Přirození, Suška, Šnébergerová, Klodová. Nový Protimluv dokazuje, že je i výtvarným časopisem

V Plzni se o výlučně výtvarný časopis pokusili v letech 2002 až 2007, kdy vyšlo 11 čísel revue PARS PRO TOTO. České Budějovice se avantgardním výtvarným časopisem Linie chlubili již v letech 1931 až 1938, v tomto případě šlo dokonce o měsíčník. Připomínat pražské a brněnské výtvarné časopisy asi není třeba (Volné směry, Umění, Život, Dílo, Hollar, Blok, Výtvarné umění, Ateliér atd), ale i když Ostrava již v roce 1926 otevřela Dům umění, na specializovaný výtvarný časopis si místní nikdy netroufli.

Výtvarná kritika má přitom v kraji dlouhou tradici, stačí připomenout ostré recenze v Moravsko-slezské revue, což bylo politicko-umělecké periodikum, které v Ostravě před první světovou válkou vydával Otakar Skýpala.

„Na severovýchodní Moravě hromadí se zbytečně výstavy. Není jich potřeba, není také co vystavovati,“ pustil se v roce 1912 recenzent Moravsko-slezské revue do výstavy Sdružení výtvarných umělců moravských v Orlové. A pokračoval: „Výstavní mánie je jako mlýn v akci, ale bez mletí. Nejsme tak bohatí, abychom mrhali silou. Není možno na jednom místě pořádati ročně několik výstav. Publiku se to omrzí a nejde potom nikam. Tož méně místního patriotismu a více smyslu pro uměleckou ekonomii.“

Obálka Moravskoslezské revue. (Foto: archiv)

Jednotlivé vystavující v Orlové si pak recenzent i náležitě podal: „Marie Gardavská barevně fotografuje. Kdyby aspoň uměla kresliti, kolorit by už se jaksi přiřadil. Komposičně jsou obrazy nešikovné, barevně chudé, liniově rozmazané: kolorovaná fotografie, pokažená kresbou na papíře, obsahově malovaný folklór. Takový je také Josef Koudelka. Impotence krajinářská i figurální.“

Blízko k výtvarnému časopisu měl v Ostravě a na Ostravsku snad jedině nepravidelně vycházející Landek z let 1995 až 1998, který byl úzce svázán se zakladateli Katedry výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě. K Landeku ale od počátku patřily i zásadní literární příspěvky a ostravští básníci a prozaici považovali revue výhradně za literární platformu.

Obálka časopisu Červený květ. (Foto: archiv)

Když vydavatel Jiří Macháček založil v roce 2002 časopis Protimluv, přál si, aby se proporcionálně věnoval literatuře, hudbě, výtvarnému umění, divadlu ale i otázkám kultury a kulturnosti obecně. Protimluv tak asi nejvíce navázal na ostravský kulturní měsíčník Červený květ (1956-1969), ale už samozřejmě neslouží žádné ideologii.

Těžisko Protimluvu je od počátku uloženo v literatuře, Macháček již dvacet let shání pro každé číslo autorské a dosud nepublikované texty. Hned v závěsu za literaturou se na stránky revue promítá právě vizuální umění. Recenze, rozhovory či jiné texty, které provází bohatá fotodokumentace, pak vydavatel doplňuje i výtvarnými přílohami.

Zastavme se proto nad novým Protimluvem (4/2022) poněkud netradičně. Jako nad časopisem toliko výtvarným. Už obálka posledního čísla je úzce svázána s tímto druhem umění, na čtenáře shlíží Rodina sochaře Čestmíra Sušky. Dílo vytvořené ze starých kotlů a bojlerů, které bylo až do Vánoc vystavené v revitalizovaném objektu výklopníku uhlí v Dolní oblasti Vítkovic. V novém kulturním prostoru, který je pro Ostravu příjemným a vlastně nečekaným zjevením.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

O Suškově výstavě ve Vítkovicích jsme psali i v kulturním deníku Ostravan.cz, v Protimluvu expozici recenzuje Milan Weber, doyen mezi ostravskými sběrateli výtvarného umění a zároveň kurátor Výstavní síně Sokolská 26. Weber dílo věhlasného sochaře sleduje léta a nepřestává být fascinován. Oslněn je třeba tím, jak Suška pracuje s dutými prostory kotlů, cisteren a s dalšími podobnými industriálními předměty, které prořezává s pomocí laserových paprsků.

„Seriálním řazením otvorů, principem nekonečného pokračování a spojováním shodných elementů dosahuje duchovního přesahu na úkor dekorativnosti,“ uvažuje v recenzi Milan Weber. Nadšený z výběru, který ze Suškova ateliéru putoval do Ostravy, pozitivně ale hodnotí i nový výstavní prostor. Je to opravdu významný počin ve výtvarném provozu, který byl málem přehlédnut. Možná také proto, že pozornost byla loni upřena především na otevření městské galerie PLATO v bývalých jatkách.

Galerie PLATO.

Počinů, které loni posunuly výtvarný provoz v Ostravě kupředu, bylo zkrátka více. Galerijní novostavba postavená v troskách skeletu někdejších městských jatek, to je sukces evropského formátu. A podobný význam měla v kontextu současného světového umění i první výstava právě v PLATO. Hvězdně obsazený projekt Optimalizované bajky o dobrém životě.

Z výstavy Optimalizované bajky o dobrém životě. (Foto: PLATO)

K výjimečným akcím patřila i první veřejná prohlídka ateliérů ostravských umělců Open Studios na sklonku května, obnovený festival performance Malamut anebo podzimní expozice dokumentující díla z okruhu výtvarné skupiny Přirození v Domě umění. Tyhle projekty přitom nelze vzájemně poměřovat, autor tohoto textu byl nejvíce potěšen kolaudací PLATO v jatkách i zahajovací expozicí. Pražská kunsthistorička Lenka Lindaurová asi výstavou o skupině Přirození v Domě umění, o které do nového Protimluvu napsala vášnivou obhajobu.

Revue Protimluv o výstavě Přirození.

Lindaurová znovuobjevení skupiny Přirození považuje za nález ztraceného šperku. „Nyní byl vykopán poklad,“ doslova píše. A hned vyzývá, že počátek devadesátek v Ostravě je nutno zkoumat i nadále, estetiku skupiny Přirození je možno hledat například v dobových literárních dílech. „Pojďme zkoumat dál. Slovy filozofa Jiřího Přibáně – ve vědě za pravdu považujeme jen to, co lze vyvrátit novým objevem nebo protiargumentem. Tím chci jen říci, že výzkum ostravské scény s přesahem Přirozených nás ještě čeká,“ navrhuje kunsthistorička v Protimluvu.

Výtvarný Protimluv přináší i zamyšlení Jiřího Macháčka nad výstavou Petra Veselého a Svatopluka Otiska v ostravské Výstavní síni Sokolská 26. Šéfredaktor vlastně zároveň rekapituluje své nejsilnější výtvarné zážitky v Ostravě z poslední doby. Mocným dojmem na něho zapůsobila třeba výstava Na návštěvě u ženy výtvarnice Lenky Klodové, kterou Sokolská 26 hostila od května do června 2022.

Lenka Klodová a kurátor Milan Weber. (Foto:

„Připadal jsem si, jako bych se ocitl v intimním deníku stárnoucí ženy, v jejím pomyslném obýváku jsme mohli sledovat proměnu její tělesnosti, v ložnici pak nemoci spojené s vyšetřením na mamografu za děsivého zvuku přístroje, v kuchyni pak nahotu pod indiskrétními paprsky rentgenového záření,“ píše Macháček o Lence Klodové.

Eliška Čabalová. (Foto: Ivan Mottýl)

Knihařka Eliška Čabalová napsala pro Protimluv nekrolog za Eduarda Ovčáčka. „Edas. Tak mu říkali přátelé, ale i on sám takto signoval některé své práce,“ začíná její vzpomínka. Spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz a kurátor Domu umění v Ostravě Jaroslav Michna pak pro revue zajímavě recenzuje studentský projekt Protože učení je co? Fundamentální! v porubské Galerii Dukla.

„Výstava byla určitou formou topografie současného myšlení mladé generace. Stejnou měrou hlubokomyslná jako obsahově roztříštěná. Tak jako vše dnes rozporuplná. Klouzala po povrchu, stejně jako dolovala hloubky, mísila pocity solidnosti i nekorektnosti, vybízela k přemýšlení i úsměvu,“ píše Michna.

Tím ovšem nové číslo „výtvarného časopisu“ Protimluv zdaleka nekončí. Kritik a ředitel ostravské Střední umělecké školy (SUŠ) Martin Mikolášek zve čtenáře do Fiducie v Mlýnské ulici, kde zrecenzuje výstavu Tadeáše Kotrby v Galerii Dole. Mikolášek ve vystavených dílech hledal i dialog výtvarníka se svým otcem, předčasně zesnulým sochařem Mariem Kotrbou: „Pojítkem mezi Tadeášem a Mariem jsou vedle způsobu přivlastněné kresebné stylizace také zvolené náměty a inspirace vycházející z italského renesančního umění.“

Protimluv o Petru Horákovi.

Protimluv je časopisem ostravským, přesahy do širšího regionu ale patří do každého čísla. A co leží pod Karpatami, to všechno je také v záběru. Malíř a básník Pavel Preisner pro revue napsal jímavý text o zlínské malířce Hance Háblové, absolventce malby ateliéru Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity: „Volnou tvorbu Hanky Háblové vnímám jako přímku, kterou obtáčí spirála, kterou tvoří průběžné sebeportrétování. Šťavnatá, vášnivá malba komorního formátu.“

A Preisner přidal v dalším článku i portrét sochaře Petra Horáka: „Petr má nejblíž ke klasické moderně, první půli dvacátého století. Z chladného kamene kosmicky chladná socha. Při pohledu na ty sklenuté tvary nás hřeje milostivé teplo. Běhá z toho mráz po zádech.“

Ilustrace Markéty Šnébergerové.

Na revue Protimluv je už dvacet let sympatické, že se Jiří Macháček snaží rozsáhlejší literární texty opatřit i jedinečnými ilustracemi. Většinou ke spolupráci vyzývá talentované studenty či úspěšné absolventy ostravské Fakulty umění, kteří s diplomem nerezignují na další autorskou tvorbu. Pro poslední číslo si Protimluv vybral grafičku Markétu Šnébergerovou, která ilustrovala magicky přitažlivou povídku Manekýni polského grafika, malíře a spisovatele Bruna Schulze. Proslulého autora Skořicových krámů, které patří mezi klenoty světové literatury. Stává se, že knižní ilustrace pomíjíme, protože nás ruší v četbě. V tomto případě grafiky čtenáře uhranou ještě předtím, než se do Schulzova skvostného textu vůbec začte.

Význam a množství příspěvků o výtvarném umění v existenci revue Protimluv lze možná nejvýstižněji vyzdvihnout následující větou: Z dvaceti dosud vydaných ročníků revue Protimluv by se dalo sestavit odhadem asi pět až šest ročníků erudovaného a výhradně výtvarného časopisu.