Move Ostrava nabídl v závěru roku program ve znamení spirituality i kontroverze

Tanečně-vizuální projekt Cháron slovenských tvůrců Radoslava Piovarčiho a Paulíny Šmatlákové zavítal díky Move Ostrava do České republiky vůbec poprvé. Na jevišti hlavního sálu Janáčkovy konzervatoře se tak mohl rozehrát meditativní, a přesto svým sdělením znepokojivý pohybový a zvukový rozhovor na téma síly a významu mýtů. Hlavní inspiraci se tvůrčímu týmu stala postava Chárona, mýtického převozníka přes řeku Styx, a také teorie amerického spisovatele Josepha Campbella, který mytologii a studiu archetypů zasvětil svou badatelskou práci. Inscenace však v sobě skrývá mnohem více vrstev a motivů, které autoři čerpali z bájí, písní i dalších uměleckých a historických pramenů.

Z představení Cháron. (Foto: Kamil Hauptmann)

Dalo by se říct, že během představení docházelo k nečekanému souladu velkých kontrastů – Piovarči jako Cháron představoval sílu a stabilitu, jakousi neměnnost osudu, jeho vysoké a urostlé tělo budilo dojem nehnutelnosti, ale v okamžiku bylo schopno se rozhýbat s obdivuhodnou dynamikou a precizností.

Naproti tomu Paulína Šmatláková, křehká a éterická tanečnice, v sobě nesla těkavou energii, její pohyb byl neuvěřitelně dobře artikulovaný a dokázal na sebe strhnout téměř veškerou divákovu pozornost. Jako duše či esence člověka, kterou ztělesnila, narušovala Cháronovu temnou cestu. Byla plná života, vyjadřovala věčnou touhu po poznání a neutuchající pohyb, které definují lidské tělo. Byla však i zranitelná a odevzdaná, stejně jako hmotná schránka nemůže existovat navždy. Souhru tanečních těl doprovázel svou hudební kompozicí přímo na scéně Michal Paľko – do palety ambientních zvuků, které dotvářely mystickou atmosféru, zaznívaly také zvukomalebné starověké texty a mísily se s pohybovou strukturou.

Z představení Cháron. (Foto: Kamil Hauptmann)

Dalším výrazným bodem podzimní dramaturgie se stalo propojení stávajícího projektu Brave New Life (Move Ostrava jej vytvořil společně se slovenským tvůrčím týmem v čele s Peterem Radkoffem z košické Tabačky a režisérem Jozefom Vlkom) s debatním programem ostravského Centra PANT. Tato spolupráce ostatně není překvapivá – kontroverzní téma dezinformací, konspirací a různých úhlů nahlížení na pravdu, kterým se Brave New Life zabývá, totiž vzešlo právě ze série diskuzí v PANTU. Zmíněná problematika je navíc stále aktuální a ve světle událostí uplynulého roku snad ještě naléhavější. Move Ostrava nabídl v listopadu hned dva termíny představení – dopolední pro školy s interaktivní přednáškou Jana Žabky z iniciativy Hlídací pes a odpolední pro širokou veřejnost, po kterém následovala debata s experty v oboru jako jsou Tereza Engelová, Vladimír Šiler či Pavlína Kvapilová.

Na začátku prosince se do Ostravy podařilo přivézt výjimečný projekt Invisible II. z produkce souboru Tantehorse. Proč výjimečný? Je totiž součástí cyklu inscenací dávajících prostor, hlas a pozornost ženám-umělkyním, které takzvaně „přestaly být vidět“. Zároveň se jeho protagonistkou stala tanečnice, jejíž jméno bylo téměř dvacet let spojeno s hlavní ostravskou divadelní scénou. Bývalá první sólistka baletu Národního divadla moravskoslezského Barbora Kaufmannová se nebála jít s kůži na trh a odhalit bolestné, vzrušující i překvapivě fádní a nehvězdné momenty v kariéře vrcholové tanečnice, která se navíc musí vyrovnat s nedobrovolným koncem kariéry.

Invisible II. Foto: (Kamil Hauptmann)

Uvnitř velkého dřevěného boxu v prostorách vítkovického BrickHousu, sledovaná diváky ze všech stran, se tanečnice postupně zabydlovala ve svém „pokojíčku“. Mezi čtyřmi stěnami – ať už byly skutečné, nebo jen pomyslné – prožívala jednotlivé fáze svého života úzce propojeného se světem klasického tance, zmítaná mezi nezkrotným nadšením pro pohyb a jeviště a naprostým vyčerpáním a frustrací. V průběhu představení zněla z upravené nahrávky její vlastní slova tak, jak je v rozhovoru zaznamenala režisérka a autorka konceptu Miřenka Čechová. S nostalgií i humorem sobě vlastním Barbora postupně odhalovala víc a víc ze svých pocitů i ještě nedávné reality – vzpomínala na studia, začátek angažmá, velké role, i na neromantickou stránku profesionálního tance, jako je například zcela neodpovídající finanční ohodnocení. A nechyběly u toho ani typické baletní atributy, jako jsou špičky nebo nadýchaná baletní sukně. Kaufmannová se ukázala jako žena, která je silná a disciplinovaná, přesto ji však neopouští pochybnost, zda to, co dělá, je to pravé a správné. A jestli v cestě za tanečním snem neztrácí sama sebe.

Invisible II. Barbory Kaufmannové. (Foto: (Kamil Hauptmann)

Ti, kdo sledovali a znali její kariéru v ostravském baletu, se nemohli ubránit dojetí nad tím, jak skončila a že je ve spojitosti s tímto koncem stále ještě cítit pachuť křivdy a nepochopení. Pro podpoření dokumentární formy inscenace by nicméně nebylo na škodu odhalit i tu šťastnou součást kariéry nebo pozitivní okamžiky ze současnosti. Váhu výpovědi by to dle mého názoru nijak nesnížilo.

Výše uvedenými projekty Move Ostrava ukázal, že se nebojí konfrontovat diváky s náročnými tématy a seznamovat je s tím, kam se současný tanec ve všech svých podobách posouvá. Jeho aktivita tím ale rozhodně nekončí, na další zážitky se ostravští mohou těšit už v lednu, kdy se pozornost přesune směrem k novému cirkusu.