Inscenaci hry Úplné zatmění zdobí zejména výborný výkon Josefa Kaluži v roli básníka Verlaina

Tématem hry je osudové setkání básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda a obsahem pak většinou události, které se odehrály při jejich krátkém společném životě a cestách po Evropě. Autor hry Christopher Hampton je také scénáristou stejnojmenného filmu Agniezsky Holland. Oba tvůrci se ve filmu věrně drželi jako hlavního tématu tématu homosexuality a toho, jak byla v době, kdy básníci Verlaine a Rimbaud žili, společností vnímána jako něco naprosto skandálního, pohoršujícího a nezákonného.

Doba pokročila, současní inscenátoři už neřeší homosexualitu. Stejně jako Andrzej Hübner-Ochodlo se zabývají problematikou mezilidské lásky, míry lidskosti i nelidskosti a sebezničení, kteréžto některé vášnivě láskyplné vztahy mění v nenávistné. A také jak nekonvenční, provokativní a třeba i vulgární chování vnímá třeba i dnešní konzervativnější část společnosti.

Z inscenace Úplné zatmění. (Foto: Roman Polášek)

Scéna Andrého Hübnera-Ochodla je velmi sugestivní.  Vévodí jí velký, téměř čtyři metry vysoký a pět metrů široký temně rudý předimenzovaný historizující obrazový rám postavený na přední straně mírně vyvýšené hrací plochy. V její zadní stěně je ještě průchod do dalšího prostoru, přehrazený průhlednou přepážkou. Na tu se také píše, maluje rukama a podobně. Něco podobného už stejně jako Ochodlo použili i někteří předchozí inscenátoři při zobrazování vnitřního života jednajících postav.

Kostýmy Marty Roszkopfové jsou historizující, převážně vyvedené v černé barvě. Rukopis výtvarnice promítnutý do kostýmů je bohužel upozaděn světelným designem, ve kterém se místy nadbytečně pracuje s přítmím a tmou. A tak si řada diváků užila krásy kostýmů a jejich dokonale vyvedených detailů až při děkovačce. Nemluvě o tom, že v řadě situací by bližšímu kontaktu s divákem pomohlo poněkud více světla.

Vlastimil Burda. (Foto: Roman Polášek)

Výborná je hudba Adama Żuchovského i její živé provedení v pojetí Martina Dytka. Tóny elektrické kytary jsou místy hladivé, jemné, něžné jako něha něžného milence, aby vzápětí přešly v uši i duši drásající a kruté zvuky. Vše rezonuje s tématem i děním v hracím prostoru, ale na rozdíl od jednání a herců je hudba prvkem skutečně a silně diváka zasahujícím.

Z inscenace Úplné zatmění. (Foto: Roman Polášek)

Hru Úplné zatmění uvedlo v minulosti už několik divadel v České republice. Asi nejznámější z nich (a rozhodně nejzdařilejší) je mladoboleslavská inscenace režiséra Pavla Kheka z roku 2013, ve které postavu básníka Verlaina ztvárnil Petr Mikeska natolik zdařile, že za ni získal Cenu Thálie.

Verlaina v ostravské inscenaci hraje Josef Kaluža a Rimbauda Vlastimil Burda. Obě role jsou mimořádně náročné jak na psychickou, tak fyzickou kondici herců. Způsob hereckého projevu, ke kterému režisér vede Vlastimila Burdu, dělá postavu Rimbauda málo věrohodnou a jen těžko uvěřitelnou. Silně stylizovaná pohybová kreace, propojená úzce s mluvním projevem, brání herci v komunikaci s publikem. Burda ze všech sil předvádí momenty lidského utrpení a projevy zničující lásky, ale většina diváků zůstává chladná.

Z inscenace Úplné zatmění. (Foto: Roman Polášek)

Neplatí to však pro Josefa Kalužu a jeho Verlaina. Snad je to dáno velkou hereckou zkušeností, kterou Kaluža dnes disponuje. Jeho Verlaine se chová nekonvenčně a je stejně vášnivý jako Rimbaud v podání Vlastimila Burdy. Ale Verlainovo utrpení, vzešlé z lásky k mladému rebelovi Rimbaudovi a hlavně k Rimbaudově básnické duši, je nejen uvěřitelné, ale zároveň probouzí dojetí a porozumění v divákovi. I síla textu dopadá na diváka mnohem účinněji díky pečlivé Kalužově práci s intonaci a dynamikou hlasu. Také sílu elektrizujícího tělesného kontaktu mezi oběma muži Kaluža skvěle zahraje v několika okamžicích jejich prvního vzájemného stisku ruky.

Z inscenace Úplné zatmění. (Foto: Roman Polášek)

Ostatní protagonisté mají velmi málo prostoru pro vlastní hereckou práci. Dokonale svůj prostor využila Barbora Sedláčková  jak v roli Matyldy Verlainové, tak v roli Isabely Rimbaudové. A stejně tak i Kostas Zerdaloglu v roli pana Mauté dee Fleurville a soudce. Ke kvalitě obou těchto výkonů lze přiřadit způsob, kterým postavy paní Mauté de Fleurville a Evženie Krantzové hraje Dana Fialková.

V epizodních rolích vystoupili ještě Adam Langer coby Etienne Carjat a Michal Čapka jako Jean Aicard. Oba dobře plní úkoly zadané jim režisérem.

Z inscenace Úplné zatmění. (Foto: Roman Polášek)

Úplné zatmění je jednou z prvních her Christophera Hamptona. V době své světové premiéry v roce 1967 i později nebyla divadelním publikem nijak příliš úspěšně vnímána. Vše se ale změnilo po uvedení filmu se skvělým Leonardem di Caprio v roli Rimbauda. Zájem diváků mnohonásobně stoupl. A dá se očekávat se tak stane i v případě ostravské inscenace.

Právě proto je poněkud na škodu do sebe zahleděný režijní přístup Andrého Ochodla, který možnou intenzitu zážitku ze zhlédnutí představení dost umenšuje. Celé představení je málo komunikativní. Divadelní kritik Jan Kerbr, který recenzoval olomouckou inscenaci z roku 2017, použil termín hysterická stylizace při zvažování kvality výkonu jednoho z herců. Stejná slova se však bohužel nyní dají použít pro režijní přístup k celé inscenaci. A to je škoda.