Cesta světla Jiřího Slavíka: Hudba naplněná nadějí

„…a to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“ Slova evangelisty Jana mluví k člověku 21. století z hlubin dávnověku různými způsoby. Můžeme v nich hledat symboliku křesťanského poselství, ale také věčný kontrast a souboj dobrých a zlých sil. Jiří Slavík psal Cestu světla během pandemie, která vytvořila mezi lidmi obrovskou propast. „Nikdo nevěděl, kdy bude zase možné scházet se,“ vzpomíná na temné časy skladatel. Fyzické odloučení je jedna věc, jaké jizvy to vše zanechalo na psychice, nikdo přesně neví. Každopádně Slavíkova nahrávka překračuje horizont covidové doby.

Autor Malého prince Antoine de Saint Exupéry jednou napsal: „Jako olivy vydávají nejlepší olej, když se nejvíc mačkají, tak umělec vytvoří nejlepší svá díla, zatímco se nachází na samotném dně bytí.“ A slova geniálního spisovatele jsou pravdivá. Cesta světla Jiřího Slavíka vznikla z bytostné potřeby najít cestu ven z krize a zoufalství všude kolem. Také proto se jeho hudba nedá zaměnit s omšelým zvukovým balastem, který se stereotypně line do éteru před Vánoci. „Ty písně se rázem staly zdrojem naděje, naděje na světlo“, dodává Slavík.

První přibližná polovina nahrávky se týká narození Ježíše Krista. Jednotlivé české a moravské koledy do sebe splývají a řetězí se, čímž vzniká dramaturgicky sevřený celistvý tvar. Úvodní Nesem vám noviny zní jinak než tradiční a často mechanické pojetí jednotlivých slok. Radostná zvěst se v této písni šíří ze všech stran jako lavina, volání se rozlévá kolem a nejde mu uniknout. Aranžmá promyšlenou harmonií zachytilo střípky zázraku, který je obestřen navěky tajemstvím. Můžeme i nemusíme mu věřit, ale nedá se neubránit úžasu nad tím, jakou úchvatnou hudbu tento příběh dokázal vyvolat. A je úplně jedno, slyšíme-li v hudbě stopy jazzu, neoklasicismu, romantismu, folkloru, protože výsledek dává smysl.

Jiří Slavík o tom, jak vyprávět příběh Syna člověka, hodně přemýšlel. První polovina je obestřena úžasem, tajemstvím a hřejivým vyznáním nesobecké, štědré a všeobjímající lásky. Skutečný cit vyvěrá z nádherných pestrobarevných úprav písní Byla cesta, byla ušlapaná, Mariin chvalozpěv, Jak zpívali andělé, Oči narozeného Ježíše a dalších. Už jen samotná volba jednotlivých písní svědčí o tom, že Slavík nešel jednoduchou cestou nejznámějších koled.

S podobnou intuicí autor nahrávky od počátku doufal, že interpretem bude VUS Ondráš. Muzikanti a zpěváci ukotvení v lidové hudbě, ochotní překročit žánrové hranice, jeho záměru dokonale vyhověli. Slyšíme hlasy obyčejných lidí, žádné exkluzivní umělce s luxusními smlouvami, kteří by vyčnívali nad ostatní. A ty jasné a bezelstné hlasy dětí, které zpívají čistým srdcem! Tohle je nahrávka plná pokory, štěstí a společného souznění…

Ještě na jednu vlastnost bychom neměli zapomenout. Cesta světla není jenom velebnou ozvěnou křesťanské tradice narození Spasitele. V druhé polovině se nálada dramaticky mění a přijdou nespoutaně radostné a dravé lidové Vánoce. Tohle je pravá folklorní veselice, u které by se chtělo člověku tančit!

A ještě jedna věc. Slavík ví, že i světlo má cestu na tento svět někdy velmi zdlouhavou, těžkou a bolestnou. Proto na svém albu nezapomněl ani na ty, kteří na zázrak nemají v tuto chvíli pomyšlení, protože jejich vlastní život připomíná spíš zlý sen. Je hezké se poveselit a mít se chvíli dobře, ale je správné, myslet také na ty, kteří to štěstí nemají. Stačí si poslechnout smutnou a melancholickou koledu Sedí pantáta.

Můj oblíbený malíř Gustave Moreau jednou pravil, že malování je ticho naplněné radostí. Jestliže na jeho myšlenku přistoupíme, můžeme s dobrým úmyslem napsat, že Cesta světla Jiřího Slavíka je hudba naplněná nadějí. Čas ukáže, že se tohle album zařadí k tomu nejcennějšímu a nejinspirativnějšímu, co v hudbě inspirované Vánocemi vzniklo.

*

Jiří Slavík a VUS Ondráš: Cesta světla (České a moravské koledy a zpěvy vánoční), Celkový čas: 48:28. Supraphon 2022.