není vůbec blbý. Přesto se může líbit jak divadelním kritikům, tak tomu nejprostšímu divákovi. A více ani žádat nelze.

Hana Vaňková a Jakub Stránský. (Foto: Lukáš Wodecký)

Kvalitní předloha potřebuje už jen kvalitního režiséra a dobré herce, aby inscenace byla zdařilá a představení záživné, divácky atraktivní, a přitom stejně kvalitní, jako je text, ze kterého tvůrci a realizátoři vyšli. Což je případ opavské inscenace hry Hraběnka.

Václav Klemens rozhodně nepatří ke druhu exhibujících režisérů, kteří se všemi silami snaží vlastní režií překonávat věhlas autorů jimi režírovaných her. Klemensova režie Hraběnky v první řadě slouží inscenaci. Slouží jí tím, že vlastně jakoby není vidět. Klemens nevymýšlí režijní kousky. Řemeslně téměř dokonale pracuje s mizanscénou, hercům dává volnost k tvůrčímu herectví, pečlivě jim napomáhá v tom, aby divák viděl v dění na jevišti vztahy mezi jednotlivými postavami, postavy aby byly srozumitelně vyložené a z jejich vespolného jednání aby vznikaly zajímavé situace, jejichž průběh diváka zaujme a zasáhne jak emočně, tak rozumově. Když se takový režijní přístup setká s dobrým herectvím, výsledkem je kvalita, která se musí líbit všem.

Zleva Soňa Křepelová, Hana Vaňková a Kamila Srubková. (Foto: L. Wodecký)

Kdo seděl v neděli hledišti a pozorně sledoval premiérové představení Hraběnky, setkal se s kvalitním herectvím hned v jejím úvodu. Soňa Křepelová, hrající komornou v alternaci s Terezou Bartošovou, v úvodní scéně představuje průvodkyni po zámku. Její dikce a vůbec celý mluvní projev byly téměř dokonalé. Téměř, protože k technické dokonalosti potřebuje jen maličko: aby dodržování kvality artikulace bylo z práce obličejových svalů maličko méně vidět. Jinými slovy, aby řeč bylo jenom trošičku přirozenější. Jinak je komorná Křepelové naprosto věrohodná a pravdivá. Křepelová dělá čest pražské Vyšší odborné škole herecké, kterou nedávno absolvovala, a je velkou posilou souboru opavské činohry.

Představitelka titulní role hraběnky Elizabeth Anny Marie, herečka Hana Vaňková, si za svůj herecký výkon zasluhuje udělení titulu Její herecká jasnost. Tedy nejen za tento výkon. To, že Vaňková je „jasná herečka“ dokazuje po celou dobu své opavské herecké kariéry snad ve všech postavách, které na své domovské scéně vytvořila. V jejím podání se po jevišti prochází nejen šlechtična na první pohled, ale také na první pohled členka „vyššího stavu hereckého“.

Hana Vaňková a Jiří Hába. (Foto: Lukáš Wodecký)

Hraběnka z Lansdorfu a Scheibergu v podání Hany Vaňkové je ukázkou šlechtické noblesy a prosté lidskosti zároveň. A Hana Vaňková, stejně jako režisér inscenace Václav Klemens, svým výkonem slouží hlavně postavě a tomu, jak a proč ji právě takovou autor do hry vepsal. Tedy proto, aby byla lidským protipólem tomu druhu socialistických funkcionářů, jako jsou postavy Předsedy (Daniel Volný), Správce (Jakub Stránský), Vedoucí (Pavel Zavadil) nebo Příslušník (Jiří Hába). Všichni vyjmenovaní herci ztělesňují sice své dramatické osoby s maličkou mírou parodie, ale ta právě přispívá ke komediálnosti celého představení. A režisér Klemens to samozřejmě ví.

Daniel Volný si užívá možnost vykreslit funkcionářskou slizkost a předstíranou lidumilnost v kontrastu s tupostí ideologií zaslepeného funkcionáře, vybaveného navíc nenávistí ke všemu, co ho přesahuje. Ještě více ideologické zaslepenosti dává postavě správce Jakub Stránský. Zavadilův Vedoucí je ukázkou institucionální autority, která žádnou autoritou být nemůže, protože není autoritou lidskou, přirozenou.

Vedle vynikající Hany Vaňkové se po jevišti pohybuje v roli Aloise také neméně vynikající Michal Stalmach. Jeho Alois je opět téměř dokonalý, k úplné dokonalosti už chybí možná jen dvě tři reprízy, než Stalmachovi, jak se říká, všechno to, co postavě vědomě dává, „vleze pod kůži“. Jinými slovy, než se s postavou dokonale sžije. Opravdu k tomu má už velice, velice blízko.

Michal Stalmach a Přemysl Bureš. (Foto: Lukáš Wodecký)

Mařku, ženu z lidu, hraje skvěle Kamila Srubková. Role jí absolutně sedí. Prostořeká žena se zlatým srdcem jak se patří, to je Srubkové Mařka.

Mohlo by se zdát, že všichni zatím vyjmenovaní jsou jakýmisi žánrovými obrázky. Ale není tomu tak. Každý z herců odevzdává své postavě něco ze sebe, ze svého vlastního lidského typu, ze své vlastní lidské osobnosti.

Kostelník v podání Martina Valoucha je téměř stejný introvert, jakým (zdánlivě) je Valouch mimo svou profesi. Valouch přesně vystihuje prostou vznešenost nábožensky věřícího člověka, jeho kostelník je protipólem prázdného funkcionaření tolik známého z dob socialistického režimu před rokem 1989, protipólem těch funkcionářů, kteří v dobách komunistického temna ztěžovali život upřímně věřícím lidem. A Valouchovo postesknutí coby otce, kterého zapírá vlastní syn, aby mohl být příslušníkem represívních sil socialistického režimu, je velmi pravdivé, až dojemné.

Do celku všech účinkujících zbývají tři. Přemysl Bureš hrající hostinského Krásu, Andrea Zatloukalová, představitelka Jarmily, a Štěpán Przezewiecki coby Mladík.

Přemysl Bureš hraje hostinského tak, jak ho znají návštěvníci z někdejšího kultovního ostravského klubu Les, kde byl Bureš občas i obsluhujícím vlastníkem roznášejícím pivo i hercem v podzemních (občas i doslova) divadelních inscenacích. Noblesní číšník a rovný chlap zároveň. Takový je jeho Krása. Nomen omen.

Zleva P. Zavadil, M. Stalmach a A. Zatloukalová. (Foto: L. Wodecký)

Jarmila Andrey Zatloukalové je přesným obrazem kdysi milující ženy, vyhnané z manželství alkoholismem manžela. Mladík Štěpána Przezwieckého věrně reprezentuje mladé lidi na prahu dospělosti, kteří se po roce 1989 setkali s někdejšími šlechtickými emigranty a byli okouzleni jejich způsobem chování i jednání z lidmi.

Titulek této recenze obsahuje slova potěší, pobaví a poučí. Představení Hraběnky potěší jak člověka, který na ně nahlíží okem odborným, tedy publicistu, divadelního kritika, ale také prostého obyčejného člověka a milovníka divadla, který jde na představení s cílem relaxovat, odpočinout si od starostí běžného dne a pobavit se. Pobaví vtipem, humorem a komediálností i zaujme hlubšími myšlenkami. Poučí mladé lidi, kteří už nezažili komunistickou totalitu vládnoucí v naší zemi mezi lety 1948 až 1989. Poučí však také divadelníky profesionální i neprofesionální – amatéry, ochotníky. Těm všem ukáže, co je zapotřebí, aby se zrodilo právě takové představení. A že vlastně stačí docela málo: dobrý text, dobrý režisér, dobří herci. Když se k tomu ještě přidají dobří hudebníci, tím lépe.

Co říci nakonec? Přítomný Ivan Hubač mohl být zcela spokojen. Autor této recenze očekával potlesk vestoje. Nedošlo k tomu. Že by opavské publikum zůstalo sedět zaraženo kvalitou představení?

Nu, zdá se v kontextu posledních několika premiér činohry Slezského divadla, že si v opavském divadle na kvalitu spojenou s diváckou atraktivitou můžeme pomalu začít zvykat.