Sandarmoch – kde stromy mají tváře. Výstava, ze které budete odcházet s pocity díků, obdivu a úcty

Program zahájil úvodním slovem Štěpán Černoušek, předseda organizace Gulag.cz a české pobočky Memorialu. Čestnými hosty vernisáže byli spisovatelka Karin Lednická, Boris Bělenkin, historik a výkonný ředitel vědecko-informačního a vzdělávacího centra Memorialu, a profesor Rudolf Žáček, děkan Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě.

Z výstavy Sandarmoch – kde stromy mají tváře. (Foto: Igor Suvorov)

Jurij Dmitrijev (1956), jemuž je výstava věnována, je historik z Petrozavodsku, vzdáleného asi 100 kilometrů od Sandarmochu, jenž od konce 80. let uplynulého století zkoumal dějiny stalinských represí. Právě díky němu se Sandarmoch stal pamětním místem. Místem, kde stromy nesou jména a podoby lidí zavražděných stalinským režimem.

V roce 2014 odsoudil ruskou agresi na východě Ukrajiny, následně byl zatčen a pět let strávil ve vazební věznici. V prosinci 2021 Nejvyšší soud Karélie ve vykonstruovaném procesu odsoudil Dmitrijeva k 15 letům v trestanecké kolonii. Ani vlna protestů a vyjádření z celého světa na verdiktu dosud nic nezměnila.

Anna Dvor: Země zármutku (Foto: Igor Suvorov)

Součástí putovní výstavy, která je nyní k vidění v Opavě, jsou umělecká díla převážně ruských autorů reflektující tragické důsledky nedořešené ruské minulosti do současnosti. Představeny jsou i osobní předměty Jurije Dmitrijeva, které používal během svých badatelských expedic, a také jeho nálezy z odhalených masových hrobů. Návštěvníci se dozvěděli podrobnosti o historii Sandarmochu, včetně výrazné české stopy (zemřelo tam šest Čechů). Na výstavě jsou také zveřejněny dokumenty o Ukrajincích působících ve 20. letech 20. století v Československu, kteří se později vrátili do vlasti, byli zatčeni a popraveni právě v Sandarmochu.

Z výstavy Sandarmoch – kde stromy mají tváře. (Foto: Igor Suvorov)

Se zajímavým příspěvkem na vernisáži vystoupila Karin Lednická. „Můžeme si jen představovat, kolik nezdolného úsilí, odvahy a víry ve smysl této práce museli Jurij Dmitrijev a jeho tým vynaložit, aby za pomoci archivních dokumentů dali bezejmenným jména. Aby k těm jménům dodali tváře. A aby k jednotlivým tvářím přiřadili osud člověka. Teprve pak totiž vyvstává velký stalinský teror nebo jakákoli podobně krvavá historická událost v celé své zrůdnosti,“ řekla mimo jiné.

Boris Belenkin, Karin Lednická a Štěpán Černoušek. (Foto: Igor Suvorov)

Historické bádání by se podle ní rozhodně nemělo omezovat na záznam dění z vládních kabinetů nebo vojenských štábů, protože obraz žádné historické události nemůže být úplný, pokud v něm scházejí tzv. obyčejní lidé, kteří nesli důsledky politických a vojenských rozhodnutí. „Děsivost nahodilosti, která provází Velký stalinský teror z let 1937 až 1938, je paralyzující. Nikdo už nikdy nespočítá, kolik lidí bylo zatčeno, odvlečeno do gulagů a popraveno. Hážeme tady statisíci oběti. A právě proto je nesmírně důležité každé konkrétní jméno, které z té nezměrné krutosti vyvstane. Smekám před Jurijem Dmitrijevem a jeho prací. Ráda bych mu to řekla osobně, ale nemůžu – byl totiž odsouzen k patnácti letům v trestaneckém táboře,“ řekla Lednická.

Snímek z pamětního místa uveřejněný v katalogu. (Repro: Ostravan)

Podotkla také, že snaha o udržení historické paměti představuje vždy šlápnutí na kuří oka lidem, kterým se pravda nehodí, ať už z důvodů ideologických, mocenských, či byznysových. „V Rusku se za to dostanete do lágru nebo do vyhnanství, jak by mohl na základě vlastní zkušenosti vyprávět zde přítomný zástupce Memorialu Boris Bělenkin.  U nás to není tak zlé – spíše vás čekají hanopisy, případně ostentativní přezírání nebo klacky pod nohama. Své by o tom mohl vyprávět Mečislav Borák, Štěpán Černoušek… nebo já. Ale nikoho z nás to neodradilo ani neodradí. Protože tahle práce má smysl,“ řekla spisovatelka.

*

Výstavu je možné zhlédnout v galerii UniPoint v opavském OC Breda & Weinstein v 1. patře vedle Krevního centra, a to až do 18. února 2023. Otevřena je od pondělí do soboty v čase 10:00 do 18:00 hodin.