Zázrak, křeč i kapří hlava. Bártová, Hruška, Chaleplis, Slíva a dalších 21 básníků ve Vánoční chvilce poezie

Básnířka Kristýna Svidroňová (1992) přeje Vánoční chvilce poezie: „Ať se výběr vydaří!“ Bohužel, je to jako s vánočními dárky. Stejná báseň může jednomu čtenáři přinést radost i dodat energii, druhého otrávit a třetího přivést do splínu. Kouzlo poezie je mocné, uzdravuje nemocné a zároveň může nemoc i způsobit. Tak trochu o tom vypráví následující.

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ

* * *

Pohřby rostlin jsme se ještě nenaučili
když ale odejde člověk
nebezpečně rozkvetlé meruňky
v březnu či srpnu
riskují mráz

Básnířka Nela Bártová (1998) posílá do vánočního výběru text, ve kterém převažuje chandra, čtenář se ale dočká i záblesků neděje.

NELA BÁRTOVÁ

* * *

musela jsem do cvokárny
aby okolí začalo brát můj nádor smutku
vážně
abych uvolnila
natažené
srdeční svalstvo
jenže stabilizace byla
jen sladké mámení
test
survivalismu
za nedostatečnou
ve schránce na cigára
čeká dárkový koš
důvodů
se vzkazem
kde a za kolik
koupím
hranice
odpověď schovám tak dobře
že si na ni nevzpomenu
budu křečovitě čekat
na zázrak
čas je placatý
kámen
a pod každým kamenem
číhá potenciál

(prosinec 2022, Bohnice)

Původně opavsko-ostravská autorka Nela Bártová si letos z klání Magnesia Litera 2022 odnesla nominaci na Literu za debut roku. Její prvotinu Na konci chodby je ráno má na svědomí ostravské nakladatelství Bílý Vigvam, ve kterém má poezii na starost básník Vasilios Chaleplis (1993). A ten v dovětku ke svému textu trochu lituje, že nás letos místo sněhu nakonec dohání klasická „šlichta“.

VASILIOS CHALEPLIS

* * *

zasněžené noční město
tráví slunce

všude bílé přítmí jako v lebce
kde uvízly verše

na neptunu zuří bouře
větší než země

z prvních hor na saturnově prstenci
se valí lavina lehká jako poprašek z kůry pomerančů

a jádro mé pečlivě vytvarované sněhové planety tvoří
vajgl

Opavský nakladatel z Perplexu a básník Dan Jedlička (1973) líčí „rodinné vánoční dusno“. V nějaké formě jsme ho snad zažili všichni, údajné svátky pokoje a míru jsou v těsném doteku s minometným granátem.

DAN JEDLIČKA
A co vy tady tak sama?

 na Štědrý den se zhádali
tvoji blázniví vaši.
babička práskla dveřma,
že vás už nechce nikdy vidět,

máma si vzala prášky,
táta, jako už tolikátý rok,
nepřítomen a omluven.
do ztichlého bytu říkala cosi televize.

když pak v poloprázdném baru
před tebou přistál první panák
od zdaleka ne filmového cizince,
byl to ten hezčí dárek.

Básnířka Tereza Doležalová (1997) na Jedličku mimoděk navazuje.  Svátky pokoje, míru a lásky, s tím vším bývá i dost problém.

TEREZA DOLEŽALOVÁ
POKOJ

pokoj    kde spali rodiče
              kde jsem se opustila
             kam jsem utekla

            samotné svobody
            zde u dveří stál duch
            s rozpřaženými pažemi
            slz lásky
            tajného života
            zvratků
            brzkých rán
            nočních motýlů a můr
           důvěrně cizího oblečení
           smrtelného strachu

pokoj   který pohltil kříž
             který mi dal pokoj

a ve zdech domu se skrývala
popadaná slova lásky

Kříž už je na scéně. Slezský bard Vít Slíva (1951) teď do vánočního času přináší další biblické odkazy. Báseň vybral z připravované sbírky KAI EN TÉ HÓRÁ. A cítíme v ní nějak podvědomě i vánoční hospodu, vždyť Slíva se narodil v hradeckém výčepu Babinec. Dáme si do trompety, k tanci se kupí hvězdy. Promiňte, Víte…

VÍT SLÍVA
VÁNOCE U MILOSRDNÝCH

Dcerce Markétě,
narozené tam
hodinu před Štědrým dnem.

Teď je už Štědrý den,
sestřičky balí do plínek dítě,
jako se pod stromek balí dar.
Fagot drží hlubokou noc,
trompetou protéká nebeské světlo,
k tanci se kupí hvězdy.

A do toho jásot všech andělů!

Všude okolo vesmír.

Betlémská situace. Ještě v ní zůstaneme, s básníkem Radovanem Jursou (1970). S kardiochirurgem, který také často transplantuje, a tak jako málokdo poznal aróma lidského těla i jeho jednotlivých orgánů.

RADOVAN JURSA
Vůně

Očicháváš mládě
je cítit po mědi
na čiré kůži
ulpívá mázek
a několik nitek krve
Můžeš ho sežrat
nebo opatrně vzít   

Petr Hruška (1964) přidal k příspěvku tento komentář: „Já vím, letos by zodpovědná vánoční báseň měla být o zákopech zmrzlých na kost. Moje básně ale většinou takhle zodpovědné být neumí. Takže tady je báseň úplně jinačí; myslím ovšem, že trochu Vánoc by se v ní ukrývat mohlo a krutá je dost.“

PETR HRUŠKA
FINSKÉ KŘOVÍ

Já která tu nejsem
toužila jsem marně po celý čas
spatřit polární lišku
ty ne
ty ji teď jenom vidíš
jak vyběhla
z nanicovatého finského křoví
zastavila se
a zvedla k tobě bílou hlavu
takhle vidíš všechno
kam přijdeš
nemůžeš si pomoct
brzy budeš plný

liščích hlav

Vánoce? Může to být i čirá radost, jak dokazuje organizátor Branského literárního festivalu a básník David Bátor (1974). Řečeno s venkovským knězem: „Nebeský příchod do našich prašných a znečištěných životů. Zázraky se dějí, modlitby jsou vyslyšeny a nebe je o krok blíž.“ A ještě přípis básníka: „Věnováno Vítu Slívovi, Robertu Fajkusovi a Romanu Poláchovi.“ Jedeme…

DAVID BÁTOR
JÍZDA SNEM

Jedeme z kopce dolů.
Já, Vít, Robert a Roman.
Jedeme z kopce domů.
A zpíváme si vesele.
Autem cosi prostupuje.
Je to světlo Krista a Marie.
Světlo prastaré a svaté.
Prochází tímto snem.

Jakub Chrobák (1974) píše do Ostravy z valašské Lužné. Po uzávěrce, ale redakce počítá s tím, že pro básníky má čas jiný rozměr než třeba pro bankéře: „Sice už jsem to prošvihl (dopoledne dialýza, pak malá Štěpánka), ale přece posílám cosi. Pro mě k Vánocům vždycky patří především pohled vzhůru, to k té první básni. A zároveň i jakýsi pocit nepatřičnosti: ateisti všech zemí, spojte se, posměšně mně zní, když čtu zaumné a vášnivé diskuze o tom, jestli je správné, aby se dětem „lhalo“ stran Ježíška a dárků. Nicméně já půjdu i roklí temnou, neboť Hospodin je můj pastýř, nebudu se báti zlého, tak se pak nad tím jen usměju, to k té druhé.

JAKUB CHROBÁK

* * *

Mlha jak bílá kráva
Lužnou spásá.
Kojenec zima má mléko všude.
Nad vodou rozlévá se spása.
Senica „Smiluj se“ své hude.

* * *

Snaživci, horlivci, sběrači poct
a dobrých mravů,
co zmohou před tváří Hospodinovou?
Budou se pídit
po spravedlnostech
u Tebe, Bože, na Výsostech?
To jistě mohou, to mohou,
hovno si ale pomohou.

Zadání tohoto výboru neznělo tak, že autoři musí poslat „vánoční báseň“. Každý básník spojnici textu s právě prožívaným časem vidí v jiném detailu, který pro čtenáře nemusí být čitelný. Petr Ligocký (1990) k zásilce připojil: „Text, který posílám, se netýká Vánoc, ale spíše zimy obecně. Jde o báseň z mého nového básnického cyklu věnovaného vesničce Gorzyczki, kde jsem z velké části vyrůstal.“ Gorzyczki leží v Polsku, hned u Věřnovic na Bohumínsku.

PETR LIGOCKÝ
Pro avus V

Toho léta
ses s nadšením
pustil do chovu kanárů

tihle drobní exoti
ti tak učarovali
žes jim v kuchyni nad stolem
vyhradil pro klícky
skoro celou stěnu

nakonec vám obsadili
celé podkroví

to za nimi do voliéry jsi chodil
když ti na konci zimy
scházelo slunce

A z polských Gorzyczek vede přímá cesta na historické Hlučínsko. Stačí překonat řeku Odru někde mezi obcemi Olza a Roszków.  Z hraničních Šilheřovic je to pak pouhý kilometr do Markvartovic a Ludgeřovic a tyhle dvě vesnice jsou po staletí spojené také s rodem Čichoňů, z něhož pochází i básník Petr Čichoň (1969). A ten příležitostně píše verše též v hlučínském nářečí. Symbolismus i dekadenci po prajzku. (Poznámka: Prajzáci čili Prajzka, nikoliv Prajzska).

PETR ČICHOŇ

* * *

MAM RAD TU GLADIOLU
stači mi enem jedna,
schylim se až k ni dolu,
na vanoce vadne bez dna.

 Jeden z kvitku smrt promně,
padne na struny viol,
kere hraju pro ni a pro mě,
smutnu piseň od gladiol.

Z Hlučínska pochází také Martin Šenkypl (1984). Jeho báseň vznikla 21. prosince 2022 přímo pro kulturní deník Ostravan.cz. A jak se zdá, tak konceptuální text stvořil v samém srdci Prajzke. V Hlučíně.

MARTIN ŠENKYPL
15:29

Bagr v Hlučíně přežvykuje pubertální sníh.

Vločky připomínají svou pravidelnou strukturou vnitřní uspořádání
našeho světa.

Píši sice slovo Hlučín, ale mohlo by se za něj dosadit například iks nebo
ypsilon.

 Píši sice na začátku básně bagr, ale mohl jsem napsat úplně klidně horizont
nebo slovo tání.

………… dnešních dní plave na sněhové břečce,
která se mísí s adventní duhou.

15+6+32=4
(Racionalita jede do pekla!)

Hurá.
Hurá.

Právě nyní vzlétá raketa země-vzduch.

Zavři raději dveře v předsíni,
je právě 15:29.

Říkačkář Milan Krupa (1967) z Hlučína si ve stejný den poznamenal následující tři řádky.

MILAN KRUPA

* * *

JÁ STARÝ DESPERÁT
PROSÍM:
JEŽÍŠKU, MĚJ MĚ RÁD!

Po Krupovi kapr. Publicista Petr Mecner (1982) z okruhu kolem Galerie Věž ve Frýdku-Místku poskytl říkačku, kterou údajně složil písmácký chalupář z Ostravice Justin Hamry. Ale bude to nejspíše jinak. Nápověda? Mecner, nový Starý Ještěr.

JUSTYN HAMRY
UBRUS PO MAMĚ

ráno na stole vyměníme ubrus
vikslajvantový schovám za dveře
rybu zabít?
už to nedělám
monogram od mamy
dole v rohu bledne
dycky k oknu ho natočím
ořechy se kutálí
za televizi sněží
štepovaná dečka
překryje zvnitřku
celý venek
před večeří vracíme ten starý
zpátky
tajně cosi trčí
pod stromkem v rohu
otlačených loktů otisků káv
skoro o rok víc  

Zvážníme. Vánoční ryba! Někdejší spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz a básník Radek Touš (1994) vánoční zásilku doplnil strohým vzkazem: „Zasílám jednu ´kapří´.“

RADEK TOUŠ

* * *

vyplašená
v prvním slunci
zanechá u břehu
kusy těla

klackem vyšťouráš zkrvavenou duši

Ryba potřetí. Ivana Kašpárková (1983) z Opavy se předloni představila druhotinou Numeri a stala se i básnířkou čísla (7/2022) literárního časopisu Host. Do kulturního deníku Ostravan.cz poslala kapří duši.

IVANA KAŠPÁRKOVÁ
(Před)večer

Večer zleniví, že už jen zastavit,
hledat pevné body uvnitř ještě živé ryby,
nějaký roh lepších vzpomínek,
za nějž se po roce dá zase schovat.

Večer už padá do mdlob, ale sny
cuchají klid v zrnitém míru pokoje,
který jsme nechali zapnutý
celou noc.

Až nevykuchanou kapří duši
propíchne světlo Štědrého dne,
dostaneme ještě jednu šanci
to do večeře všechno rozchodit.

Elli Motýlová (1968) občas zajede s manželem do zchátralého domku v sudetské obci Vysoká na Osoblažsku. Nerada tam přespává. Zvláště v zimě, a už vůbec ne kolem Vánoc.

ELLI MOTÝLOVÁ
DOSTAT

dostat vodu z trubek
jed do myší
vánoce do ořechu

Ivan Motýl (1967) občas zajede s manželkou do zchátralého domku v sudetské obci Vysoká na Osoblažsku. Docela rád tam přespává. Zvláště v zimě anebo kolem Vánoc. Bohužel, hospoda je už léta zavřená.

IVAN MOTÝL

* * * 

výčep Galbisch, kdesi v Německu
zdálo se mi o něm z nedostatku sociálních kontaktů
v pět ráno situaci vysvětluje kurátor snu
moc jsem mu nerozuměl:
Wos machren des Fielbess antwoschlamm zeber
hobbe zeifschnitt Ingredienstahlbesond
uliční síť mezi půllitry, na rohu výbuch smíchu
Gottglaster str. 3, Marzbusch
adresa vánočního šílenství

Režisér a spisovatel Janusz Klimsza (1961) pochází z Těšínska, rád vypráví o rodinných kořenech v Habsburské říši. Kromě polštiny do svých textů namíchává těšínská nářečí, dělnickou řeč třineckého werku, němčinu i jidiš. Čtenáře zve na zabíjačku, která se dříve organizovala právě před Vánocemi či o masopustu (obecně před začátkem postní doby, příští rok půst začíná 22. února). Kvůli masu a sádlu na svátky i do chladných týdnů na počátku roku.

JANUSZ KLIMSZA
MASTNOTA

Páry v pět ráno uniklé z futer dveří (trestanci? v kárné kolonii?)
Necky na sněhu cestují k poslednímu přístavu,
vepř, novými sousedy (volyňští Češi, umí polsky i ukrajinsky)
navrácená zápůjčka z loňska,
leží v provizorní ohrádce z lešenářských trubek.
Proběhne teta, i s hrncem ji spolkne mlha,
jsme na palubě lodi bláznů?
Ve žlutích atmosférického mléka ty tvary: jsou to remorkéry? Kam táhnou tu horu?
Je to jen obrovská hrouda tuku?

Údiv: kolik mastnoty je v živé bytosti,
osmiletým pohledem je mastnota studeným (zlem?),
v dětském dualismu nečistá hmota, kluziště u kamen, odpuzuje.
Nedospalost, celá noc nespavého srdce, úprky myšlenek k otázkám pro staré lidi,
vyskakování z postele, neklidné pohledy z okna:
prase v garáži – taky nespí?

Voní slivovice, štamprlata, kroužek dospělých.
Hledíme si s prasetem do očí: i k tobě přijde, co prožívám já teď,
jednou pochopíš tu ohromující zvěst,
tu konečnou, bratříku, již nelze zvrátit,
neodpouštím ale odsoudit je těžké,
i ty směřuješ k poznání.
Rozumím myšlence, kterou ke mně vysílá žijící bytost,
kterou usmrtíme v řádu minut,
v nevýslovně intenzivních minutách
zvíře zavírá oči, cudně? Nebo jak? Dá se to chápat?
Je to apatie objektivismu?
Je objektivismus vzdáním se? Odevzdáním?
(je to tohle moje nové slovo: kompromisy?)

Sledování vahadla zavěšeného ve vratech.
Stodola.
(Rembrandtovo pozdní období, rozčtvrcený vůl
Geschlachtene Ochse)
(Malíř narozený ve mlýně? Bludný Vlám? Starý muž z obrazů v mé knize o malířství)
Ústí velké delty Rýna
(řeky, která je mi nevlídná? Proč? Jsem trochu Němec)
(i když hodně Polák).
Moudrý pohled, pohled moudrých očí, které za okamžik zabijeme.
Zhasne svět, pohrouží se
(do nějaké hlubiny? Dá se tam něco vědět?).

Na evangelickém hřbitově v Bludovicích zapsána řeč mrtvých:
I my jsme byli stejní jako vy.
I vy budete, co jsme my nyní.

Já a řezník
nůž, porážková pistole, hořák,
držím zvonek na škrábaní štětin, líbí se mi ten tvar,
připadá mi starodávný,
teta nakloněná, připravená míchat dlaní v teplé krvi
muži v úkrytu černé kuchyně popíjejí šnaps, který tam vypálili,
jsou tam přístroje, vyráběl je otec,
bude trvat mnoho hodin, než se dožijeme nevlídné siroby odpoledne.
Hlavou mi problesknou ilustrace
z mých knížek o Arktidě,
z knihy Julia Payera „V ledovém zajetí“
o objevech v Zemi Františka Josefa,
které financoval hrabě Wilczek, majitel šachet ze Slezské Ostravy
lodě rakousko–uherské admirality, kde velel i náš prastrýc
Anton J. Sandani (J. znamená Josef).
Naše italská (dříve rakouská) rodina v Terstu:
stará zimní fotka (jsou na ní jako děcka)
mé mamky a strýce Camilla, který v Itálii
trénuje hokej.

Adolf řečený Dola, řezník: chceš být masař, synku?
Já: ano, masař a archeolog.
Dola: tak je to správně.

Vodopád střev se valí do nádoby,
rozpárané břicho, to tělo teprve teď vypadá strašně živé (mé starší slovo: intenzívní),
vnitřní orgány dokonalých tvarů
(boží plán? Existuje boží plán?)

Sníh je už ušlapán, jen bláto v trávě…
sviňská huba na stole vytaženém z prádelny.
Spí, opravdu spí?
Vypadá tak, spící hlavo
povídám:
Vypadáš teď tak moudře, pověz: Jaké to je
teď.

Nesmíš jim dávat jméno mudruje s mým otcem strýc
já jsem prase pojmenoval, to vím,
ačkoliv to jméno jsem zapomněl,
jako mnoho věcí je odvála pára,
pára žlutá jako síra.
Večer u stolu dospělí znaveně plní talíře ovarem.
V notýsku pro češtinu mám zapsána nová slova: lalok, podhrdlí, sedlina
(znám už slovo „sedlo“).
Strýc ráno: toho masa se moje ruka nedotkne
(pchá, řezníkem jsem byl stejně odměněn jen já, na plotně v černé kuchyni jsme si sami dva pekli čerstvé plátky jater,
Dola mi předal papírový pytel: posol si je synku podle chuti)

Pozdě večer rozkládám herbář,
(z kuchyně kulisa dospělých smíchů).
Suchý květ, který hledám, najdu až napotřetí, nejde o květ samotný
bílé květenství a list,
mám teď potřebu krásných slov
popiska zní: „czeremcha“ (prunus padus)
„drzewo lub krzak z gatunku śliw“
a později odněkud opsáno:
(viditelná kostrbatost, neumím český pravopis)
střemcha obecná

Šéfredaktor revue Protimluv a nakladatel Jiří Macháček (1970) je už drahný čas zasažen pamětní deskou na budově Krajského soudu v Ostravě, která připomíná politickou vraždu novináře Josefa Kotka, redaktora národně sociálního týdeníku Pokrok. Popraven zastřelením zde byl v předvečer Vánoc, 23. prosince 1914. Už před vypuknutím světové války hlásal antimilitarismus a vojenský soud ho odsoudil k smrti mimo jiné za údajné velezrádné řeči o budoucím československém státě. Paradoxní bylo, že ještě během války v roce 1917 se na jeho případ vztahovala amnestie a býval by byl propuštěn na svobodu. Pamětní deska je opatřena citátem, který začíná slovy: „Nad dějin prokletí…“

JIŘÍ MACHÁČEK

* * * 

Do práce chodím kolem zdi krajzáku
vidím tam od rána postávat ženy
kouří a mlčí, když děti pláčou
„Nad dějin prokletí“
pokradmu kouknu na pamětní desku
vzpomenu Josefa Kotka z Pokroku
jako oběť dal na pranýř sám sebe
„Nad tyranů žezla“
ve tři čtvrtě na sedm ho zabili
toho rána čtrnáctého roku
před Štědrým dnem
„Bodáky katanů“
bojím se, že asi zase přijde doba
kdy budeme přinášet oběť
jak vzpomínal historik Tesař
vězněný na krajzáku, kde si říkal
„Vzleť, myšlenko česká“

Marek Timko (1979) učí na Slezské univerzitě v Opavě, jeho poezie přesto nemá akademický rozměr, není státoprávně vyumělkovaná. Je nezkrášlená, byť často s experimentálním nátiskem, prostě sleduje život. Třeba na Boží hod na svinovském nádraží.

MAREK TIMKO

Nádraží Ostrava-Svinov, 25. 12.
(Petru B.)

(…)
a malý kluk třískal do klavíru
s vážným nadšením všech těch tvůrců-bořitelů
s vášnivou hravostí všech těch zatracených boulezů

a nádražní čekárnou se rozlévaly zvuky psané chaosem
zvuky dráždící špatné zažívání nejednoho čekajícího

a diabetičtí důchodci – ti,
kteří ještě slyšeli – sebou křečovitě cukali
(cukrů cukrů cukrů… je více
než jenom stopy po vánočním cukroví)

a lidé – přecpaní bramborovým salátem
a mrtvolkami kapříků ze sousedního Polska –
si zacpávali uši nebo ve spěchu (i když s těžkým břichem)
vybíhali na opuštěné peróny s bláhovou nadějí,
že ten jejich sváteční vlak nebude mít zpoždění,
že alespoň dnes přijede včas

a vánoční vzkaz ČD: „Čekej dál!“ je – pro všechny
netrpělivě věřící v posvátnost cestovního řádu – vzkazem
celoročním

a malý kluk dál třískal do klavíru – možná
poprvé i naposled – zní to jak ozvěny mrtvých
topolů

a o čem přemýšlet u těch aleatorních tónů?
o narození jezulátka?
o jeho osamělosti?
o naší osamělosti?
o cestách, které vždy někde končí
(i když černoprdelnící se nás snaží přesvědčit,
že ty pravé cesty srdce jdou dál)?

o koncích… obecně

a malý kluk dál třískal do klavíru,
jako by se bál, že na něj už všichni
úplně zapomněli
(…)

Asketicky žijící básník Marek Pražák (1964) ví, o čem píše. Bohémové v jeho věku umírají. I na Vánoce. On žije. A bude žít do sta let.

MAREK PRAŽÁK
ŽERTE A ROZBALUJTE PŘICHÁZÍ ARMAGEDON

až zbyde z Ostravy jen
ohryzaná kapří hlava
až se děcko a Ježíšci přestanou rodit
rok co rok
až budou bombardovat Vítkovice a Slezskou
zase Američané nebo Rusové
zase Číňané nebo Černoši
Ostrava to ustojí
Ostrava to stráví
Ostrava to vyvrhne jako sova válečkovitý vývržek
tady se nechcípá kulkou
tady se chcípá na rakovinu střev pajšl a smutek
takže klid

V neděli 18. prosince 2022 zemřel ostravský básník Miroslav Vlček (1961).

MIROSLAV VLČEK

* * *

Skořápky vánočních ořechů
plují do neznáma
kam půjdeš za nimi
popálen ohni které hoří
až na vrcholcích stožárů

Ve vinárně U Bielase vzpomíná na zesnulé ostravské bohémy Petr Vrchlabský (1955). Na Štědrý den i na Silvestra se odehrávají druhé a třetí dušičky, aby svátky bez nejbližších tolik nebolely: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“. Tak hezké Vánoce.

VÁNOCE 2022 V OSTRAVĚ
PETR VRCHLABSKÝ

U Bielase slaví,
by nám Pán Bůh dal mír, pokoj a zdraví,
voní nám tu jedlička,
zažehla ji Zdenička

Krásná Ostrava je protimluv,
kolikeré Vánoce za námi a kolik jich bude

Je rok šedesát sedm,
někteří jsme tu ještě a možná dožijem

Jarda Frič chodí zas po horách Mariánských
a já nevím, co je poezie

Oblouk zase omládl a já s ním,
jak je to dávno

Jen v tomto městě lze prý noční tramvají č. 4
dojet do Opavy

Sněhu jako v šedesátých letech
a na Zámecké zase plno lidí

Někdy se mi zdá, že potkávám Františka, Svatého Petra a Řvouna,
jak spolu sedí
se soudci Krajského soudu
zase U skřítka
A taky já s Jiřím, Jardou, Honzou a Felinem,
všichni už jsou mrtví, mimo Herberta

U Pavlíny naproti ještě dospává opilý Sedlnický z Choltic
Klub Les má heslo Mandragora

Balážová je vdovou, víte,
a Karel už bydlí v Mariánkách
Zato Paní elegance s taškama je vitální a věčná

Figurky,
které mám v mysli,
nám nastavují tvář

A u Bielase zase slaví,
by nám Pán Bůh dal mír, pokoj a zdraví
Voní nám tu jedlička,
zažehla ji Zdenička

Vstanem a půjdem, Eriku,
u sv. Václava ranní